Napsat pár řádků o Spartě mi dává docela zabrat. Vím, že se nemůžete dočkat až něco vyplave na povrch a zjišťuji, že psaní bude věc, která se mi bude postupně vstřebávat pod kůži, abych s vámi mohl sdílet, co člověk zažívá nejen před závodem, ale i v průběhu a po závodě, a vy si tak mohli celou trasu proběhnout se mnou z pohodí domova a s pivkem v ruce.
Foto zleva: Martin Neuman, Já, Jan Hanousek, Standa Stolář, Petr Válek, Radek Brunner, Jiří Horčička, Petr Pasler, Milan, Pavel Kočib, Jarka Zelená, Lenka Barochová a Daniel Brázdil
Poděkování
Chtěl bych prve poděkovat všem co mi psali dopředu pod příspěvek, který jsem sdílel před startem. Vaše slova mi kouzlila úsměv na tváři, když jsem to četl a druhý den, během závodu mi to dodávalo energii stále běžet. I když jsem do této doby nereagoval na vaše komentáře pod příspěvkem, stále jsem vás měl v mysli a cítil jsem vůči vám dluh, který chci tímto článkem smáznout! Vážím si vašich slov a toho, jak jste sledovali a podporovali, byť jen myšlenkou.
Příprava
Všichni jste určitě zaznamenali, že jsem byl nějaký čas mimo Česko, a to proto, abych se mohl co nejlépe připravit na tento závod v podmínkách, ve kterých se poběží. Jelikož jsem neměl naběhaných kilometrů podle mých představ, tak se mi alespoň aklimatizace a poznání terénu jevilo jako nejlepší nápad.
Příprava probíhala tak, že jsem půjčeným autem – galaktický pohřebák (díky Vojto),
které bylo předělané na spaní s vestavěnou kuchyní, projel Chorvatsko, Černou horu, Albánii až jsem dorazil do Řecka. Konkrétně do Sparty a odtud si autem projel celou trasu závodu v opačném směru. Proběhl jsem si i nějaké úseky, podíval se jaké je značení trasy, aby mě nic nepřekvapilo, protože jak rád říkám "štěstí přeje připraveným".
Úsměvné bylo, když jsem v přípravě popobíhal v okolí Nemea, tak vedle mě zastavilo auto, ve kterém seděli dva lidé a ptali se mě, zda běžím Spartu. Dali jsme se do řeči, pobavili se o přípravě, trase a rozloučili se s tím, že se uvidíme jak na startu, tak i v cíli. Posléze jsem zjistil, že jsem se seznámil s loňskou vítězkou Dianou Dzaviza, která ovládla trať i letos a na gala večeru jsme i společně chvíli zatančili.
Další příjemný moment byl, když jsem běhal v okolí Corinthu, po tréninku si dal kávičku a zmrzku v místní malé kavárničce a zapovídal se s majitelkou, která pocházela z Polska. Pochlubil jsem se, že poběžím Spartathlon, tak ať vyhlíží, budu mávat a pozná mě, protože poběžím bez trika. Trochu nedůvěřivě se na mě podívala a dodala, že pokud zde doběhnu, určitě zamává. Jakmile jsem probíhal okolo, seděla venku u stolku a já na ní s úsměvem od ucha k uchu volal: "Do you remember me? It's me!" a mával jsem. Její výraz ve tváři, potlesk, slova "bravo" a radost z toho, že běžím mi dodalo energii a zalilo pocitem radosti, že jsem zmákl první etapu, které se vrylo do paměti, jako když poprvé přijedete k moři nebo vidíte první krůčky svého dítěte.
Puchýř před závodem
Na závod jsem si pořídil dva nové páry bot Hoka Clifton 8. Měl jsem je odzkoušené v posledním roce, takže jasná volba. Blbé ovšem bylo, že jsem nestihl oboje střevíce pořádně rozběhat a vytvořil se mi na patě puchýř. Člověk si řekne žádná hrůza, to přeběhám jako vždy. Jenže jsem věděl, že mě tlačí nejen bota, ale i čas, který potřebuji strávit v botách a tréninku. Takže jsem udělal školáckou chybu a s nedohojeným puchýřem běhal celou dobu, až do startu závodu.
A aby toho nebylo málo, tak sedm dní před závodem, když jsem se koupal na písčité pláži, se mi do rány dostal písek a už asi tušíte co nastalo... Rána začala hnisat a já 3-4 dny před závodem musel ránu nůžkami otevřít. Nejprve jsem se snažil jehlou vydolovat a najít veškerou nečistotu. A abych si byl zcela jistý, že je čisto, tak jsem do dezinfekce namočil kartáček a pořádně to vydrhl. Naštěstí jsem našel kousek kamínku, hnisání přestalo a bolesti při doteku s ránou také...
Takže poučení pro příště – v nových botách chodit po chvílích doma, aby se prošláply, tak jak mi to jako dítěti radili rodiče a babička. Sami posuďte z fotky, jak příjemné mohlo být vstupovat s tímto do závodu. Ale můj přístup k tomu? Můžu s tím běžet, takže žádný stres a taky jsem věděl, že po 80 km bolest ustane, protože přichází bolesti jiné a takový puchýř je banalita, která se jednou za čas ozve. Většinou při razantní změně terénu – například začne stoupání nebo klesání. Jak vypadala pata po doběhnutí raději sdílet nebudu, aby se vám neobrátil žaludek.
Prů-běh
Na start nás hromadně odvážel autobus od hotelu London a start proběhl v 6:45 místního času u Akropoli v Athénách. Standardně bývá v 7:00, ale pro změnu trasy skrz stavební práce byl posunut, což mi vyhovovalo, jelikož trať se až tolik neprodloužila (alespoň dle mé gpx v hodinkách), takže jako bych měl 15 minut k dobru (dost pomoc pro psychiku).
Ráno bylo příjemných 20 stupňů. Na startu byla spousta lidí, kteří to s námi odpískali. Na trať vyběhlo celkem 388 běžců, z toho 13 Čechů – dvě ženy a jedenáct chlapů. Já začal volně, a i když se běželo z kopce, brzdil jsem sám sebe, snažil se držet tempo 5:50-6:00 a toto tempo udržet co nejdéle. A řekl bych, že se mi to dařilo do 60. Kilometru. Plán bylo udržet plus mínus toto tempo prvních osmdesát kiláků a co se bude dít potom jsem neřešil. To jsem řešil až za pochodu.
Probíhat v ranní špičce Athény je zážitek. Všude plno aut, které neustále troubí, řidiči nervózní – bo banda bláznů brzdí provoz. Zhruba po pěti kilometrech jsme museli na minutu zastavit, jelikož projížděl vlak a ten si nikdo stopnout netroufl, Zároveň se tak rozdělila přední špička od nás obyčejných smrtelníků.
Určitě si pokládáte otázku: „Proboha, co celou tu dobu dělá, na co myslí, jak zvládá krize a přichází vůbec?“
Každý závod je "maličko" jiný, ale vesměs vždy přichází časové intervaly v podobě těžších chvil. V mém případě to bývá téměř vždy okolo 35 km a tady poprvé zjišťuji, jak na tom jsem a jak bude probíhat závod dál. Pokud tuto krizi proběhnu bez větších potíží a na maratonu už budu "v pohodě", je to impuls, že se závod bude vyvíjet dobře. Naštěstí se tak stalo, což mě uklidnilo.
Po celý průběh závodu probíhá komunikace mezi mnou a mým tělem. Ptám se, jak na tom je, zda můžeme přidat anebo naopak zvolnit, zda je potřeba cokoliv doplnit. Říkám tělu, jak úžasné je, nožičkám říkám, jak je mám rád a když mě donesou do cíle, dostanou vše, co si budou přát. Ale teď je potřeba, ať jsou silné a zdravé... Zní vám to šíleně?
Velkou část běhu se soustředím na dech. Podobně jako v meditaci vnímám nádech a výdech. Ve své mysli si to i říkám a stejně jako v meditaci sleduji proudění vzduchu do břicha. Pokud toto soustředění dokáži udržet, dostávám se do tzv. flow – mysl se uklidní a já jen běžím s úsměvem na tváři a říkám si: "nádech, výdech… pravá, levá", a například vnímám vůně okolo. Jen si představte, že probíháte fíkovým sadem, cítíte vůně borovic či květy rostlin, které ani neznáte, ale tento svěží nádech přírody je prostě krása.
Samozřejmě byly i chvíle, kdy proběhnete okolo plných popelnic, rybářských přístavů nebo výrobní haly na okraji velkých měst, a to ve 30 stupních není žádná lahoda. Značnou část trati se věnuji přepočítáváním tempa. A jako v každém závodě v hlavě počítám, za jak dlouho kde budu, jaké minimální tempo potřebuji pro včasné doběhnutí na daný Check Point, a jak bych měl běžet, abych čas získal.
Například, před závodem jsem si určil, že bych chtěl do Corinthu na 80. km doběhnout s časovou rezervou mezi hodinou a hoďkou a půl. Povedlo se přesně mezi – hodina a čtvrt (8:15h), limit pro tento CP byl 9,5h, z čehož mi vyplývalo běžet nejhůř v tempu 6:00 bez zastávky nebo místy rychleji a zdržet se na občerstvení.
Celou dobu jsem běžel raději pomaleji a hlavně se nechtěl neuvařit, abych po tomto CP byl schopen lehce zrychlit neboli udržet tempo a nějaký čas získat, což se dařilo. A díky tomu nastával klid v mé mysli.
Kdyby tomu bylo naopak, nejspíš bych se z ega snažil zrychlit, abych splnil mnou vytyčený plán a tím pádem bych běžel za hranou. Dost možná bych v budoucích kilometrech zpomaloval o to rychleji, což by vyvolalo určitou dávku stresu/tlaku, že nestíhám, a tím se vlastně odpálil.
No, naštěstí vše šlo podle plánu a já si v polovině trasy vybudoval náskok okolo 2,5h před limitem a takto se to snažil držet až do cíle. Úžasné bylo, že jsem téměř celou dobu běžel s někým. V podstatě, od maratonu po 140, km jsem se míjel s Jaruškou Zelenou, velkou část jsme běželi spolu a jeden druhého tahali na střídačku. Zkušení běžci nám před závodem doporučovali, že pokud to půjde a budete mít podobné tempo, ať běžíme spolu. A měli pravdu. Pomáhalo to hodně. Když nemohl jeden, druhý šel před něj a udržoval tempo. Pokud to běželo fajn, běželi jsme vedle sebe a prohodili pár slov. Já se i každého běžce ptal, jestli mu to nevadí, protože to nemusí být někomu příjemné a díky bohu spokojenost byla vždy na obou stranách.
Značení trasy naprosto perfektní, tak jak říkali ostatní. Na Spartathlon není třeba mít trasu v hodinkách, ale pro klid závodníka (můj případ) je dobré ji mít a zároveň jsem chtěl vědět, za jak dlouho mě čeká kopec a jak dlouhý a prudký bude, což u Garminu dokáže funkce ClimbPro (přejmenoval jsem si na Speed Vertikal).
Pro všechny běžce, kteří se chystají na Spartathlon, doporučuji mít čip umístěný na botě, jelikož krabice na timing je položená dole a snímá cca do 40 cm nad zemí. Nadymáček si to samozřejmě dal někam jinam, aniž by dopředu tušil, že to snímá jinde. Hlavním důvodem bylo to, že jsem měl v plánu v průběhu závodu měnit boty a nechtěl jsem na cca 120. Kilometru myslet na výměnu čipu a nedej bože, abych to zapomněl a musel se vracet. Tak jsem ho přidělal na bederní pás s číslem, o kterém jsem věděl, že budu (musím) mít vždy u sebe – pravidlo závodu... Takže to byl i důvod, proč jste na live trackingu viděli, že se pohybuji dopředu, ale časové brány neukazují čas. Sám jsem to zjistil na cca 100 km, takže následně každým proběhnutím místa měření jsem si sundával pás.
Občerstvovací stanice vypadaly pěkně, ale spíš jen na papíře. Dopředu bylo vypsané, co by měly obsahovat, ovšem velmi často tam nebyla většina z toho... Například ovoce téměř žádné (banán, výjimečně pomeranč a hrozno). Všiml jsem si také arašídů, rozinek, nějaké preclíky, a další drobnosti, kterým jsem nevěnoval příliš pozornosti. Měl jsem svůj specifický jídelníček. Překvapilo mě, že měli tekuté magnesium na jedné občerstvovací stanici, tak jsem ho hned ulovil. Na jiné jsem dostal 3x kapsle magnesia a sůl byla všude. Voda jak na pití, tak možnost ovlažení také všude.
V průběhu závodu jsem se seznámil s běžcem z Turecka jménem Budak, se kterým jsme se učili řecká slovíčka, Tedy spíš on, jelikož já je uměl z předchozích dnů, a pak jsme je společně používali při pozdravu lidí (zábava v průběhu), kteří nám fandili a tleskali.
Bylo vidět, že v každé zemi to na lidi udělá příjemný dojem, když se snažíte mluvit jejich jazykem. Také mě učil, jak se řekne něco turecky a já ho naopak česky, ale už si to nepomatuji. Ono, některé věci si ze závodu ani nepomatuji, jak je člověk malinko mimo.
Dobíhám na cca 140. km, byla tma a nebylo to ještě na kopci. Zapíší si jako vždy číslo 186 a slečna se mě ptá "Can I help you?" Trochu mě otázka zarazí, jelikož její výraz ve tváři vypadá trochu nejistý. Já se usměju a říkám "Yes, can I hug you?“ Slečna se usměje, dlouze se obejmeme a já pokračuji dál. Tohle mi hodně zvedlo náladu a dodalo baterky a myslím, že nejen mně, když jsem sledoval slečnu a všechny zúčastněné. Děkuji.
Obrovské díky patří Standovi Sotolářovi, se kterým jsem se potkal na 163, km. První CP po seběhu z nejvyššího kopce do vesnice Sangas a od té doby jsme běželi spolu až do 205, km, kde se Standa trhl a běžel si svých finálních čtyřicet kiláků.
Bylo úžasné mít někoho vedle sebe, alespoň pro mě to bylo super, jelikož jsme tahali jeden druhého. Upřímně to tahal spíše Standa. Sem tam jsme prohodili slovo a čas nám ubíhal rychleji. Pokud si jeden z nás potřeboval odskočit, ten druhý přešel do chůze, aby počkal, než doběhne první a naopak. Já většinou občerstvení probíhal a Standa se zastavil na jídlo, tak jsem přešel do chůze a spočnul.
Několikrát za tu dobu jsem mu říkal, ať běží a že cítím, že ho lehce brzdím a on odpověděl, "hele to je jedno, jestli budu v cíli o hodinu dříve nebo později, takhle mi to ubíhá rychleji". A měl pravdu, mě v tom zalil pocit vděčnosti, že se tam nebudu pařit sám. Každopádně na 205. km už se rozhodl, že vyrazí a zeptal se mě "Tome, to už doběhneš, ne?" A já s trochou nejistoty řekl, že doběhnu a Standa pak fičel dál.
V hlavě jsem si přepočítával, jaké nejpomalejší tempo musím jít, abych doběhl do cíle. Uklidnilo mě, když jsem zjistil, že rychlejší chůzí to zmáknu. Každopádně to, že Standa zrychlil mě motivovalo, abych běžel a nepřecházel do chůze a v hlavě si často říkal: „Běž, běž, nádech výdech, práva, levá, můžeš běžet? Tak běž, ať to máš rychleji za sebou!“ Protože probíhat tím rozpáleným peklem byl opravdu zážitek, který se vryje pod kůži každému.
Ale jak říkal Ráďa Brunner, druhý den by měl zažít každý, aby věděl, co to je Spartathlon. Nejen z toho důvodu, že potíte krev při běhu v 35°C ve stínu, ale především z finálního doběhu do Sparty.
Opravdu bych to přál zažít každému. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků mého života! Když mi zbývalo posledních 10 km, kdy se sbíhá z kopce dolů, říkal jsem si, tak tohle už nikdy, to mi za to prostě nestojí (všichni známe, když řekneme NIKDY). Cítil jsem se podobně jako když jsem po cestě potkal mrtvou lišku ležící na silnici.
A nejen cítil, ale já tak i vypadal. Chvílemi jsem si přál, aby mě "nabralo" nějaké auto a přiblížilo k cíli. Ovšem čím blíže jsem byl, tím hezčí pocity začaly prostupovat mé tělo. Koutky rtů se postupně začínaly zvedat, protože každý koho potkáš ti fandí, jako bys byl sám Leonidas. Celé město ti sklání obdiv, auta troubí a zastavují, když probíháš křižovatkou.
Z balkónů slyšíš "bravo" a sleduješ úsměvy lidí, kteří jsou na Tebe hrdí, žes to zvládl. A pak přijde nejlepší část závodu! Finální doběh celou promenádou měřící okolo pět set metrů. Kluci z českého týmu mi přes ramena dávají českou národní vlajku se slovy: "Užij si to, tohle je tvoje chvíle!" a v tu ránu se celé mé tělo zalije adrenalinem, euforií, radostí a štěstím.
Jako by veškerá bolest, kterou jsem cítil, zmizela. Po stranách promenády jsou kavárny plné lidí, v těsné blízkosti tratě lidé a jeden český ultrašílenec, který běhá ze strany na stranu, aby si plácl s fanoušky a zároveň burcuje davy. Opravdu nádhera, která vhání slzy do očí. Posledních pár schodů, při kterých vyhlašují mé jméno. Otáčím se, sleduji davy fanoušků, jak tleskají a následně končím závod dotekem sochy krále Leonidase, gratulací pořadatelů, starosty města, nasazením medaile a olivového věnce na hlavu.
Následuje pár fotek a tím má sláva končí. V zápětí přijdou zdravotníci, aby zjistili, zda jsem v pořádku. Ošetřují rány, dezinfikují nohy a odvádí mě do odpočinkové části, kde dostávám chladící gely, regenerační masti a masáž nohou. Po 20 minutách péče a gratulaci českého týmu, mi zavolají taxíka, který mě odváží do tři sta metrů vzdáleného hotelu, kde si dávám sprchu a jako mumie se dopajdám do postele, pročítám zprávy, které jste mi v průběhu a těsně po doběhu psali a postupně odpadám do věčných lovišť s pocitem, že jsem zvládl doběhnout legendární závod – Spartathlon.
Velké poděkování patří také mému supportu Vojtovi Novákovi, protože to zvládl na jedničku. Kolikrát to má support těžší než ten běžec (legrace). Ale co si budem, je na tom kus pravdy. Čekal mě na každém CP, kde mohl zastavit autem. Vše, co jsem potřeboval, mi dopředu přichystal. Naštěstí bych řek, že jsem toho nepotřeboval příliš. Když jsem si na chvíli sedl, okamžitě uvolňoval lýtkové svaly masáží, připomínal mi, kde bude čekat příště a zda jsem doplnil sůl, magnesium a zda jsem pil.
Vojtovi vděčím taky za zážitek, na který nikdy nezapomenu (i když to byl z jeho strany trochu risk). Přibližně na dvoustém kilometru jsme běželi společně se Standou, což odpovídalo cca 13:00. Vedro bylo takové, že po namočení stínící kšiltovky byla za patnáct minut suchá, na obloze ani mráček a já výraz ve tváři jako kdybych se nad ránem vracel z celovečerní pařby domů. A v tom Vojta projíždí autem okolo, stažené okénko a v ruce hrající repráček s písní od Jiřího Korna – Svítí, svítí slunce nad hlavou, nad hlavou. Uznejte sami, tohle určitě kouzlí úsměv na tváři každému, kdo to teď čte a naštěstí to vykouzlilo úsměvy i nám – dobrá práce Vojto, vyšlo to!
A na závěr patří díky i mému trenérovi Míšovi a klukům z NVPP teamu! Předchozí léta mi především Matěj a Palo ukázali a předali rady, jak se v běhu posunout. Díky jejich vlastním chybám si já ušetřil spousty času a posouval se mílovými kroky.
Perfektní je, že rady, které mi dali a tréninky, které mi doporučili se shodují s tím, co si na mě připravoval Míša, který vedl můj trénink poslední 3 měsíce a držel mou mysl před závodem v klidu. Celou dobu mi připomínal: "Běžíš hlavně pro radost," a abych si to užil. Debaty, tipy a rady jsem proměnil v úspěšné dokončení, za což jsem vděčný.
Finální večer se odehrál v nedalekém amfiteátru, kde se sešli všichni zúčastnění běžci, support a pořadatelé. Postupně začali vyhlašovat mužské a ženské vítěze, následně všechny ostatní po zemích. Všech 54 zemí. Jako zastoupení za zemi jsme chodili ve skupině na pódium, kde každý dostal medaili a diplom s výsledky. Záležitost na dvě hodiny, kterou si ze začátku užíváte tleskáním, ale na konci už nervózně sedíte s kručením v břiše až se prostě vrhnete na jídlo, které bylo v podobě rautu. S plnými žaludky a trochou vína už pak všichni klusají na pódium, aby si zatančili na legendární vypalovačky nebo tradiční řecký tanec Syrtos.
Člověk si řekne, že jsme blázni, když se dobrovolně vydáváme na tuto cestu a ano, je to tak. Ale co je vlastně bláznivé? Každý známe, když nám někdo říká, co máme dělat a troufnu si říct, že většina z nás to nemá ráda. Věřím, že vše myslí dobře a často mi přijde, že to říkají proto, protože mají o druhého strach a nechtějí, aby se mu něco stalo.
Ale co když se jen prostě nedokáží podívat očima druhého? Zeptat se ho a zjistit si více o tom, jakou cestou se snaží vydat a třeba zkusit nesoudit a vzít v úvahu, že "TO" možné je, i když to rozumová část mozku nechce pobrat?
Jako vystudovaný strojírenský konstruktér byla pro mě často výzva, když mi někdo řekl, že to nejde. Nahodil se mi vnitřní úsměv a velmi často se to povedlo, tedy pokud jsem u toho setrval. Tím chci říct, že "TO", co člověk má ve své mysli a věří tomu, lze dokázat, když u toho setrvá a nevzdá se. Takže pokud i ty máš nějaký sen nebo něco, co ti běží na pozadí a cítíš od srdce, že to je Vono – běž si za tím!
Naprd je, že okolí může způsobit, že to dotyčný vzdá a přijme názor druhého, jelikož vidí, že má mnoho zkušeností a asi na tom něco bude nebo prostě neustojí názory druhých, jelikož oni to nevidí. Tlak, který vytváří okolí je někdy náročný především na psychiku a záleží, zda se člověk nechá strhnout nebo si jde za svým a nenechá se odradit. Stejně jako Einstein, Pascale nebo Pepa z vedlejší vesnice, co dělá věci jinak než většina lidí, dostane nálepku blázen, podivín, šílenec a podobně... Známe, ale jakmile se mu konečně povede realizovat myšlenky, které se honí hlavou, druzí ho plácají po zádech.
Myslím si, že není důležité, aby "TO" člověk dělal proto, aby ho druzí přijmuli a poplácali, ale proto, že se díky „Tomu“ cítí naplněný a šťastný.
Pokud jste to zvládli dočíst až sem, tak mě napadá, že to nebyla úplná nuda… No možná jo, ale když už jste začali, tak to přece dočtete do konce. Ovšem pokud se vám to líbilo, budu rád za každou zpětnou vazbu a zda chcete, abych udělal podobné shrnutí příštích závodů, pokud nějaké budou.
Výhoda doběhnutí Spartathlonu je, že dostáváte automaticky vstupenku na tento závod v následujících dvou letech. A jak jsme vtipkovali po závodě, když jsme se "procházeli", někdy to vypadalo jako mumie v Akropolis, že nestíháme navštívit nově postavené muzeum, tak to vypadá, že příští rok, pokud tomu okolnosti dovolí, jedeme do muzea a dáme repete!
