Trailpoint je je zajímavý obchůdek, který nás zaujal už dřív a že kolem něj roste komunita lidí která má chuť něco dělat, bylo jen dalším impulzem poznat je. Taky vzádlenosti které narůstají s počtem okruhů, jsou výborným řešením pro všechny. Když chceš, nebo nemůžeš, zabalíš to dřív a pokud máš sebou nějaký doprovod je šance že ho uvidíš vícekrát.
S Matesem jsme zvyklí pobíhat trochu víc, takže volba trasy byla jasná, 54km není tak málo aby nás to nepobavilo a zároveň tak moc, že by to mělo ublížit. Pro dostatek motivace, ještě uzavíráme sázku o to kdo to komu nandá, popřípdě kdo alespoň nevzdá. Trail v Praze? Tam přece nemůžou mít kopce které by nám mohly více zamotat hlavu …... realita však jak jsme se nakonec přesvědčili byla trošku jiná.
V pátek odpoledne vyrážíme a mě docela dává do těla čtyřhodinové řízení a nějký problém, který vyůstí v to, že takřka vůbec nejím, Mates je v pohodě a po dojezdu si hopnul se Simou na véču. V sobotu ráno, já opět skoro bez jídla, ale ani Maťo už tomu logicky moc nedává. Od ubytování, na místo startu se přesunujem bez větších problémů ( chvála chytrým telefonům :o)) a obavy z parkování se ukazují taktéž jako liché. Takže prezenčka, kde nikdo neřeší že Matesovi bude teprve sedmánct, pozdravit se s lidma a zajít si několikrát na záchod, převlíknout se a …..
Něco po desáté vyrážíme, od začátku mi je hezky blbě a nadávám si jak jsem to před závodem úžasně nezvládl. Mates se mi ztrácí hned na začátku, takže se smiřuju s tím že to bude osamělý boj. No co, dám kolo a uvidíme.
Po necelých deseti kilácích si žaludek sedá a všechno začíná fungovat jak má, snažím se trochu zrychlit a bavit tím co mi cesta dává. Sem tam někoho potkám, ale ikdyž běžím sám, je to v pohodě, značení je luxusní, nasazuju úsměv a doufám že to tak půjde co nejdýl.
Konec prvního kola a občerstvovačka, kde je Sima s Maminou je tu docela brzy, dávám Chiu nějaké ovoce a ionťák. Tak trochu doufám že to nevyvolá žádnou revoluci v organismu, takže to radši moc nepřeháním a euforicky kmitám z kopce. Po chvíli zjišťuju že nevidím žádné značení, proto se vracím do kopce na nejbližší křižovatku ( dle Michaelových rad ze startu ), bohužel ani tam nic není takže jdu stejnou cestou zase dolů a po chvíli už vím že běžím správně ( jak člověk hezky doplácí na to, že když běží v houfu, tak se moc nedívá kudy ). Vše jde takřka samo, do kopců které jsou moc dokopce chodím a jinak si užívám. Jenže všeho dočasu, začíná se ozývat IT band, známá to bolístka ajťáků :o), není to však nic, co bych bral nějak vážněji, blíží se konec druhého kola, pokračuju a bavím se přesně do té doby než potkávám Matesa, který bohužel nevypadá zrovna nejlíp. Jakožto správný otěcko chci závod ukončit a pomoct mu …. odmítá s tím že už to je kousek a že to dá. Dál se mi nepokračuje zrovna lehce ….
Konec druhého kola a holky, kterým říkám co a jak, teď vím že kdyby se Mates chvíli po mně neobjevil půjdou pro něj. Což mi trochu zvedá náladu. Sbíhám, vybíhám, sbíhám a pak ….. koleno začíná stávkovat natolik, že začínám chodit a vypadám tak trochu jak postřelený prase snažící se uniknout. Na poslední občerstvovačce, se zastavuju, dávám gel a neuvěřitelně tuhnu, teda ne já, ale koleno. Chvíli mě docela bere obava že to už nerozběhnu, naštěstí po vstřebání dokonalé chemie do svalů, bolest ustupuje a chůze se opět mění v běh, takže poslední kilometry si docela slušně užívám. Ke konci už ani nevím že mě něco bolelo, usmívám se, bažím každou chvíli a metr cesty do cíle.
Tam se konečně dovídám, že Mates je OK a všichni si užíváme šťastného konce. Holky tedy asi hlavně to, že už nemusí čekat na ty dva magory co vydrží tak dlouho pobíhat po lese a my že to bylo fajn a příště to může být určitě ještě lepší.
Díky všem co se podíleli a podílejí na tom že něco takovýho bylo, je a bude.
