Ty obrázky a video z roku 2014 byly pro mě tím největším lákadlem. Myšlenka a představa, že pojedu byla pro mě naléhavá od prvního momentu co se o Tatrách začalo mluvit. Jen vědět, že to vyjde, jak já bych se už těšila. Helči jsem tehdy řekla, že se začnu těšit, až budu sedět s batohem v autě směr Zuberec. Přání se stalo skutečností, stála jsem spolu s Heli, Terkou, Simou, Ivčou, Ondrou, Hanyskem, Matesem, Dalíkem ,Lukim a Palem před večerkou na Jablunkovské v 8 ráno u naložených aut. Tak teď už jsem věděla , že jedu, těšila jsem se moc, nebyla jsem nikdy v Roháčích ,trošku obavy jak běhání po kopcích s těma chrtama zvládnu...Čtvrtek
Řidiči Hela, Palo a Terka nažhaví motory, šlápnou na pedály a Mosty a Čadca a Žilina už jsou v prachu za námi. Túrují to na Vychylovku, nahoře čurpauza, jsme zvědaví na náš domeček.V Podbieli svačinka, Helenka má osobního navigátora, který nás dovede až k domečku. Nestačíme se divit, vypadá to jako vila, krásné čisté pokojíky,v každém nezbytná televize, kuchyňky i zasedačka s krbem, prostě sen.
Tak, máme vybaleno, zabydleno, ale nemáme poběháno. Náš vedoucí a trenér v jedné osobě Palo na první den naplánoval 10 km dlouhý výklus, všichni nastoupíme u vrátek, směr první rozcestník.
Z nabídky značení , kde je žlutá a žlutá vybíráme žlutou. Trošku to připomíná australskou buš, asi tudy nikdo dlouho nešel, natož běžel, ale statečně a odvážně profičíme první náročný úsek skrz křoví, větve i říčku. Dál už je to pohoda, já jsem natrhala kytky do vázy, Heli nasbírala houby do vaječiny, Dalík se trochu vymáchal, rekreace jak má být. Synchronizace našich sporttesterů ještě není zcela dokonalá, takže jsme se otáčeli na 5. kilometru tak všelijak, zpátky u domečku máme všichni poctivých deset a taky máme hlad. Večeříme vaječinu, někdo s houbami, někdo bez, gulášovkou i bramboračku z pytlíku. Usedáme ke zpěvníkům, kytarám. Sdílíme spolu přemilý večer, pějeme písně, „o vodě, o trávě, o lese...o lásce, o zradě o světě...“ . Přemýšlím, kdy jsem si naposled zazpívala u kytary, bylo to moc fajn... Hlavně kutíme trasu na pátek, nad mapou probíhá velmi živá diskuze. Vedoucí má veškerý program ve svých rukou, posilněn několika černými čaji zavelí ve 22 hod. večerku, a ráno v 8,45 sraz u vrátek. Summary 10 km
Pátek
Vyjíždíme v 9,15, nažhavení na ty šedomodré vršky, sebou nějakou vodu a zásoby tak na 4 hodiny. Uvěřím naivně tvrzení, že trasa nepotrvá déle, když to řekne vedoucí i ostatní, tak to tak určitě bude. Takže sladit hodinky a hurá na asfalt k Taťliakove chatě,snad to píšu dobře, skoro nikdo jsme nebyli schopni si to zapamatovat. Jako správná indiánka aplikuji již nyní indiánský běh. Zdola se mi ty kopečky líbily, chrti už se rozběhli, odhodlaně jsem taky vyšlápla vstříc tomu vysokému horizontu. Netušila jsem , že to bude pro mě tak trochu horizont událostí.
Vystoupáme na sedlo, nutí mě to k hlubokému nádechu, ten pohled který se mi teď naskýtá. Chvíli mi to trvá, vstřebat, to co je pode mnou a to co je přede mnou . Pohled dolů do udolí je nádherný, pohled na cestu přede mnou mi bere dech. Smiřuji se s faktem, že tudy vede turistická značka, jindy cesta nevede. Jsou to prostě skály, špičaté i hladké, hlavně jsou děsně vysoko a pod nimi je strmější nebo méně strmý zato hlubší sráz. Opravdu se vnitřně chvěji a potlačuji myšlenky na to co je přede mnou, kolik těch průlezek a výstupů ještě na trase je. Nejvíce snad potlačuji paniku, že na některém výstupku uklouznu nebo mi selže ruka a pustím se a kutálím se do té krásy pode mnou. Pere se to ve mně obojí, nádherný pocit, že lezu tam kam ostatní, samozřejmě mi to šíleně trvá, než rozdýchám každý náročnější úsek. Odměna je více než dokonalá, jen pozvednu hlavu a vidím že výše už jsou jen mraky. Vidím ty táhnoucí se hřebeny, jak jsou strašidelné a obrovské. (Nj., hřebenovka, to měl byt chodníček po kterém poběžíme,jsem si myslela ještě včera :-)...)
Nevěřím tomu, když se ohlédnu. Jsou už za mnou Tri kopy, klepu se pořád, zvykám si jen pomalu. Ostatní čekají, posilníme se trochu, je toho ještě kousek před námi. Palo jde trpělivě jako poslední, je svědkem šílených komických horolezeckých scén, kdy se křečovitě plazím po břiše po plotně, kterou ostatní překočí nebo přelezou dvěmi kroky, nebo se zašprajcuju v soutěsce a trvá mi dobrých deset minut než vymyslím jak z toho ven. Taky se odmítám spolehnout na řetězy, protože se hýbají, a moje hlava nevěří že mě udrží, tak se držím pořád toho kamení. Parta vždycky počká, jsou skvělí, jsme už někde kolem Baníkova, hodně ubylo vody i jídla. Nějak to nevadí, sytím se pořád těmi výhledy, radostí okamžiku. Pokračujeme na Salatín, myslím že jsem na Islandu, ikdyž jsem tam nikdy nebyla, úplně tak to tam vypadalo. Nádhera, mohla jsem se rozběhnout po pěšince v zelené trávě a horských kvítcích, nechápala jsem, jak krásná místa to jsou, radovala jsem se, děkuji Bože.
V Brestové Matěje začne hodně zlobit kotník, postupně sbíháme dolů k parkovišti, nakonec i Palo s Matesem štastně dorazí. Docela vysušení a vyhladovělí se vracíme na základnu, byli jsme na trase skoro 7 hodin. Promítá se mi v autě obrázek za obrázkem, co jsem tam nahoře viděla a zažila, doufám že si to moje hlava schová na hodně dlouho. Summary 19 km
Sobota
Bylo to náročné včera, nohy cítí únavu, máme s Terkou pocit, že máme kamenný zadek. Dohady o dnešní trase už beru s rezervou, něco řeknou a pak je to stejně jinak. Tím nemyslím, že by mi to vadilo. Nějak jsem byla odhodlaná jít tam ,kam mě povedou, ani jsem nevěděla kam to míříme. Hanys si přál jít na Ostrý Roháč, „neboj, bude to už ktarší než včera, a vůbec to nebude tak hrozné“. Nechápu vůbec, že jsem zase nějak uvěřila, že to tak bude. Zase nekonečné 4 km asfaltu, a pak už vzhůru chodníčkem lemovaným mateřídouškou a vstavači. Ostrý Roháč je opravdu ostrý, nohy se nějak chvějí více než včera, asi únavou. Prý si na tu výšku a pocit ohrožení zvyknu. Moc se mi to nedařilo, přiznám se, že jsem byla vděčná za chodníčky, které se občas daly najít bokem a byly schůdnější. Ubíhalo to dobře, držely jsem se docela pohromadě s Terkou, vlastně to hrozně uteklo. Z Plačlivého sedla na Smutné a seběh dolů, ten už byl za odměnu. V Taťliakově chatě pivo a kofola a langoše a i trochu deště cestou k autům. Pohodlí doměčku, teplá sprcha, ukuchtit večeři, čajíky, trochu vína, společenská zábava, srandy a srandičky, pokojové povídačky a zpívánky na dobrou noc. Summary 17 km
Neděle
Je zataženo, dnes nevstávám jako první, nemám ani nachystaný budík. V kuchyňce loudíme co po ránu při neděli ještě v lednicích zbylo, tážeme se vedoucího na program dne. Helenka vypadá nervózně, už půl hodiny slyší zvuk protékající vody někde v objektu vodu. Jdeme po zdroji, a zdá se že u Metloška za dveřmi zrovna napouštějí bazén. Přesto se nemůžeme dostat do pokoje, spí jako zabití...Nakonec se zjistilo , že je to protékající wc, žádná tragédie. Máme po snídani, venku je parno, těsně před deštěm, tak se jdem zpotit a proběhnout k podivnému křížku-pomníčku, když je ta neděle. Byl z toho superkrátký povinný výklus. Pak už musíme balit, nechce se asi nikomu, my staří máme pak ještě hodinku čas než dobalí všichni „mladí“. Summary 3 km
Cestou domů usínám, ukládám si ty krásné zážitky, pokouším se myslí zůstat ještě tam mezi těmi horami, tam mi bylo nejkrásněji.
Omlouvám se za poněkud osobní příspěvek, aspoň je vám z toho jasné, jak se cítí poseroutka v sukni co vyleze poprvé na kopec. Díky za ty 4 skvělé dny s vámi všemi NVPP.
Video z akce :).
