Běhat v Tatrách? Jo, přijde mi to jako dost ujetý nápad, proto jedu. Pro někoho normálka, pro mě překonání sama sebe. Nejdůležitější bylo se ze začátku naučit hlavní heslo, kterým by ses tam měl řídit: ‚Run or Die‘. Zní to strašně, ale buď běžíš, nebo ti všichni utečou a tebe tam nahoře sežere tatranský medvěd. Po těchto hřejivých myšlenkách na dost potupný způsob smrti mi došlo, že není cesty zpět. Ale nebudu předbíhat.Den před odjezdem jsem již varovala spolucestující v Corsičce – Ivču a Ondru ať se připraví, že toto může, ale nemusí být jejich poslední cesta. Na místo řidiče totiž neusedl klasicky Metlošek, ale já. (no, nevím co je horší..) Tak ale dojeli jsme o tom žádná! Ubytko luxusní, skoro lepší než můj barák, ale bylo tam více pokojů, koupelen, televizí, kuchyní, balkonů, schodů a společenských místností.
Hned jak jsme přijeli, tak se šlo běhat. Asi bych to shrnula slokou básně, jejíž sbírku jsem zavrhla před psaním tohoto článku:
První den - tak něco light,
10 bude akorát.
Možná rybařit budeme,
Tak pruty vezmeme.
Cesta, les, trail, nikde žádné ryby,
ale našli jsme hřiby!!!!
…ty budou do vaječiny.
Večer byl taky moc super, kytaristi zabrnkali a zapěli, někdo zas vypouštěl voňavé obláčky dýmu (někdo i ty nevoňavé). Naplánovala se trasa na zítřek a s klidným svědomím se šlo spát.
Je pátek ráno a už se řítíme na parkoviště pod Smutným sedlem. Já ještě plná sil nahazuju na pleca dromedára a mám takový pocit, že dneska to půjde…jasné, však to je jen nějakých 16, ani né. Trošku fail byl, že Roháče nejsou rovná asfaltka, bahínko a kamínečky na mém kanadsko-neborovsko-podlešanském okruhu.
Začalo to docela podobně, jenomže do kopečku nekonečnou dlouhou a únavnou asfaltkou. Podle mě nejhorší část trasy. Tak jsem s Indiánkou postupovala k Ťulíkovi (nebo co to byla za chata) indiánskou chůzí. Tak či tak, všichni dobro došli a na Trech Kopach teprve začla všechna sranda. Ty skály mě bavily víc, než dlouhé, táhlé kopečky, protože jsem pro jednou nedýchala jak starý astmatický kuřák po dvou krabkách (sorry, nic proti vám). Vychutnávala jsem si ten pohled dolů do ďur miliony tisíců kilometrů pode mnou a představovala jsem si, jak dlouho bych padala, kdybych spadla. Občas jsem vynaložila úsilí dostat se zdárně na jakýsi vrchol a jéje, v dálce kdesi vidím, jak si to Elvis, Metloš, Žabak a spol valí už na druhý vrchol. To na sebejistotě nepřidá. A přesně v takových chvílích mám na mysli ten název knížky od Kiliana: Run (teď už spíš Walk) or Die! Na moji hlášku - A dost! – je lepší nemyslet, protože ten medvěd tě vidí všude a jen čeká, až se zastavíš a pak vyskočí ze šutrů a nemáš šanci. Proto je lepší se hýbat a nespouštět skupinku před sebou z očí. Ke konci jsem už nemohla, ale tak šla jsem hlavně proto, abych na náhrobku neměla napsáno: ,,Sežral mě tatranský medvěd.‘‘
Když už došla voda, tak jsme se dozvěděli radostnou novinu – ještě pár kopců a jsme tam. Ještě že tak…všichni si oddychli. Žabaczek trochu zkřivil s nohou na jednom z posledních vrcholů, jehož název si nepamatuju. O chvíli později, za pár hodin, už ale jsme všichni vysmátí u auta. Fičíme si to zas jak draci do naší přepychové chaty s hodně záchody. Už se mě neptejte, co bylo na jídlo, nebo kdy jsem šla čůrat, to už si nepamatuju. Co si pamatuju je, že já s Metlym jsme museli ještě cvičit hardcore cvičení – Insanity! Takže zničení jsme ještě zapli třicetiminutové video a Shauna T., který ti vždycky dodá tu pravou motivaci se slovy ,,Push, I’m right with you, you can do it!‘‘ To jsem zrovna nepotřebovala, ale ‚you can do it‘ tě prostě musí vyhecovat. Pak zasloužený odpočinek a spánek.
Ráno mě trochu bolí hlava, tak růžové štěstí od Simy nastupuje a zabírá. Co lepšího na snídani? Ještě to zajím rožkem s domácí marmeládkou, a jadymy zas na ty kopce. Je to o něco horší, zdálo se mi, že mám o 10kg navíc, nebo že do batůžku mi dal Dudlyk kameny, abych trénovala se zátěží. Zas se opakuje Ťulík a pak se vydáváme cestou odlišnou, než včera s tím, že na Smutném skončíme. Když vyjdeme na hřeben a vidím před sebou, jak je to ještě daleko, tak se mi nechce hodněkrát víc, než předtím. Ale jdu. Medvěd tu někde bude – vidím jeho bobky. Nejlepší část – Ostrý Roháč – mi přišel náročnější, než všechny Tri Kopy. Ale stál za to. No občas se někomu stalo, že musel vidět, jak se Konderlová marně pokouší vypadat jako největší horolezec a její snaha dostat se na jakýsi vrcholek je dost srandovní. Všichni čekali…někdo si občas nadhodil pruty, ale stejně nic nechytil…to ti medvědi ti nic nedají zadarmo a zvlášť ryby, které mají kromě turistů a běžců nejradši.
Dudlyk se obětoval a riskoval sežrání, když šel se mnou a Indiánkou vzadu. Dokonce nám dodal super motivaci (mohl by se kámošit s Shaunem T.) a to tím, že nás potěšil jeho vůbec neodstrašujícími historkami z jeho putování v Roháčích z jeho mládí. Byly velmi poučné, ale brzo se nám začlo chtít čůrat, tak se Dudlyk vzdálil a v mlze se rozsvítily dva bílé světýlka. O těch tryskáčích ve předu už ani nemluvím, protože se nám vzdálili o dobrou hodinu, a jak jsme později zjistili, už na nás někteří čekali na Smutném. Metla a Unbeliveable boy nečekali ani tam a radši to hned zakempili dole v Ťulíkovi, sic by zapustili kořeny, jak dlouho by tam čekali. Nebo hůř – mohla by býti bývala jejich hlava posloužila jako oběd.
Dali jsme kofolku, někdo pivínko a já jsem ráda, že žiju. Ještě dát dolů rychlo seběh od Ťula. Staří si to všichni rozběhli maximálně 1min/kilák. Jo fakt to tak pro mě vypadalo. Prostě někdy ani seběh není ZDARMA! Nějak se tam došouráme všichni a konečně jedeme. Tak po dnešku jsem byla zbořená ještě víc, než včera a ejhle! Ještě nás čeká skvělý Shaun T. ale tentokrát je to ještě víc psycho než včera. Pure Cardio. To znamená 40 minut makačka bez přestávek. To nechceš. Tak ne, že bych to šulila, ale jo. Fakt už mi ani jeho PUSH nedokázalo navrátit síly. Večer zato ale dýmečka a hra Proroctví rozhodně stály za tu námahu.
V neděli se už nám čas chýlil ke konci. Jako ne k úplnému konci. Ale ke konci pobytu. Nikomu se určitě od tamtud nechtělo a kdyby to šlo, tak si klidně o týden pobyt prodloužím. Myslím, že tenkrát pršelo, bolel mě celý člověk a nějací blázni šli ještě běhat. Už si na ten poslední den pamatuju jen matně. Jednou, když jsme se dívali s Metlou na naší LCD širokoúhlou televizi, tak někdo přišel, že za půl hoďky jedem. Všichni už byli sbalení, tak jsme se rychle taky sbalili a vyrazili směr Třinec.
Kdybych to měla zhodnotit, tak bych řekla, že to byla moc super zkušenost a taky fakt velká makačka, skvělý trénink, nádherná příroda a spoustu dalšího. Nikdo to ale po mně nechce, tak to říkat nebudu. Díky vám NVPPákům za hodně krásně strávené 4 dny. A jak by řekl Shaun T.: Peace out. :)
PS: Skoro všechny údaje jsou zkreslené, byly přidány neexistující stvoření a ,,vtipné‘‘ pasáže, kterým se směju jen já. Děkuji za pochopení. Tele.
