A je to tady, rok jsem se připravoval, teda jsem si myslel , a pak…A pak ve středu, týden před závodem, 13, Nady, Terka a Já vyrážíme směr Chamonix užít si trošku podhorského života a kouknout se zase po roce, jak to vypadá ve Francii. Ve čtvrtek jsme na místě, rozbíjíme tábor a užíváme pohody… A tak dalších pár dní, kdy se nám povede dostat se skoro do 2500 (některým i výš) jako aklimatizačku a prostě si užít toho, co nám místní hory nabízí. V úterý už míříme na expo, kde koukáme na všechny novinky, bágly, věci a tak podobně, fšak to znáte… Pak akreditace, a už předzávodní mítink brífink brainstorming… Domluvit občerstvovačky, nachystat věci a čekat až budu moct usnout. Celou dobu je hyc, jak bychom vůbec nebyli na horách a noc před závodem se začíná blýskat a poprchávat… Člověk si říká, jestli je to dobře, nebo nie, ale nakonec tuhle otázku přetrhne spánek. V jednu vstávám a myšlenky už jsou jen na závod. 13 a Terka mě vyhazují u autobusů a moje cesta může začít. V hlavě mám jen to, co říkali všichni, co mi přáli. Většina jich se shodovala do posledního slůvka. „ Hodně štěstí, ale Mates, začni v klidu a nepřepal to voe!!!“ Před startem si chilluju v nějakém předsálí hokejového stadionu a koukám, jak všichni tlačí ty bagety a další takové srandy… Tak vytahuju sušenku od Clifa a taky snídám (chyba, asi toho mělo být více a chybělo kafíčko, čaj, energie…). Pomalinku se šourám na start a v koridoru už vidím sedící lidi, co si hřejou fleka ve předu, aby jim nic neuteklo na těch pár km… Já se zařazuju tak do poloviny pelotonu a koukám, jak mezi námi chodí pořadatelé a kontrolují výbavu. 
Vytahuju čelovku a čekám na start. Letos žádný thunderstuck ale piráti z karibiku. Všichni okolo řvou a já se snažím tiše meditovat a snižovat tep, jak jen se to dá. Předepsal jsem si do 135 tepu a tak jsem taky šel… Pomalinku a nechal jsem se předbíhat. Když přišel první kopec, tak jsem začal cítit strašně blbou bolest na jednom místě na hlavě a nepustilo mě to celý první kopec. Bylo to strašně intenzivní a ještě intenzivnější bylo, jak mě naprázdno natahovalo. Po 44 minutách dávám gela, že mě kofein postaví na nohy, ale maximálně mi tak konečně protáhl trubky… Tož co, je to trošku lepší a na první občerstvovačce to coca cola jistí. Pořád stoupáme v totálním hadu lidí, který se neustále zastavuje a čekáme jak ve frontě… Když se začínáme dostávat výše, tak se zlepšuje vzduch, vychází sluníčko a začíná být příjemně. Užívám si chůzi do kopce jak ještě nikdy a dokonce cvakám první fotku (a skoro poslední). Sou, kopeček 2600 vycházím úplně v klídu a začínám konečně sbíhat. V prvním seběhu si tak trošku lehám, když se snažím předběhnout francouze ze slovy „Another from the right side!“… 
On se jen postavil do cesty a poté co jsem se vyškrábal zpátky na cestu mi řekl jen „Bonžůr“. Po chvíli potkávám válet se dalšího kluka, tak se slovy ár jů olrájt ho předbíhám a zjišťuji, že je to čech, tak chvíli klábosíme a pak mi utíká do dáli. Trať si celkově užívám a není žádný problém. Na 35km mluvím s 13, že už sbíhám k občerstvovačce a doufám, že tam budou, jak jsme se domluvili, a říká mi, že mám trošku zpoždění oproti plánu. Na hodinky nekoukám a na pohodu jedu dál. V posledním seběhu před občerstvovačkou na 50km mi zvoní telefon, zvedám to se slovy, že už běžím a vím, že mám ztrátu. 13 mi v telefonu říká, že to nestihnou a že tam budou až za hodinu, což je minimálně o půlhodiny později než tam dorazím já. Že to prostě nestíhají a že jsem rychlejší a že UTMB stránky to blbě spočítaly to tempo. Rozhořčeně pokračuju dál, až mě z toho bolí ramena… Dobíhám na 50km a jelikož všichni tady někoho mají, tak chillují déle, já jen měním vodu, beru jídlo a pokračuju. Zbrkle si dement z toho všeho neberu sůl a pokračuju up na největší **** na trati… Sluchny pomáhají se uklidnit a soustředit jen na kopec. Začínám stoupat a pomalu na mne nastupuje krize. Močím kšilt do vody a chladím se jak jde, ale začínám se cítit děsně. A to se táhne až na první kopec, kde z daleka není konec stoupání. Asi v půlce kopce dostávám krizi, že nohy vůbec nejdou. Prostě se sekly a nic, dávám pauzu, gel, volám, že mám krizi a že to prostě nejde. Zvedá to Nady a podporuje mě, ať makám dál a že to přejdu. Na vrcholu se cítím strašně, ale říkám si, že by to mohlo fungovat a zkouším pokračovat na col de forclaz. Když se na něho vyplazím, tak mám neskutečný úsměv na tváři a říkám si, že konečně přichází seběh, a tak beru jednoho za druhým a těším se odpočinku cestou dolů, ale hned za druhou zatáčkou mě probírá do reality výhled do dalšího sedla, kde vidím závodníky, jak funí nahoru. V tu chvíli nemám žádný úsměv a nohy jsou úplně v dupě… Snažím se ze všech sil stoupat, ale prostě to nejde. Nahoře je přelez pár skál a já jsem roztřepaný, zvracím a motá se mi v palici jak po mnoha alhokolu. Poslední, 62 kilometr mi pípnul za 42 minut a s tímto pocitem začínám slézat dolů, ale rozběhnout se už nemůžu a cítím se odevzdaný, jak ještě nikdy. Úplně mrtvý scházím dolů s pocitem, že končím a že už v životě nechci běhat a zažít tuhle mizerii… Bolí to, nejde to a ještě se cítím, jak když vajco pleskneš na pánev. Po 4km potkávám konečně poprvé za závod svoje supporťáky. Na začátku prostě jen říkám, že končím, že na to seru a že tu nemám co dělat. Jsem sráč a chci skončit. Všichni mě neskutečně podporují a bojují o to, abych pokračoval dál, že vypadám moc dobře na to, abych vzdal a 13 přichází s tím, abych se, až to budu cítit, rozběhl. Nady přidává kokosy na sněhu a džunijora před zrcadlem. Po chvíli se se mnou rozbíhá celá crew směrem k občerstvovačce. Na ní se zastavuju, sedám a doplňuji všechno, co bych měl. Dávám rýži, pak do stejného kelímku colu ze solí a snažím se zmátořit. Moc bych si přál dokončit už jen kvůli lidem, co mě podporují a věří v to, že bych konečně mohl něco dokončit. Vycházím ven, zastavuju se, že si fasnu gely a ostatní věci, ale samozřejmě, že týpek mě rovnou posílá do kopce pryč, a tak opět bez gelů, magnezka, čehokoliv z mého báglu odcházím vstříc dalším km. Potkávám Viktora (Slovák, kterýho jsem potkal v buse na akreditačku) a s ním pokračuju do kopce i z kopce dál. Do kopce ještě vycházím před ním, a pak z kopce se taháme na las gittaz. Z OB vycházím dřív vstříc kopci, že mě doběhne. V půlce (jsem si myslel) kopce jsme už bojovali spolu a povídali o všem možném i nemožném. Velké rozptýlení po celé té době sám. Jenže ten kopec nebere konce. Vylezli jsme na námi myšlený vrchol a hned se před námi otevřel nový… Docházíme do sedla, kde nás snímají, a říkáme si, že ten kopec nad nimi už musí být poslední… Byl poslední, před hřebenovkou, která nás čekala po dalších asi 6 kiláků. Nahoru dolů nahoru dolů…
Po úmorné části potkáváme další kontrolu a z té už posílám Viktora samotného, že mi nějak stávkují nohy a kolínko. Za chvíli mizí v dálce a já se vydávám snad už k seběhu. Trošku jsem se mýlil. Ještě mě čekalo asi dalších 400 výškových. Když jsem došel na kontrolu, občerstvovačku, byl jsem úplně mimo. Bolesti sílily a nemohl jsem moc chodit, o běhu nebyla ani řeč. Vycházím z OB a dávám se do seběhu, kde zjišťuji, že nohy prostě a jednoduše nic… Nejdou a musím se zastavovat… V tom už volám dolů, že to na další postup nevidím, zmáčknout se ještě více nejde a prosím je, ať vylezou nahoru a jdou mi naproti, protože tuším špaténku… A tady je konec mé letošní účasti. Posledních 10km jsem dolů šel, davy se hrnuly přese mne, viděl jsem moje 3 supporťáky sedět na lavičce a nic neříkat, viděl jsem 13, jak jde se psem naproti mně a pak po 2,5 hodinách bezmoci vážně potkávám už ve tmě Nadyho s Terkou, kterým končím v náručí, protože už prostě nejsem schopen jít dále….
Co na to říct… Buď mi na konci chyběla hlava, zmáčknutí anebo jsem jen sračka, která ten tlak nevydržela… Byl to nejtěžší závod, který vážně od 50km bolel, jak ještě nikdy. Je třeba si nalít čistého vína a říct, že jsem pochyběl v tréninku (ostravské kopce) a nesvádět to na supporťáky, nebo kohokoliv imaginárního, kdo za to nemůže. Často jsem i na UTMB viděl, jak Franíci mají pacery a tahají je na kopce, což mne strašně sralo bikos nikdo jinej to neměl a asi by to ani nepovolili. UTMB hlásil 92K/6100up a Polar hlásil 89,45K/6200up… Tak či tak, doběh či lůzr, sračka nebo běžec. Nejkrásnějších 90km v mém životě, na které nikdy nezapomenu. Hory, horko, výška, lana, lidé. Vážně jsem cítil, že žiju a ani v té chvíli kdy jsem byl mrtvý, jsem za žádných okolností neumíral. Moc děkuji všem, kdo tam se mnou byli (bez vás by to prostě nešlo), stáli za mnou a vlastně všem se kterými můžu sdílet svoje (naše) nadšení v horách. Všichni jsme tam úplně stejně důležití a nikdo nad nikým nemá převahu. Běhejme, běhejme spolu a hlavně se usmívejme…
