Perun 3 aneb Co je vám doktore?

Nejprve startujou mlaďoši Skyrace, pak ostatní. Začínáme rozklusem po asfaltu, sjezdovka, běží se kupodivu dobře, výšlap k chatě zvládnut bez úhony, tempo snad dobré, na vrcholu skládám hůlky a hurá po jantarce dolů. Tempo seběhu jakžtakž, ale gazela nebo Toník Krupicka to rozhodně není. Zákruta na horní cestě, šup do lesa, pár metrů a pak "ping" ...........moje startovní číslo upevněné na pásku se válí na zemi za mnou. Naštěstí jsem si toho všimnul, brzdím, zastavuji, vracím se zpět, předbíhá mně asi 1000 lidí, nejprve zkouším běžet s číslem v ruce, pak zjištuji, že je to hovadina, tak opět zastavuji, uvazuji pruh na uzel kolem pasu a rozbíhám se, ale už docela rozhozený a nasraný......Po asi 20-30m bohužel zakopávám o kořen a jdu k zemi. Sbírám se, levá ruka od hlíny a krve, taktéž levé koleno. Zkouším běžet dál, ale už to není ono, nadávám, tempo klesá. V Gutech rány čistíme nejprve vodou, pak dezinfekcí (moc dík pořadatelům za ošetření), ztrácím další minuty, náplasti moc nedrží, kašlu na to a snažím se pokračovat a nenadávat. Kupodivu to nějak jde, v Řece povzbuzení od Pala i Helči (opět srdečné díky) a šlapeme Příslop. Stoupání tak nějak se smíšenými pocity, ale seběh pod vlekem už dost brutální - chybí to klouzavé, měkké bahýnko z minulých ročníků . Dole poprvé cítím, že to dnes nebude ono, háži do sebe banán a cukr + nějaké to pití, opět povzbuzení od Třináctky a směr Šindelná. Asfalt běžet už moc nejde, nohy tuhé, za několik minut první křeče, ale naštěstí jen přechodné, magnezko v tubě zatím šetřím a dávám si ho až za polovinou. Směrem na Kalužný se roviny i mírné kopečky volně a bez bolesti už běžet nedají, šetřím nohy, běžím jenom seběhy, na ruku se raději nedívám, na koleně velký červený strup. V Tyře se opět láduju banánem, cukrem, kofolou. Ostrý šlapu kupodivu celkem dobře a pak nekonečně dlouhý a utrápený seběh na Kozinec, to už cítím pěkně celé tělo, každou kost. Konečně vodárna, ale zde krize, na první cestu kalvárie, nohy bolí, křečujou, hercna pumpuje jak zběsilá a já mám pocit že stojím na místě. Na první cestě poprvé úvaha o DNF, ale nějak to rozdýchávám, pomalu se rozcházím, láduju do sebe poslední cukry, pití už bohužel došlo Stav se během následujících centimetrů stabilizuje, na druhé cestě už jen opravdu pomalá chůze z posledních sil a to má teprve ten pravý bonbónek přijít....Pod slalomákem úvaha o DNF číslo 2, čumím na tu stěnu a chce se mi blít a brečet zároveň. Dávám si poprvé a naposled (i v životě) energetický gel a začíná předsmrtná křeč v podobě šplhačky nahoru. Není to už ani chůze, jen krok, pauza, krok, pauza, krok, pauza..... Po chvilce (pro mně to bylo století) se nemožný úhel zázračně tupí, vidím obrys chaty, slyším hřmění moderátora do mikrofónu - žeby snad cíl? OPRAVDU ? Pak jen mamlasplac (taky se tak cítím- jako pravý Mamlas), ještě ždímám energií z poslední životaschopné buňky v těle, zázrakem se mi povede těsně před cílem předběhnout dva borce, kyslíkový dluh už je obrovský, jedu už jen snad na jiskry ze skřípějících zubů..... Pak už jen křik Helči a Třináctky..........a konečně ten nejkrásnější zvuk pro skajrunera (v mém podání srajrunera): pípnutí čipu. Klesám ke kolenům a ten zelenožlutý sliz, který mně měl zachránit pod slalomákem, jde s úlevou ven. Stojící opodál Metloš si ze mně dělá prdel a chce volat zdravotníka, nevidím ho a říkám, že jsem to kurňa přeci já!  ....Nakonec čas 6:45:43 (Garmin), "nebetyčné" zlepšení oproti loňsku o 10 min. A co příště? Pořádně si nalep číslo a čum pod nohy vole !!! P.S: Nejsem tak dobrý reportér jako Šimi nebo Janka M., některé stylismy jsou převzaté, no což.....Mám takovou tu dokumentační strohost, snad to nevadí.