První závod jsme běželi v rámci tréninku a shop-ování v Ově. Únorový termín je výborný k tomu, aby prověřil, jestli se vše ubírá správným směrem a opravdu nebyl důvod k nespokojenosti. Ava si dala půlmaraton, kde i mezi mladicemi skončila na celkovém osmém místě (bohužel u žen, nebyly vyhlášeny kategorie). Mé maličkosti to pak na maratonu vyšlo v kategorii dokonce na místo třetí. No a pak Ikea, Avion, Decathlon ….
Bohužel po velmi optimistickém začátku přichází strašák jménem Covid a většina všeho jde do ….. Po každém zrušení nebo přesunutí závodu, je velmi těžké hledat motivaci a způsob tréninku, který by dokázal držet formu na chvíli, kdy nám snad nějaký ten závod povolí.
Další nakonec běžíme až v sedmém měsíci, kdy na poslední chvíli najdeme trailovou noční dvanáctihodinovku na Rusavě a neváháme využít toho, že konečně můžeme. Vůbec netušíme, do čeho se to vlastně vrháme a jsme víc, než mile překvapeni úžasnými lidmi kteří tento závod pořádají, nádhernou běhavou tratí a celkovou pohodou které je v tak napjaté době všude nedostatek. Počasí je docela pekelné a trať jedno velké bahno. Snažíme se celý závod jeden druhého dohnat, jenže nakonec se vidíme až po jedenácti hodinách, kdy si kontrolujeme výsledky. Jsme oba první a ti za námi už nás nemohou ohrozit, takže společné ranní romantické kolečko zavrhujeme a jdem provést hodně náročnou očistu.
8.8.2020 8:00 Fajnové datum, pro start ještě fajnovějšího šedesáti-osmi kilometrového závodu. Hostýnskou osmu ve dvojicích, běžíme s Avou už potřetí. Pokaždé se moc těšíme, jak si užijeme to, co pro nás Lukáš Tomčík se svým týmem připravil. Závod, zábavu, jídlo a spoustu lidí, kteří se sem pravidelně vrací, protože to prostě nemá chybu. A jako pokaždé je to takřka dokonalé. Den před odjezdem mi sice začaly blbnout hodinky a pak se odporoučely do věčných lovišť, což znamenalo, že jsem Helenku pořád otravoval s tím jestli „už tam budem“ a taky ji trochu zlobil žaludek, jenže Ava je ženská a ty zvládnou vše. A i přesto, že teploty byly trošku víc „letní“ a v rádiu hlásili, že pohyb se přes den moc nedoporučuje, my pohli zadkem a nakonec skončili potřetí třetí.
Týden na to se koná Bystřický Alis run, nechává mě to chladným, protože jsem se sice přihlásil, ale nezaplatil. Jsem už starší pán a tak přece nebudu blbnout a zase hned závodit, ještě ke všemu když je to rychlá trailová jedenáctka. Měl jsem v plánu hezky podporovat, povzbuzovat a škodolibě se usmívat na ty co závodili minulý týden. Při registraci s Helenkou, mě ale paní u stolečku s úsměvem vyvádí z omylu, prý klidně můžu zaplatit na místě a běžet, no a už se nebylo na co vymlouvat. Jsem bez hodinek, takže po startu jdu bez kontroly do první trojky mezi mlaďochy, což je samozřejmě nesmysl, takže ubírám na tempu a motám se, jak to jen jde. Nakonec závodím až do cíle a na posledních pětiset metrech se ještě dostávám na druhé místo v kategorii. Ava nedává svým soupeřkám ani trochu šanci a vítězí.
Covid pořád úřaduje, co bylo přesunuto na podzim, se stejně ruší a není už moc co a kam. Nasranost je sice krásný emotivní pocit, který ale bohužel vůbec nic neřeší a tak je třeba uvést se do klidu. Dáváme si dovču po ČR plnou pohodového pobíhání, lezení, focení ……
Nakonec ale přece jen prohlížíme běžecký kalendář a hlásíme se na 24 – hodinovku na dráze. Není to sice zrovna ideální, protože v poslední době jsme spíš jen neřízeně poklusávali. Nicméně každý boj se počítá. Těsně před odjezdem zavírají Kanadské učiliště a Ava musí povinně do karantény, aniž by jí cokoliv bylo, takže nakonec odjíždíme do Plzně s Matesem sami.
Mám za sebou pouhou hodinu a tři-čtvrtě, když ucítím, jak mi na pravé klenbě raší puchýř. Čekám do celé, kdy mám dle rozpisu měnit tempo a přezouvám do druhých bot, pro nepředvídané události. Pomalu si na ně zvykám a kolem třicítky přichází další divné pocity, chci to zaplašit hudbou, jenže nedokážu spárovat sluchátka s hodinkami. V hlavě zmatek s tím že se nic nedaří, jenže tak to v ultra je, to už vím, prostě skoro nikdy nejde nic, přesně podle plánu. Divně těžknu a jde to čím dál hůř, zkouším se dopíjet, více jíst, snížit tempo nebo si krátce odpočinout a nic nemá ten správný účinek. Do padesátého kilometru plním plán, ale pak už to jde se mnou z kopce. Teplo je jak v peci a když odstoupí Mates, moc mi to nepřidává, protože už o tom hezkých pár kilometrů uvažuju. Nicméně kroužím ještě skoro dvě hodiny, než to nadobro zabalím.
Hledal jsem pak odpovědi proč. Běželi jsme pořád na sluníčku a bylo hodně teplo, poprvé jsem běžel v tílku a ještě ke všemu neměl nic na hlavě. Že by to bylo tím? Co mám udělat, aby se to příště nestalo? Nakonec jsem došel k docela jasným závěrům.
- Nežer – pak nebudeš tlustej a poběží se ti líp.
- Trénuj – nejde vypustit a jen tak klusat před takovým závodem.
- Nejezdi bez Helenky – s ní to přece celý rok fungovalo.
No a teď už můžeme jen čekat co u nás v kašpárkově zase vymyslí a jestli si ještě letos někde na závodech zaběháme. Nicméně lesy nám nezavřou a doma nás nic neudrží. Run free.
