Trošku zavádějící název? Kdo by nedal 7 panáků za 7 dní, ne? No já to zkusil s tou půlmaratonskou distancí každý den v týdnu. A byla to celkem sranda.Pokud to čte někdo, kdo ví, že teď zrovna moc neběhám, tak se i na konci článku dozví proč. Ale pojďme se vrátit na začátek mých narcistických řečí. Jak už jeden článek někde na webu řekl. Člověk si málokdy přizná, že něco zkurvil. A já to opravdu zkurvil. Ty slova cituju, kdybyste mě snad chtěli nařknout, že mluvím sprostě.
Sezóna stála za hovno, výsledky nebyly žádné, ale věřil jsem, že potenciál staro-mladého alkoholika se ještě dá využít a můžu zkusit začít trénovat nanovo. 2,5 měsíce tréninku uteklo jako voda a téměř bez žádných výpadků jsem makal, makám a jde to. Tady bych použil další sprosté slovo, ale napíšu jen, že mám zprdele kliku na správné lidi, kteří to se mnou nevzdávají i když jsem otřesný a hnusný morous.
Říkal jsem si, že by to chtělo ale ještě nějaký kopák do prdele, abych se snažil ještě více. Přihlásit se na závod do Švédska byl jedním z nich a celkem si užívám tu představu, že tam něco urvu. A ne jen ostudu a sebe znechucení!
No, jednoduše, jsem si říkal, že jsem ještě moc velký prďolka na to, dát každý den maraton a že to si nechám až počůrám trošku více sněhu (jestli ještě někdy nějaký bude, haha - povinně zasmát mému vtipu). Půlka tedy zněla celkem rozumně, a tak jsem si řekl, že v týden Vánoc, kdy toho má člověk absolutně nejvíc a neví, kde mu hlava stojí bude ten správný čas! Jednou jsem se o tom zmínil v práci, a pak už nebylo cesty zpět. V tu chvíli jsem si na sebe ušil bič, který jsem potřeboval. Ačkoliv…
První půlka - 21,4 km, čas 1:54
Dost šitózní, co? Nějak jsem si neuměl najít tu správnou trasu, a tak jsem nechal navigovat hlavu… No, ukázalo se, že jsem idiot. Trasa vedla mým obvyklým tréninkovým místem. Na cyklostezce z Ostravy až do Fajneho Miesta. Jelikož začala obleva a tam to bylo skvěle prošláplé, každý krok jsem jásal nad dalším podvrtnutím kotníků a cítil jsem se, jako bych celý trénink odběhl na Slackline. V tom samém místě jsem byl pár dní zpátky a tehdy jsem se otočil.
Teď jsem ale hopkal jak laňka, postřelená, a cíl byl jasně zvolen a přes to nejel vlak. Až sám jsem se divil, že ještě mám takovou motivaci po tolika letech nezdarů v challengích a dalších věcech. A tak bych asi ukončil první půlmaraton. Byla to šílená makačka a kotníky jsem měl celkem dodělané.
Druhá půlka - 21,12 km, čas 1:46
Potom co jsem se trápil den předem v totálním písku, řekl jsem si, že to zkusím na opačnou stranu po stejné cyklostezce do centra Ovy. No, bylo to o něco lepší. Ne chvalitebné, dobré, ale na hranici dostatečné už to bylo. No, tak trošku, asi jako při prvním běhu, mě zlobilo zažívání. Ještě, že u té cyklostezky je vždycky kde si odskočit. A s touto bombou bych ukončil povídání o druhé půlce.
Třetí “Emy” půlka - 21,12 km, čas 2:14, převýšení 900 m
Co si budeme, každý den jsem měl za sebou osm hodin na prodejně a končil jsem vždycky v šest večer. Ale i tak jsem si říkal, že přece nestrávím každý den v nížinách a i když to zrovna nebudou velehory, měl bych udělat nějaké převýšení. Bouchnul jsem teda do svého červeného koně a zaparkoval pod haldou Emou.
Cesta byla celkem tvrdá a běželo se terénově celkem slušně. Říkal jsem si, že už je to třetí den a možná se budu cítit trošku unavený, ale nic. A tak jsem běžel. Jelikož jsem slíbil, že nebudu celý týden pít, měl jsem v úmyslu se odměnit pivkem po téhle půlce. Prvních pár kilometrů jsem s tímto úmyslem uháněl kupředu. Jak se kilometry kupily a já zapomněl počítat Emičky, úmysly se měnily. Hlava začala upřednostňovat jídlo a cukry. Díkybudhovi jsem dostal od Agát na cestu dvě přesnídávky. Samozřejmě jsem si vzal jen jednu s sebou…
A tak jsem si vesele kroužil okolo Emy, s troškou hladu a úplně promočený BO!!! celou dobu chcalo až k metě půlky. Říkal jsem si, že by to mělo být 15 okruhů. Myslím, že někde u sedmého jsem ztratil ponětí, kolik toho mám nakrouženo a pak jsem nadával, že už jsem stopro u nějaké 18 kola. No, s přibývající únavou odešel i zbytek mozkovny a nakonec to dalo 16 kol. Super zážitek a s úsměvem na tváři jsem pak jel nakoupit na bramborový salát.
Čtvrtá půlka - 21,44 km, čas 1:51
No, jelikož sníh začal postupně roztávat úplně všude, říkal jsem si, že to bude řiť. Opět jsem se mrknul na svou oblíbenou cyklostezku. když jsem k ní běžel přes nezpevněný úsek okolo vody, bohužel už tam nebyla cesta, ale řeka. A tak to pokračovalo i na cyklostezce… Bořilo se to, mokré to bylo jak cip a nešlo v tom skoro ani zvedat nohy bo to buď klouzalo nebo jsi do toho zahučel jak do husté kaše a nešlo ti zvednout nohy.
Zkusil jsem to tedy mimo cyklostezku ve volném prostranství okolo vody, že i když to bude trošku náročnější na svaly a trošku mokřejší, méně se natrápím. A po nemýlil jsem se. 5 kiláků v jednu stranu na Fajne Miesto, a pak zpátky zbytek na centrum Ovy.
Uteklo to celkem rychle a říkal jsem si, že už jen jeden, a pak dostanu pacera.
Pátá půlka - 21,14 km, čas 1:43
Poslední den v práci před dnem štědrým. U nás to vždycky vypadá tak, že se udělá punčík, dá se cukroví a nějaká ta půlečka. Já se letos účastnil jen tak napůl a místo práce jsem utekl běhat.
Tyvole běhat za světla bylo tak osvěžující, že jsem ani nevěřil tomu, jak to jde a kolik ještě zbývá energie. A aspoň jsem konečně viděl, jakýma sračkama jsem celou dobu běhal… Co vám budu povídat. Prostě jsem běžel a věděl jsem, že hodinky musí pípnout 21 krát, abych mohl ukončit trénink.
Šestá “štědrodenní půlka” - 21,12 km, čas 1:36
Ten den jsem si říkal, že konečně dostanu pacera a nebudu si to užívat osamotě. Když jsem ale dojel do Třince 23. večer, zjistil jsem, že je 13 nemocný, jako snad nikdy. Udělal jsem salát a zalehnul s tím, že 24. bude určitě ready. Ráno jsem ale i já vstal prošitý a cítil jsem trošku únavy. A to nemluvím o tátovi, který vypadal, že pokud do něho píchnu, tak se rozsype.
Zvolil jsem tedy zbaběle ještě dvě hodiny spánku a pozdější běh. Omlouvám se všem, co chtěli běžet společný vánoční výběh…
Jelikož jsem byl zatím každý běh v keříčcích, musel jsem zvolit nějakou bezpečnou trasu s jednoduchou únikovou cestou. A tak to jistilo kolečko blízko našeho bytu. Vůbec netuším co to do mě vjelo, ale začal jsem ty kiláky točit až neuváženě rychle a říkal jsem si, že to nemůžu vydržet. Ale až na odběhnutí na 11. km domů na záchod jsem celou dobu zvládnul držet tempo téměř vyrovnané a užívat si představu, že už jen jeden běh do vytouženého cíle.
Sedmá “závěrečná” půlka - 21,11 km, čas 1:32
Ráno, po štědrém dni jsem vstal celkem fresh a po celou dobu mi bylo jasné, kde tuto challenge ukončím. Bystřický rondl je prostě místo, kde se běhá skvěle a hlavně místo s parádní energií.
Při východu z bytu jsem zaslechl od táty něco o půlce za 1:50 a já sám jsem mu říkal, že už nepoběžím rychle. Inu, každý někdy kecá. Asi jako v té písničce: “Slibuju, že nebudu pít. Včera to bylo naposled.”
Vystartoval jsem kilákem pod pět a nohy se stále cítily dobře, což jsem nečekal ani v nejmokřejším snu. Kiláky naskakovaly, potkával jsem běžce, kteří vybíhali salát, turisty, nadšené otužilce a další, kteří jen prostě vyšli ven.
Úsměv mi v tu chvíli už nikdo nemohl vzít a opravdu jsem se po roce a půl cítil jako běžec a ne jen jako imitátor. S touto radostí jsem si odpípl svou nejrychlejší půlku toho týdne a ukončil to opravdu s úsměvem na rtech.
Ten mě přešel hned na další den, kdy jsem dostal stejný “mor” jako táta a proto teď ležím doma a brečím, že nemůžu pokračovat v dalším tréninku. Poprvé za 10 let co běhám, mám takovou tu typickou chřipku, kdy nemůžu ani vylézt z poslete a jsem rád, že dojdu na záchod a zpět. tepovka v noci 120 asi lecos vysvětluje...
Ale zpět k té challengi. Ne, nebyla to asi úplně výjimečná výzva, která by měla vzít za srdce, být motem na dveřích pokoje anebo co já vím. Ale rozepsat se o tom, že si člověk dobře zaběhal, motivoval sám sebe a možná trošku i ostatní je super.
Znamená to jen jediné. Ačkoliv je to už hodně znásilňované, tak limit jsme jen my sami a nikdo jiný. Aneb prostě necypuj a nevymyšlej chujoviny proč to nejde.
Chtěl bych moc poděkovat těm, kteří mi to umožnili a hlavně mému trenérovi a nutričnímu poradci! :D
Na závěr bych ještě připomenul, že tento blog je tady od roku 2012, kdy možná ještě mnoho z vás netušilo, že by někdy mohli běhat. Nenechme ho umřít a pokud máte chuť se svěřit s nějakou silnou myšlenkou spojenou s pohybem anebo prostě jen vypsat ruce z toho, jak je na světě krásně, neváhejte a udělejte to.
Přeju krásný nový rok všem, kdo s námi po všech těch letech ještě sympatizujete a samozřejmě i všem, se kterými se cesta z nějakého důvodu rozešla. Stejně všichni běháme po jedněch horách… Moc děkuji novým tvářím, které jsem za sezónu potkal a těším se na brzké setkání někde na kopci!
