Když si dáte dva maratóny do oběda a dva po, jste v cíli, ale tak úplně jednoduché to není …V NVPP jsme veselá a soudržná partička, závodit jsme jeli sice jen tři ( Metla, Mílař a má maličkost), ale v autě nás bylo pět a tady patří první velké díky Helči s Matesem, protože obětovat svůj čas a energii pro druhé není v dnešní době až tak obvyklé. Ti dva nás spolehlivě dovezli do místa startu i přes nesčetné narážky a popichování, které tradičně udržovalo hladinu nálady na plusové hranici.
Registrace, instrukce co a jak, i vše ostatní probíhá v absolutní pohodě, je tady neuvěřitelná řekl bych až domácká atmosféra. Do startu, který je ve dvě ráno se snažíme s různým úspěchem něco naspat nebo alespoň naodpočívat. Budíka mám na jednu hodinu a když začne vyhrávat, budí skoro všechny protože se mi zasek telefon a nemůžu ho vypnout, není nad to udělat radost všem ostatním hned po ránu. Takže oblíknout, něco sníst, vypít a můžem jít potěšit tělo troškou toho běhu.
Od startu jdeme s Metlošem spolu ale moc se nešetříme a fičíme v první skupince startovního pole, kterou vede většinou Dan ( až později když většinu z nich potkáváme jak už běží zpátky, zatímco my ještě tam, zjišťujeme že jsou to stovkaři ) . Naštěstí jak to umíme jen my, hned za první občerstvovačkou v Lysicích ( tam jsme o 30minut dřív než jsme chtěli ) se ztrácíme a nabíráme první kilometry a čas navíc. To nás trochu zklidňuje a jdeme si to svoje.
Cesta docela ubíhá, najít správnou cestu, něco sníst, vypít, na malou, na velkou ….. Lukyho lehce trápí krizičky, ale šlape jak stroj a až nedaleko otočky v Lulči kde hlási že už nemůže běžet, jen chodit, dělám s těžkým srdcem to co nikdy a opouštím ho, je čas na samostatný boj.
Když vesele doběhnu na otočku a dávám si do nosu, volá Dalík, že polehává vedle cesty, trošku zmatku a Mates okamžitě nasedá do auta a jede pro něj, mě nezbývá než pokračovat. Ještě pořád z lehkostí dobíhám k další občerstvovačce, sice to bylo náročné a hledání správné cesty mi dávalo trošku zabrat, ale bez velkého bloudění a bez většího stresu. Opět si dopřávám hodně jídla s pitím a konečně si na cestu beru sebou muziku, což na mně působí jako živá voda. Dostávám euforický stav a skoro brečím radostí, mám za sebou přes 100 kiláků, nic moc mě netrápí, dělám to co mě baví, jsem tu s lidmi které můžu a mám rád, prostě úžaná záležitost, v tu chvíli jsem si byl jistý, že stoprocentně dokončím.
Dalších 16 kiláků byl ale pochod peklem, přišla krize, došla voda a navíc, když jsem si asi před 15ti kilometry zkroutil nohou a z bolesti která přišla, udělal mentální problém, který není třeba řešit, najednou byla tady s daleko větší intenzitou. Kilometr před os se ztrácím a volám jestli mám dobrý směr směrem na kostel, mám už toho plné brýle a těším se na všechny až je uvidím a dostanu něco napít a najíst. Poprvé už ani moc nesranduju, snažím se do sebe něco dostat a přidává se ke mně Mates, že mě trošku potáhne. Bylo to jen 12km ale z indiána se stával čím dál větší turista, úseky chozené začaly hodně převyšovat ty běhané. Bolest v třísle už byla tak velká že byl problém prakticky cokoliv. Další os něco sníst, vypít a vzhůru do boje, vzhledem k tempu mě docvakává Mílař, takže pokračujem hezky ve třech.
Ze mě už je skoro plnohodnotný turista a sem tam si bolestí i zahulákám, dokonce vzpomínám na Olu a dávám růžové štěstí. Myšlenka skončit to trápení by mi vůbec nepřišla na mysl, jenže naštěstí tady byli kamarádi, kteří mě docela rozumnými argumenty dokázali přesvědčit, že ublížit si kvůli dokončení je zbytečné a sezóna ještě zdaleka nekončí a hodně závodů je teprve před námi. Takže sedám na svodidlo a vypínám hodinky, na kterých mám 137km. Za chvíli je tu auto a další blízké duše, mísí se ve mně obrovské zklamání a radost. Žabák s Mílařem mizí ve tmě a naplňují pravidlo třetin…
Musím poděkovat všem kteří tenhle závod pořádají a podílejí se na něm, protože trať, zázemí , atmosféra …. to všechno je úžasné !!! Chytli jste mě za srdíčko a příští rok určitě nebudu chybět. Nemenší dík, pak patří ještě jednou Helence a Matesovi, za obrovskou starost a péči. Nemůžu ale vynechat ani vás všechny NVPPáky i běžce okolo, protože motivace, sounáležitost a přátelství … však vy víte co mám na mysli :). Dík.
