Tlstá Ostrá

O tři měsíce později nastupuji v Třinci do vlaku. Zuzka už je uvnitř, za sebou čtyřhodinovou cestu z Prahy a před sebou ještě jednou tolik – i ze stokilometrové cesty z Třince do Blatnice poblíž Martina může bez auta vzniknout nemalý výlet. V Žilině i v Martině čekáme hodinu na přípoj, ale ani trochu to nevadí. Z obou měst už je pěkný výhled na hory a tak se s běžeckými holemi v rukou procházíme po sobotních, poloprázdných náměstích.

V autobuse z Martina do Blatnice se se pak čím dál víc odhalují siluety cílové krajiny. Už z dálky je jasné, že jsme si jen těžko mohli vybrat lepší místo na zkrácený víkend. Příroda je tu na první pohled divočejší než u nás a vesnice v okolí působí tak autenticky, že po zbytek jízdy vymýšlíme různé scénáře toho, jak by bylo možné se sem přestěhovat. Když z autobusu na konečné vystoupíme, vzduch má výraznou barvu lesa, jakou mívá tam, kde ještě zůstal skutečný les. Je sedm večer, vrcholky kopců nad námi pokrývá tlumené světlo a po pěti minutách chůze přicházíme k chatové osadě, kde probíhá registrace na závod. U stolů před restaurací tu sedí skupinky sportovně vypadajících lidí, z nichž srší typická slovenská přátelskost, stejně nenucená jako bublání potoka poblíž. V batohu s kresbou rysa dostáváme startovní číslo a další pozornosti a po polévce na dřevěné terase scházíme zpátky do vesnice, kde se chystáme přespat.

Trochu nás překvapí, že pán, který nás jde ubytovat v menším domku u sebe na zahradě, to bere takovým kvapem a sám po nás nechce ani doklady, ani peníze. Přičteme na vrub důvěře, na jakou nejsme z města zvyklí, než si uvědomíme pravděpodobnější důvod. Na hokejovém mistrovství právě hraje Slovensko s Kanadou a to nenechává nikoho klidným ani tady, kde jinak dávají dobrou noc medvědi. Ať tak či tak, v domku je televize a tak si hokej zapínáme taky. Pro Slovensko to ale nevypadá dobře, takže nám nakonec nezbyde než začít plánovat taktiku na zítřejší závod.

Na základě mapy a několika fotek na internetu se pokoušíme odhadnout, co nás čeká. Přemýšlíme, co přesně by mohly znamenat ty skalnaté útvary na hřebeni viditelné na některých fotkách. Uklidňuju Zuzku i sebe, že jelikož trať podle mapy zahýbá už před vrcholem Ostré zpátky do údolí, žádné velké lezení po skalách ani řetězech by nás čekat nemělo. To se později ukáže jako jen částečně správný předpoklad. Podle rychlosti, s jakou se obvykle pohybujeme po horách, počítáme, jakou dobu bychom mohli na trase dlouhé patnáct kilometrů s převýšením tisíc metrů strávit. Docházíme k tomu, že já tak dvě a čtvrt hodiny a Zuzka přibližně o hodinu déle. Uvědomujeme si ale, že tohle nejsou Beskydy a trať může být náročnější, takže si nakonec jako cíl stanovujeme stihnout autobus v 15:35 do Žiliny, tedy pět a půl hodiny po startu. A teď už můžeme jít s klidem spát.

Ráno je ale znovu cítit jistá nervozita. Odkud se bere, když člověk nemá ambice na vítězství ani dobré umístění a v podstatě se jde jen proběhnout? Podle předpovědi má být zataženo až polojasno, na hřebeni tři stupně, v dolině okolo deseti a vítr mírný, tak se oblékáme spíš lehce. Hůlky raději nebereme – co kdyby přece jen došlo na ty řetězy. 

Trochu se rozběhat, pak rychle na stručný výklad trati. Značení je prý minimální, člověk se musí držet turistických značek, nejdřív zelené, pak žluté, pak modré, nebo naopak? Než si to stihnu v hlavě srovnat, vybíháme. První kilometr běžíme po docela rovné asfaltové cestě podél horského potoka. Snažím se nikam se nehnat, držím se ke konci asi sedmdesátičlenného startovního pole a šetřím síly. Přemýšlím nad tím, jak je to smutné, že už i do tak nádherných míst dorazil tenhle asfaltový pokrok. Za chvíli už ale odbočujeme nahoru do svahu a podmínky se velmi rychle mění. Nejdřív stoupáme lesním svahem, kde je mnohem rychlejší jít než běžet, a nakonec i úseky, které je výhodnější překonávat po čtyřech než po dvou; slovy čísel, asi osm set výškových metrů na třech kilometrech. Jako trochu neohrabanému běžci mi takové podmínky docela vyhovují a tak se osmělím a cestu nahoru předběhnu asi třicet lidí. Přibližně v polovině kopce přece jen dojde na řetěz, ale nic hrozného. Anebo nevím, dolů se raději nedívám. Po asi padesáti minutách od startu se výška stromů začíná zmenšovat, pak stromy zmizí úplně a jsme na travnatém vrcholu, kde je pár diváků, výhled na všechny strany a obětaví pomocníci nám jednomu po druhém do hrníčku nalévají vodu (první ze dvou občerstvovacích stanic). Národní park pořadatelům nepovolil na hřebeni použit plastové kelímky a ve skutečnosti to celé ještě přidalo na výborné atmosféře.

Tohle tedy byla Tlstá (1373 m.n.m.). Těším se, že teď přijde těch příjemných pět kilometrů mírně z kopce po hřebeni (můj hrubý odhad z mapy), kde si odpočinu, budu se kochat výhledy a načerpám síly na závěrečný seběh. Nic takového se ale nekoná. Místo toho jsou tu samé zatáčky, oběhy skalek, slézání z nich a vylézání na ně, vzhledem k neustálé potřebě měnit tempo a techniku a dávat pozor na to, aby člověk někam nesletěl, je to na energii skoro stejně náročné jako výstup. U toho se snažím sledovat tu správnou barvu turistických značek a ku podivu se mi to docela daří (z cesty trochu uhnu jen jednou a zmatu tím i jednoho závodníka za sebou). U některých seběhů a slézání polohorolezeckých úseků si vyčítám, že jsem Zuzku včera tolik uklidňoval, jaký to bude „hezký chodníček po hřebeni“. Hezké to rozhodně je, ale místy by nejspíš bylo kam spadnout.

Nakonec ale přece jen i na ten hladký chodníček dojde, a to hlavně na začátku seběhu ze Zadní Ostré, což je jeden ze zlatých hřebů už tak dokonalé trati. Zuzka to později potvrzuje, když říká, že „tam jsem si připadala jako na fotkách Emelie [Forsbergové]“. Další část dlouhého seběhu už je náročnější, strmý svah v lese plný listí, kamenů a bahna. Dva nebo tři závodníci, s nimiž při seběhu běžím, docela nebezpečně padají, naštěstí bez zranění. Pak už přichází jen mírná lesní cesta, zato asi pět kilometrů dlouhá. Sám se divím, kde se ve mně po tom všem bere ještě tolik energie na rychlý běh. Za dvacet minut už se brodím po pás v proudu potoka (ti šikovnější se namočili jen po kolena) a dvacet metrů za ním probíhám cílem. V čase 1:58, dvacet devět minut za vítězem na celkově dvacátém osmém místě a jsem naprosto spokojený. Zuzka přibíhá o hodinu a čtvrt později, vysmátá od ucha k uchu, a když mi vypráví, o čem všem diskutovala s pořadateli na občerstvovacích stanicích a s náhodnými turisty, nerozumím tomu, jak to stihla tak rychle. Já jsem se na trati zdržel jen jedním kousnutím do jedné ze tří müslityčinek, které jsem měl s sebou.

Pak už víkend bohužel rychle končí. Halušky v restauraci u cíle jen z části doplní spálené kalorie. Navzdory několika tabulkám inzerující „zvýšený pohyb medveďa“ jsme žádného nepotkali, ale teď už musíme zpátky na autobus. Tlstá za námi je stále menší a tak fotografováním z dálky ještě doháníme, co jsme nestihli při závodě.  

V Žilině, při dalším čekání na vlak si kupujeme mexickou pizzu (ve stylu filozofie I run to eat) a jíme ji na lavičce na hlavní, nedělním večerem vylidněné třídě. Ústa máme vypálená feferonkama, ale jedno jisté: Byl to skvělý pretek a už teď bychom běželi znova.