Je sobota ráno, ultragrupa už je dávno pryč a já se pomalu vracím od sportovního centra Horní Stropnice ke startovní čáře za doprovodu jednoho běžeckého kolegy, se kterým jsem se seznámil v kempu. Pocity jsou absolutně smíšené. Čeká mne první běhavější maraton v naprosto neprobádaných končinách Šumavy. Od kolegy se dozvídám, že chce jít na čas pod 3 a půl hodiny, protože trať je prý hodně běhavá a na pohodu, takže by to neměl být problém. Sám si jsem jistý akorát tím, že bych to měl doběhnout, když už jsem dal toho Peruna, ale za kolik, to nemám moc ponětí. Podle jednoho webu jsem si napočítal tempo na cca 4 hodiny a doufám, že se mi jej podaří ještě kousek srazit.
Z přemýšlení mě vytrhává startér, takže pouštím přehrávač a za doprovodu Lucie a zhruba 130ti maratonců se pouštím na trať. Samozřejmě mi to nedá a hned v úvodu se snažím chytit první skupiny, ovšem tempo 3:30 opravdu není nic pro mě a tak se pomalu odpojím a klesám na „pohodových“ 4:30, a abych se náhodou sám se sebou nenudil, tak mi hned po první písničce vypoví službu přehrávač, takže pln „radosti“ pokračuju potichu k první občerstvovačce. Slunko pálí už teď, čili stejně jako na všech ostatních zastaveních si namáčím kšiltovku a beru něco k pití. Po zhruba pěti kilometrech se konečně dostávám do rozumného tempa a svého oblíbeného stavu uprostřed, tedy první skupina je na mě moc rychlá a druhá zas moc pomalá. Běžíme pořád po širokých cestách, které jsou převážně šotolinové nebo asfaltové, což mě úplně moc netěší, ale aspoň to rychle ubíhá. Za další občerstvovačkou se mi rozvazují nikdy se nerozvazující tkaničky na 110kách, takže musím na chvíli zastavit na převázání, čímž mě dotahuje druhá skupina a pár lidí mě předbíhá. Postupně dobíhám svou ztrátu a zhruba na patnáctém kilometru se odhodlávám oslovit staršího kolegu, který běží v dobrém tempu. Po chvilce zdvořilostních frází se dostáváme k fajn pokecu a lehce zpomalujeme z počátečního přetaženého tempa. Následuje první a poslední výrazně lesní trailový přeběh po Terezině údolí a pomalu se začínáme vracet zpátky do Stropnice, čímž ukončujeme kratší polovinu našeho souboje se Silvou.
Úvodní fáze druhé části závodu vede přímo kolem kempu, kde jsme spali. Se vzpomínkou na odpočinek se koukám na hodinky a zjišťuju, že jsem se dostal na lepší půlmaratonský čas, než je můj osobák na silnici (převýšení trati je 1000m), kolega k tomu jen poznamená, že loni měl na celém maratonu tempo 5:00 min/km a zatím se od něj odchylujeme pouze o pár vteřin. Po chvíli předbíháme i známého z rána, který jen zafuní, že nějak dobře nezareagoval na počasí a že to dneska pro něj bude peklo, takže nemusíme čekat. Razíme tedy na první a poslední kopec s výrazným převýšením na krátké vzdálenosti, na jehož konci nás čeká občerstvovačka a první krácení gelových zásob. Cesta se dále ubírá lesem po širokých pěšinách vystlaných kameny a tvrdým podkladem, a i když je to do kopce, tak se dá celkem v pohodě běžet, což podporuje naše povídání a semtam předběhnutí nějakého turisty či cyklisty (závodníky moc často nepotkáváme). Další kilometry probíhají ve stále stejném duchu, pokud běžíme, tak povídáme a pokud je občerstvovačka, tak mi pan kolega vždycky uteče (prostě nezvládám vypít kelímek vody či ionťáku na jeden lok) a já ho po pár stech metrech doženu. Zhruba na 32 kilometru dobíháme jednoho z první skupiny, který se v křečích dere do kopce a nadává, že to přepísknul, protože jako cyklista není zvyklý, že by ho někdo předbíhal. Ještě než se jde vyzvracet, se dozvídáme, že je osmý, takže po asi po třech čtvrtinách závodu jsme pořád v první desítce, čemuž se mi v první chvíli ani nechce věřit. Euforii z dobrého umístění však na dalších kilometrech střídají krize, před námi je dlouhá louka s velkými kameny, slunce pálí a všude kolem je snad tisíc much. Když člověk zastaví, všechny se na něj sletí, což ho sice pořád nutí běžet, ale mě už berou křeče víc než je zdrávo, a proto beru Magnes Life a přecházím do chůze. Pana běžeckého kolegu vidím naposledy asi na 38 kilometru. Chvíli předtím ho konečně zase dobíhám a dávám mu sáček Magnetransu, protože křeče očividně neberou jen mě. Ovšem já si dávám navíc a podruhé v sezoně mě při seběhu chytá stresové sevření hrudníku s tím, že se vůbec nemůžu nadechnout, takže musím úplně zastavit a kolega mizí v nenávratnu přede mnou. Dva kilometry do poslední občerstvovačky se mi zdají jako věčnost. Po rovině a z kopce se snažím popobíhat, a jakmile se cesta jen trochu zvedne, tak přecházím do chůze. Kousek před občerstvením mi kdosi klepe na rameno, něco německy zafuní a s úsměvem mě předbíhá.
Motivace k doběhu se začíná čím dál více zmenšovat a to už dorážím na poslední občerstvovačku. Dávám si kolu, vodu a organizátor mi říká, že je to do cíle už jen necelých pět kiláčků a navíc z kopce. Kéž by tak lhal. Na asfaltovce, kde vbíhám, vidím značku 4,8 km do cíle, která startuje můj snad nejdelší seběh po cestě. Pomalu ukrajuju metr za metrem, když se přede mnou objeví cyklista se slovy „už to máte za pár a bude to pod 3:50, tak to vydržte!“, ohlédnu se za sebe a vidím někoho v modrém triku, kdo nebezpečně zkracuje vzdálenost mezi námi. Nevím, kde se to ve mně bere, ale i když se motám ze strany na stranu, tak nalézám ještě poslední síly a vracím se na tempo kolem 4:20, což přináší své ovoce, protože zhruba kilometr před Stropnicí ještě předbíhám jednoho slováka, který vypadá na umření. Na posledním kilometru se k nám přidávají půlmaratonci, což mě vybičuje k dalšímu zvednutí tempa (4:08) a pár metrů před cílovým obloukem v atletickém sprintu předbíhám ještě jednoho maratonce. Cílový čip mi pípne čas 3:53:10, což je v celkovém pořadí maratonu 11. místo a v kategorii muži A dokonce místo osmé. Ležím na zemi, úplně mimo a jsem rád, že už to mám za sebou, emoce se na mě valí ze všech stran a už není důvod ani síla na jejich potlačení, proto jim nechávám volný průběh. Po pár minutách přibíhá kamarád z Brna, jehož čas se mi podařilo překonat, já se konečně vzpamatovávám a s myšlenkou na budoucí doběh naší ultragrupy se vydávám ke sprchám…
