Tento nápad, kroužit, jsem dostal někdy před prázdninami, kdy jsem věděl, že nepojedu do Kladna závodit. Pak jsem ho ale rychle opustil… Běhat na 400m furt dokola… Sedím v práci na jídle a dojde mi smska: „Asi jsem se zbláznil, ale jedu do Plzně, jedeš taky?“, no a po téhle smsce už ležím na parkovišti vedle Lidlu v Plzni a říkám si, že vážné pozitivum je, že se asi neztratím.
Po ránu vstát, jít do Lidlu pro snídani, a pak už se kouknout na trať. Potkáváme Rudyho s jeho supporťákem Járou a máme o teplo a bezpečí našich věcí postaráno a za to jim patři velké díky! Házíme si věci k nim do stanu, děláme předzávodní rutinu a kousek po 10 hodině startujeme!
Konečně se mi daří vůbec nepřepálit a držet se hezky v zadu, kam patřím. Kroužíme s 13 a pár dalšími dokolečka, dokola asi 10km. 13 zjišťuje, že tartan v Plzni je tvrdý jak asfalt, což u nás nemáme.
Asi jinej kraj, no. Takže jde přezout botky a já vesele pokračuji dál. Běžíme kousek pod 6 minut na kilák a celkem si to každý z nás užívá. Každé kolo mé oko spočinulo na „Hory“ v dáli a říkal jsem si, jestli bych tam nebyl raději, než se plahočil na té dráze. V tu chvíli dráha ukázala své mocné kouzlo. Ponořila mne do takové brutální deprese, že jsem se nechtěl s nikým bavit, jen jsem chtěl někde v poklidu umřít u kraje. Takže už na 30K nasazuji sluchny a Ipoda, aby mne zachránil a já si nevezl z té dlouhé cesty třeba jen maraton. Tak se snažím zabrat a jde vidět, že muzika má docela blahodárný vliv na moje nohy a já se zase pomalu rozbíhám a točím. Jenže mi to dochází poměrně brzy. Myšlenka, že bych tady točil 24 hodin je zcestná a fakt zjišťuji, že nejsem schopen. Koukám okolo na Rudyho, 13 a ostatní „Magory“ a s velkým obdivem poníženě přiznávám, že to je nad mé síly. Co teď? Do maratonu kousek, do všeho ostatního daleko… Ten kousek do maratonu ukrojím fakt za chvilku a říkám si, že ještě není ten správný čas ukončit, a tak pokračuji dál s nápadem, že dám kilo! Vidím, že maraton pod 4 klapnul, a že by mohla klapnout stovečka pod 10 i když to bylo rozbíháno opatrně a musel bych trošku přidat, a tak zkouším ty lemravé nohy ještě jednou rozeběhnout. Kolečko, dvě, tři… 50tka za 4:47 a musím se jít taky přezout, protože nohy mám z těch bot zaražené hooodně hluboko. Dávám měkčí model a vyrážím na druhou 50tku. Na začátku mi to letí úplně nádherně a pomalu stahuju průměr i čas, abych měl pak rezervu na nějakou krizičku, nebo něco takového. A krize na sebe nenechala dlouho čekat. 64K a já zase klusal a křivil hubou, jak už dlouho ne. Trošku bolely nožky, trošku hlava a hlavně tělo na to prostě a jednoduše už nemělo síly. V hlavě myšlenky, že mám prd naběhané a tady se chci s někým honit, a s nimi dál pokračuju v trápení. Zvedám telefon, volám dopingu, který mi sděluje, že to vypadá, že mě nic v podstatě nebolí, a že mám makat! Pár motivačních slovíček, a tak jsem doběhl kolo, nastartoval jsem znovu nohy a pádil dál. Běželo se parádně a tempo se zase v průměru ustálilo někde kolem 5:40 a užíval jsem si to, že bych to kilo mohl doběhnout. 90K krása, a slyším, že speaker čte výsledky lidí na trati. Na chvíli stopuju Ipod a poslouchám, jak už hlásí lidi, co mají do stovky jen 10K. Pak ale slyším velké kulové a hlásí, že mám jen 86K… Velké vyděšení a ohromné zklamání. Přemítám v hlavě proběhy kol a říkám si, že jsem pár x viděl, jak se mi neposunulo kolo při pípnutí čipu dál. V tu chvíli jsem si myslel, že by to mohlo být tím, že jsem unavený a špatně vidím… Opak je pravdou. Při optání měřiče dostávám hodně velkou vzpruhu vyjmenovaných slov, a že mám prý makat dál. V tu chvíli jsem byl vážně nasranej, jak jen to šlo a ještě jsem musel jo sakra moc zrychlit, abych to dal pod 10. Celkem panika, a tak kilometry sklouzly k tempu 5:10 a nebylo na co čekat, všechno nebo nic. Kluk, kterého jsem 4x predběhl o kolo pořád přede mnou a nic! Poslední 4 km už jsou u mě fakt na krev a mám propočtený přesně interval kroků, které můžu „odchodit“, od které do které lajny na dráze. Už počítám kolečka do cíle a při posledním už vím, že bych ho mohl jít pěšo a stejně bych to stihnul. Proběhnu čip, zeptám se borce, jestli mi pípla stovka, on že jo, a já jsem v pořádku mohl umřít za čipem.:) 9:49 a nějaké drobné s tím, že na hodinkách byla stovka za 9:25.:) Nedá se svítit, každý den není posvícení. Ale tím, že se vyhodnocuje zvlášť stovka jsem si zajistil B limit na Spartathlon a možná o to tady šlo.:)
Sumasumárum, celkem slušná vymazávací akce, ale užil jsem si každý krok i když někdy bolel. Velká gratulace všem, co běhali přes noc, protože pršelo faaakt moc hodně a moc děkuji 13, že mě vzal a všem, co na mne mysleli.
Myslím, že na dráze jsem byl na nějakou dobu naposled…
