16let- DNF, 18let- 5. flek, 19let…Pro mě samotného začal závod už v úterý, kdy jsem zbombil maturu a mohl jsem si voddychnout, že můžu začít naplno jet.(teda skoro, protože noha není ještě ready úplně) Když jsme v pátek vyjížděli, Zabaczek, Metloszek, Káťa, Tele-ska a 13, tak jsem měl obavy, co vlastně vůbec bude. Postavím se na start a…
Ráno jsem měl velikou radost, protože se uvolnila nějaká místa, a tak mohla běžet i Káťa. Všichni jsme se přihlásili a rovnou jsme se šli podívat na toho největšího blázna z nás všech jak si to jde rozdat se 72jkou. Plno známých ksychtů bylo vidět u startu a taky Vítek Kněžínek, který ohlásil, že jde jen 18ctku, což mi celkem hrálo do karet, ale to horko, které mě ubíjelo už před startem, to vážně ne.
No nic, do racoveho oblíct, zavázat botky a na start. Bum bác, odpískáno, letíme! Ale nastala nějaká chyba hned od startu, protože se mi zdálo, že letím sám! Sotva seběhnu 500 metrů, tak jen matně někde hooodně za sebou vidím 13 a nějakého 
týpka. Tak co už no, prcek, jako já, co neběhá dlouhé tratě samozřejmě musí přepálit. A tak si prostě letím krajinou čumím po trati a běží se mi super peckovně, i když vlastně ani nevím proč. Na konci kola potkávám Davida Svobodu, který mě zdraví, tak na něho taky huknu a dokončuju první kolo za 1:23. Prostě debil noo. Na občerstvovačce se moc nezdržuju (až pak jsem zjistil, že jsem se nenajedl) a pokračuju prostě dál, že to vyjde a já to udýchám. Tož, nemůže vyjít vše. Najednou cítím nějakou bolest, kterou jsem snad ještě nikdy necítil. Jako kdyby mi někdo drtil stehna parním válcem! Otáčím se za sebe a daleko zamnou nikde nikdo, a tak přecházím do chůze, že to je jen nějaká chyba v matrixu, a že se prostě musím rozběhnout. Dohekám k prvnímu kopci před občestvovačkou, kde se můžu projít, dávám gel a snažím se „doběhnout“ k občerstvovačce. U ní se moc nezdržuju, kemílek vodičky, kemílek coly, trošku chipsů a zkouším to dál. Začínám mít chmury, že asi můj cíl bude po druhém kole, když stehna začínají bolet čím dál tím víc, a aby toho nebylo málo, tak se přidávají křečky do nich. Uiiii!!! V hlavě přemítám samé sprosté slova na mou osobu a pokračuju, že do cíle prostě dojít musím. Otáčím se za sebe v jednom kuse, přemítám o cíli, a jak vysvětlím, že jsem debil, co neumí rozvrhnout tempo a píše jedno DNF za druhým. Zázrakem se dostávám přes největší kopce s pár zastávkami na oddychnutí a vím, že si jdu pro DNF a cíl, který je najednou blíž, než by měl být. Vylézám nejhorší kopček na trailíku a po chvíli potkávám tři malé holčičky, které ze všech sil křičí: „DO TOCHOOO!!!“ a chtějí si plácnout. Po dlouhé době se začínám smát, plácám si a uvědomuji si, že cíl je po třetím kole a ne, jak při prvním ročníku jen po dvou! „Jaký je dnes den?“ To je ta věta, která mě vždycky vzkřísí. Na občerstvovačce sklízím aplaus (který tam je prostě nejlepší, protože je pro všechny, kdo proběhne!), vidím Teru, největší zachránkyni, která mi hází fofoláka a další skvělé lidi, kteří si semnou povídají a doplňují mi soft flašku. Chmeee, cíl se posouvá až na metu občerstvovačky v půli. Mezi tím, co každým krokem trpím jak pies, mě válcuje druhý týpek, kterého mimochodem poslal 13, aby běžel rychleji za mnou, a pro mě se najednou závod mění v souboj dojít. Na občerstvovačce, kde jsem si dal energeťák jako vždy, se na mě docvakl i třetí borec, se kterým se vydávám protrpět posledních devět kiláků trati. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, rovina… 
Bolelo to všude stejně a snad i všechny kolem. Taháme se a po tom, co mi chcíplnul i Ipod se motivujeme, že už to není tak daleko. „Tvl, kámo, to je ten první, co mě střihnul na začátku kola!“ vyhrknu ze sebe a na týpkovi jde vidět, jak mu cukne koutek… Juhu! Bude se konečně závodit. Doběhneme týpka, oběhneme babu aaa… asfaltík… Nohy trpí všem, a já vytahuju starý trik, „Vypadej, že jsi ready a usmívej se.“, a tak se začínám ptát svých souputníků, kolik ultra mají za sebou, jestli ví, že v cíli to bude hooodně bolet, a že je paráda se takhle jít proklusat na 54K. Končí město a přichází poslední 3K tratě, a já už nemůžu vydržet ten tlak. Vidím zkopec a říkám si, že cuknu. Uvolním se, a vzpomenu si, že když běžíš se zemí a ne po ni, tak to musí jít vždycky. Pak ještě nahoru dolů nahoru dolů a nahoru, já se furt otáčím, jak to vypadá za mnou a lezu kopce snad nejrychleji ze závodů. Najednou jsem 200m před cílem a… Ano v hlavě mi hraje jediná věta: „Tady je cíl a dneska už nikde neběžím!“ Neskutečné emoce, křeče po celém těle a v cíli také už stříbrná Káťa z 18ctky a největší supporťák Tele-ska, které mi pomáhají na nohy a gratulují!
Jednoznačně Praha za to stojí. Závod je skvělý, ale v ní si vždycky uvědomím, že cíl všeho je ještě hodně daleko a vzpomenu si snad na každého z vás, a to vy mě vždycky dostanete do cíle! Za to vám patři velký dík. Závěrem respekt 13ctce za 54řku a ještě větší respekt Metloškovi za 72jku!!! Také moc děkuji svým sponzorům, kteří mě oblíkají a kompresují, Blackcomb a Royal bay, protože ještě teď mám na sobě kompresky a vodpočívám!
Za rok v Praze Ahooooj!
