Závodů je v Česku dost, to jo, ale proč si nevyjet někam do světa? Bohužel, všude na světových závodech je věkový limit 18 let. Maďaři jsou ovšem jako Oláf, prostě takovéhle nesmysly neřeší a raději vymýšlejí brutální trať. Závod je navíc proslulý u všech členů CS1000, takže Mátru hodně z nich plánovalo.Parametry tratě jsou taky ohromující (127 km/6350). Takže volba zní jasně-jedu.
„Mátrapila“-obrázek odpovídal skutečnosti
Před závodní starosti, trable, radosti
Komplikace začínají už v Třinci. V 16:00 jsme měli sraz u Penny na Jablunkovské ulici v Třinci, jenže já tam byl sám. 16:10 přijíždí Petra, Přemek a Tomáš. Jenže Jirka pořád nikde. Takže 16:15 obvoláváme všechny. Od Zuzky Urbancové, přes Oláfa (který měl vypnutý mobil- asi už šel hledat nejbrutálnější místa okolo Týniště), až po všechny svaté. Nic nepomohlo. 16:30 odjíždíme. Ale já vidím nějakého borce, má hůlky a sportovní tašku, takže nevypadal zrovna jako běžný zákazník Penny marketu. Vrátili jsme se pro něj. Jirka měl děsné štěstí. Jako Slavo neřeší nějaký ten kilometr navíc, tak Jirka neřeší nějakou tu minutu navíc. Takže z Třince vyjíždíme komplet- nováček Jirka (pořád jsme ho museli hledat), zkušení borci Petra a Přemek, ultra rychlík Tomáš a nejmladší dítě na palubě- já. Naštěstí cesta do Maďarska proběhla bez komplikací v příjemné společnosti těchto ultra borců (+mně). V 21:30 jsme dorazili do Kišnany. Registrace proběhla bez problému, i když s mou jazykovou výbavou jsem to čekal o moc horší. Po registraci jsme se chtěli jít najíst. Bohužel, místní cukrárna byla zavřená, a tak nám nezbývalo nic jiného, než jít spát do místního hradu. Tahle myšlenka nás ovšem hned přešla, takže jsme se jen ubytovali, a navíc ještě přijeli další Češi, a proto jsme šli ven okoštovat všemožné lektvary z různých koutů naší republiky. Usnuli jsme v 0:30, stávali jsme v 6:00, takže jsme se celkem rozumně vyspali- mě to tentokrát doopravdy stačilo. Ráno před startem se už nic zajímavého nestalo, takže tak nějak pokojně jsme vyrazili před startovní čáru a …
Luxusní ubytování – my jsme spali v tom bílém stanu
Taktika zní jasně. Minimálně po Kekéš se musím držet Honzy Suchomela. S Honzou jsme se drželi pořád okolo 50. místa, nikde jsme se moc nehnali, takže na prvním vrcholu Oroszlanvar (604 m. n. m) a zároveň i na první občerstvovací stanici jsme byli asi za 1:10 (8 km). Naštěstí jsme na rozdíl od čela nebloudili, takže jsme se mohli trošku zdržet a příjemně pojíst. Všichni ovšem takové štěstí neměli, takže nějaký mladý Maďar občerstvovací stanici zkušeně přefičel bez zastávky. Po 2-3 minutách jsme sbíhávali do sedla. Dolů mi to šlo, běžel jsem i pod 4 minuty na kilometr, takže v dalším stoupání jsem se nemusel hnát. Před nejvyšším vrcholem Maďarska, tedy Kékešem (1014 m. n. m), jsme potkali Evu Zborníkovou a taky různé trailové prvky, které se objevují zejména na Oláfových závodech. Také jsem Evě šlápl mojí vlastní vinou na botu, a byla na mně pěkně naštvaná. V ten moment mě doopravdy nenapadlo, že bych s ní mohl doběhnout prakticky až do cíle.
Oroszlanvar (604 m. n. m)
A je to tady. Legendární občerstvovací stanice Mátry 115- Kékeš (1014-18 km)
Jedl jsem jak smyslu zbavený. Luxus. S Honzou jsme se dlouho zdrželi, takže nám poodběhla Eva. Největší legrace byla, když Petra říkala, že nezávidí tomu, kdo nebude mít během závodu hlad, když tu jsou tak velké občerstvovací stanice. Paradoxem je, že tato kletba padla právě na mně, a tato občerstvovací stanice byla první a poslední, kde jsem se pořádně najedl.
Kékéš, nejvyšší hora Maďarska-nehledejte žádnou Lysou!
Dolů, nahoru … Kekeš(1014-18km)->Paradsasvar(311)->Galyateto (960-31 km)
Přežraný, těžký, pomalý, bez trička. Takže jsem zvládl chabý kilometr, a hned jsem musel pauzovat. Batoh dolů, tričko na sebe a rychle dolů. Seběh opět stál za to. Fakt nádhera, ještě když víte, že dole je další občerstvení. Asi po 40 minutách jsem v Paradsasvaru. Po dalším občerstvení mi ale bohužel odbíhá Honza Suchomel. Ovšem neženu se za ním, raději si doplňuju tekutiny a pokračuju dál sám. Podle informací od Honzy zde máme udělat nějaké kolečko, takže čekám, že se vrátíme zpět. Jenže Honzu jsem pochopil špatně, a tak po hodinovém, náročném stoupání, kdy trochu utíkám Evě a závodím s nějakými Bulharkami, se dostávám asi na 2. nejnáročnější kopec v závodě, který k mé smůle budu muset seběhnout a pak ještě jednou znova vyjít.
Občerstvení-Občerstvení-Občerstvení … Galyateto (960-31 km)->Matraalmas (550)->Galyateto (960-39 km)
Na hoře si dám trošku polívky, nějaké džusy, coly a tak, ale raději jsem se nezdržoval a spěchal dolů, kde bylo další občerstvení. Sbíhávání dolů bylo dost náročné, nebylo to úplně na divočení, takže jsem byl dost opatrný a pomalý, i když to není u mě nic nového. Na dolní občerstvovací stanici v Matraalmasu jsem se chvíli zdržel, ale když jsem viděl, že mě dost lidí dohání, raději jsem vyklidil pole a vydal se na nejdrsnější stoupání v závodě. Dost lidí mě v tomto stoupání předběhlo, což je zajímavé, protože do kopce většinou naděluju lidem já. Předbíhá mě i Eva, Bulharky, dokonce snad i nějací turisti. Na tajné kontrole mi odběhli snad úplně všichni. Nicméně to neřeším, závod se nerozhoduje ani tady, takže jsem se za nikým nehnal a svým vlastním, „kochacím“ tempem jsem dorazil podruhé na Galyateto. A koho tu nepotkám? Samozřejmě, že pana Suchomela, dává si pivečko, polívku, prostě pohoda. Já se narvu taky ještě jednou všeho možného, ale když zjistím, že tu není cola, chci pokračovat hned dál. Ještě jsem počkal na Honzu, a pak společně vstříc dalšímu dobrodružství, ale hlavně vstříc coca cole.
Maďarská sauna… Galyateto (960-39 km)->Mátraháza (708-47 km)-> Lajosháza (348-52 km)
Jak už jsem se zmiňoval, dále jsem pokračoval s Honzou Suchomelem. Ještě těsně před Galyatetem jsme potkali Fojtíky, jak si to kráčeli do kopce. Krátký pozdrav, ale žádné dlouhé rozhovory jako na Lázovce, limit je tu dost ostrý, a proto není důvod Martina a Lucku zdržovat. Cesta dolů do sedla ubíhala velice příjemně, protože jsme s Honzou celou cestu prokecali. Ale to teplo, to byl hnus velebnosti. Ještě někde před sedlem jsme doběhli Evu. A pak společnými silami vstříc dalšímu, mírnému stoupání. Asi po hodině, která uběhla od naší návštěvy poslední občerstvovací stanice, jsme slyšeli zvuk motorek. To bylo znamení, že jsme na další, musím říct opět skvělé občerstvovací stanici- Mátráhaza. Na Mátráhaze byla cola, super, i pivko- fakt luxus. Nicméně za 4 km je další občerstvovací stanice, takže není důvod se zde zdržovat. Jen se ještě trošku zchladit pod pumpou a honem dolů (trať byl sice celou dobu vedená ve stínu, ale to neznamenalo, že bychom přišli o úžasné teplíčko). Na další občerstvovací stanici jsme byli za půl hodiny. I když to byl seběh, tak nám 4,5 km trvalo asi 35 minut. Není se čemu divit, protože bylo zrovna největší horko v celém dni. Nicméně cesta s Honzou a Evou utíkala rychle, takže jsem to sluníčko vnímal rozhodně méně, než kdybych tu běžel sám.
Už jsou tu … Schovejte pivo!
Klasicky poslední z pivní trojice
Honza po 50 kilometrech konečně spokojený s miláčkem pivíčkem v ruce
Nemáte ještě trošku piva?
Eva utekla, nicméně Honza opět spokojený
Prodlužování km… Lajosháza (348-52 km)->Mátraszentimre (806-60,5 km)
Cesta se táhne, mně se prohlubuje krize, kilometry se prodlužují. Nicméně i přes to se mi šlo relativně v pohodě, protože jsem pokračoval ve skvělé společnosti Evy a Honzy. Sice jsme kvůli GPS trošku bloudili, navíc i v této části mě dvojice Čechů táhla, protože jsem měl 1. větší krizi v závodě, ale i přes to mi cesta utíkala, i když mírné stoupání tohoto rázu moc nemám v oblibě a tudíž i zde mi zrovna nepřišlo vhod. Po hodině a půl jsme dorazili na další občerstvovací stanici, což zas tak špatné nebylo.
Pořádný sešup, konečně….Mátraszentimre(806-60,5 km)->Szorospatak(325-67,7 km)
Luxus, cola, jídlo, vše, co potřebuje běžný turista po 60 kilometrech k životu. Ještě se opět zchladit, slunce pořád otravovalo, takže místní pumpa přišla vhod. Ale Eva už chce být v cíli, a tak jde napřed. Já běžím za ní, ale je nějaká rychlá, a proto mi utíká. Za vesnicí jsem se dostal do bodu, kde jsem nevěděl, kudy dál. Takže jsem počkal na Honzu, který se zdržel jako obvykle na občerstvení. A dolů valíme, jako kdyby nás dole čekal cíl nebo maminka. Ale Eva pořád nikde, a to přitom já za Honzou valím tak, že už to skoro nezvládám udýchat. Nicméně Evu jsme nakonec dohnali, a pak už trošku rozumnějším tempem, i s Evou jsme dorazili na další úžasné občerstvení. Ale je doopravdy zvláštní, že tento úsek nám trval přes hodinu.
Nejlepší úsek … Szorospatak (325-67,7 km)-Agasvar (789-72,5km)
Na občerstvovací stanici si dáváme pivečko, nějaký melounek a tak, takže se zase chvíli zdržíme. Nicméně musíme vyrazit dál. Kousek se trápíme na asfaltu. Pak ovšem nahazujeme řeč, a tento úsek celý s Honzou a Evou prohovoříme, takže na hoře jsme za chvíli, a navíc k tomu ještě naháníme náskok na Bulharky – doopravdy paráda. Po 5 kilometrech jsme se dostali na další občerstvení. Odkládáme si zde věci, a pokračujeme na samotný vrchol. Fuj. Dal zabrat teda víc mě, než „svatokopečkovému“ panu Suchomelovi, který si mě a Evu natáčel při seběhu. Dokonce jsme tu potkali i Lászla Bartu, Maďara z Českých ultra pověstí a bájí, ze kterého má strach prakticky každý člen CS1000, který stovky běhá a neloudá se jako já. Lászlo toho měl dneska dost, dokonce zabloudil hned ze začátku, takže ho nakonec předbíháme, a v závodě nás už nakonec ani nedožene. No super, jednou se turistovi z Beskyd poštěstilo. Po tomto náročném výstupu, ale ještě náročnějším sestupu nás čekala další občerstvovací stanice, která přišla náramně vhod. Tato pasáž nám trvala přes hodinu, což s tím stoupáním není špatné.
Ochutnávka ultra … Agasvár (789-72,5 km)-> Hideguti Turistaház (629-82 km)
Občerstvení je super, ale není tu cola ani pivo, takže se tu Honza moc nechce zdržovat, nicméně musí, protože tu máme všichni 3 batohy. Já si dám trošku pizzy, ale Eva s Honzou už pokračují dál, takže mě nezbývá, než pádit za nimi. Seběhli jsme dolů, pak na horu, kde byla tajná kontrola, dolů, a na další občerstvovací stanici jsme opět museli stoupat. Tady to ještě stále je ale víkendové proběhnutí, ne žádné ultra. To pravé ultra začíná až na další občerstvovací stanici, na kterou já, Eva a Honza dorážíme po 2 hodinách, ještě za denního světla, ale celkem dost unaveni a zdaleka ne tak nadšeni, jako na úseku před Agasvarem. Ještě, že nás tu čekala tak super občerstvovací stanice.
Zkurv*ná Muszla (fakt peklo kopec) … Hideguti Turistaház (629-82 km)->Sobánya-Patak (347)- Muszla (805-91 km)
20 minut na občerstvení, pivo, gel, jídlo – to by šlo. Je docela zajímavé, že mě ani nenapadlo pokračovat kratší tratí přímo do cíle (žádné čáry jako na Kysucké, ale běh oficiální kratší tratí zvanou Mátra 88) … Eva odbíhá dříve, ale jde někde jinde, nicméně nestíhám na ní zavolat a tak raději počkám na Honzu. Honza se chvíli ještě zdržel, takže jsem ho musel pár momentů čekat u žebříku lesní školky. Po přelezení lesní školky, už s Honzou, sbíháváme pod Muszlu, kde nás čeká to pravé ořechové. Už od Agasváru od Honzy slyším všelijaké ódy na Muszlu, ale rozhodně žádné ódy radostné, takže je se na co těšit. Nicméně pokračujeme dál. Sbíháváme celkem rychle, dokonce doháníme i Evu, která se nakonec vydala taky dobře. Dolů to utíká rychle. Ale nahoru? Vůbec. Ze začátku je to sice mírné, ale přes prales a ve tmě. Tady začíná ultra a končí sobotní výlet. Po chvíli začíná stoupání na nejodpornější kopec v závodě. Chvíli sice stoupáme, ale já i Honza máme celkem solidní krizi, takže vypínáme svítilny a na chvíli celí udýchaní ležíme na zemi. Honzu tohle odpočinutí zjevně nakoplo, jenže já už jsem unavený turista, a tak se do kopce plazím pomaleji než obvykle. Eva i Honza mi utíkají, ale na vrcholu je opět doháním. Sice jsem úplně na kaši, ale konečně na tom odporném kopci a u občerstvení. Při tomto stoupání proběhla moje 2. a největší krize v závodě. Tento 9 kilometrový úsek nám trval 2 hodiny.
Poznáš ten pocit že, o půl noci, že aneb běžíme a spíme… Muszla(805-91 km)->Dios-Patak (260)->Havas (600-104,5km)
Občerstvení, které zde Maďaři vytáhli až na vrchol, bylo sice super, ale nikterak bohaté, takže jsme raději sbíhávali dolů, do sedla Dios Patak. Úsek byl nekonečný - neměl konec, ani začátek, ale pořád se běželo dolů, takže super. Tento úsek mě a Evě trval hodinu, Honza byl dole trošku rychleji. A po seběhu je tu opěvovaný Dios- Patak. Dali jsme si zde nějaké jídlo, colu, Honza samozřejmě pivo. Tak snad máme to nejhorší za sebou, říkám si. Velký omyl. Hned po opuštění občerstvovací stanice Dios-Patak začala 3., a poslední krize v závodě. Asi hned po kilometru mě napadlo, že bych se vrátil zpět a vyspal se. Naštěstí jsem ale neměl hodinky, a tak jsem nevěděl, že mě ještě čeká dlouhých 9 kilometrů. Kolem půlnoci to začíná gradovat naplno. S Evou máme takovou krizi, že dokonce jdeme a během chůze spíme. Kdyby nebylo Honzy, tak kdoví čemu bychom se přibližovali (rozhodně ne Havasu). Nicméně krize je zažehnána, i když jen částečně. Nepomáhal ani gel, jenže to bylo možná tím, že jsem po něm nevypil pivo, jak jsem to prováděl v celém závodě. Tuhle krizi ovšem tak trochu zažehnala jedna z „tajných“ (každý o ní věděl) kontrol. Po „tajné“ kontrole začala série otázek z mé strany mířených na Honzu. Zněly takto: to už je ten kopec? Máme už výstup aspoň 1 metr? Kolik zbývá do Havasu? Má to vůbec konec? Všechny tyto odpovědi Honza formuloval výborně, takže mě vytáhl až na Havás, kde mě čekal zřejmě jeden z mála legendárních zážitků, na které dlouho nezapomenu. Ale nepředbíhejme. Úsek Dios-Patak->Havas nám trval něco přes 2 hodiny, což taky nebylo vyloženě špatné.
Baterie … Havas (600-104,5km)->Fajatpuszta (362) Tot Hegyes (815-114 km)
Moment, který se stal na Havasu, už Honza Suchomel popsal minimálně všem Čechům, kteří byli na Mátře, a myslím si, že z úst Honzy doopravdy tato historka nezazněla naposled. Tak tedy jsme na Havasu. Mě přepadává menší krize, nebo krize, mám toho spíš doopravdy dost. Celý večer mi bídně svítí lampa, a proto si chci vyměnit baterie. No jo. Jenže ouhá. Náhradní jsou větší, než by měly být, ale to společně s Honzou zjišťujeme až později. Prvně je tam zkouším narvat já, a pak pověřím odborníka Suchomela, který po chvíli zkonstatoval, že baterie nesedí. Dobře. Tak je zkusím přehodit. Jenže k mé smůle nefungovala teď svítilna vůbec. Na řadu tedy přišel mobil, se kterým sem svítil zbylé 2 hodiny. Eva už nám odběhla, protože byla dost nervózní, ale Honza na mě počkal, za což mu moc děkuju. Nicméně závod tu nekončí, a tak musím pokračovat dál. K dalšímu občerstvení Fajatpuszta mi Honza pomohl vzít hůlky, za což mu taky děkuju. Zajímavé je, že nebyl vůbec, ale vůbec nervózní. No co, asi během závodu zjistil, že je u mě možné všechno. Nicméně na občerstvovací stanici mi Honza hůlky vrací. Trochu se zde najíme, ale fakt jenom trochu, protože Eva musí být před 7 ráno v cíli, aby stihla dojet pro auto. Takže opět nic, co by mojí únavu nezhoršilo. Na vrchol Kávy už ovšem pokračuju momenty sám, ale nijak mi to nevadí, už je ráno, a Honza s Evou si se mnou protrpěli svoje. Po výstupu na Kávu, kde se nachází tajná kontrola, posílám Honzu a Evu, ať už jdou, že zbytek budu muset zvládnout sám, že už mi pomohli dost. Tento manévr se vyplatil. Sice na další občerstvení to nebylo „bohvječo“, ale nějak jsem se tam doplazil, i když úsek se dost protahoval a lidé mě předbíhali. Už jsem si ani nebyl moc jistý, jestli to dám pod 24. Ale dopředu mě hnalo to, že na vrcholu jsou palačinky, takže paráda, a do cíle to nebylo daleko. Úsek pod názvem baterky mi trval celý kolem 2 hodin.
Poslední protrápený úsek … Tot Hegyes(815-114 km)->Világos Hegy(708-117 km)
Vyplazím se cestou, kterou se budu i vracet, na občerstvení Tot Hegyes. Trvá to dlouho, a navíc palačinky nejsou nic extra, a ani tu není nic jiného. Nicméně takové živé kontroly u nás nikde nejsou, na takovém kopci, takže Maďarům z mé strany patří velký respekt. Bohužel mi z kontroly všichni závodníci odběhnou, a já se nemám koho chytit. Ovšem musím pokračovat dál, i když nevím vůbec kudy. Při seběhu mě dokonce potkává Martin Hlaváč, a já si říkám, že co už tu dělá. Dozvěděl jsem se, že pokračoval kratší verzí Mátry (Mátra 88). Ale nesmím se s Martinem vybavovat moc dlouho, protože to vypadá, že pod 24 to nakonec zvládnu, když pohnu kostrou. Na dalším rozcestníku jsem ale musel počkat na někoho, kdo ví, kudy dál. Čekal jsem docela dlouho a hodně jsem se bál, že potkám Petru Mückovou. Naštěstí po chvíli mě dobíhá borec, se kterým celkem v dobrém tempu pokračuju až na další občerstvení. Bohužel, před občerstvením mě čeká kopec, který mě pekelně podusí. Já si tu protrpím svoje, nicméně to ještě netuším, že je to daň za závěr, ve kterém si pořádně a velkolepě zafinišuju. Hodně lidí mě i předběhlo právě v tomto 3- kilometrovém úseku. Trval mi neuvěřitelnou hodinu, což je dost slabší a vím, že jsem v tomto úseku ztratil dost času mojí nedbalostí.
Běží turista do cíle, vítr hej sa sa … Vilagos-Hegy (708-117 km)->Gyonhyostarján (185-127km-cíl)
Úvod možná pro nezasvěceného čtenáře zní divně, nicméně kdo se mnou chodí na hudební výchovu, tak tuhle píseň o sedlákovi (ne o turistovi) zná- a píseň zmiňuji proto, že vyjadřuje dokonale závěr závodu. Ale vrátíme se zpět k závěrečným událostem. Po poslední občerstvovací stanici, která byla výborně situována (třebaže na ní byla jen voda, byla to pro mě záchrana), jsem začal konečně, po 115 kilometrech závodit a trošku i běžet v tempu. Od začátku se běželo výborně. Začal jsem hrát dokonce takovou hru – předběhni si svého Maďara, i když možná pro okolí to mohlo vypadat spíš, jak hra babička dobíhá na autobus (samozřejmě já hrál v hlavní roli babičky). Nicméně tato hra mě bavila, a předbíhal jsem Maďary (nebo babičky, už jsem to moc nevnímal), a celkem jsem i zvyšoval tempo. Tohle tempo mi trošku zbrzdil průjem, a hledání GPS od Evy (ovšem celý závod mě táhla, takže tohle hledání bylo samozřejmostí). Po hledání GPS jsem prakticky sprintoval. Čekal jsem totiž, že už bude blízko cíl, a navíc se mi začalo dařit i v mé hře. Ovšem každý moment jsem už čekal město, a tak mě dost překvapilo, že jsem ještě musel ještě vystoupat do malého kopce. Po tomhle kopečku jsem už vskutku čekal, že poběžím jen dolů. Taky jsem zahlédl město, do nějž mířilo naše sbíhávání, nicméně my jsme to město museli oběhnout kolem nějakých vinných polí, a navíc kilometry už nebyly ty klasické, ale Oláfovy (členové CS1000 dobře ví, o čem mluvím). Vůbec celý závěr byl jako z dílny Oláfa nebo Petra Malého, takže se to dost táhlo, a já pořád jako blázen sprintoval dolů. Ale vyplatilo se. Bohužel, i tak těžký, avšak nádherný závod má konec. Takže poslední proběhnutí kolem kostela, kde se zrovna chystala nedělní mše a hurá do cíle. Zajímavostí je, že ani závěr nevedl jinak, než pořádným trailem, prostě trail jak má být. Tento závěrečný, 10 kilometrový úsek mi trval hodinu a půl, i když to 10 km na 90% podle mě nebylo. Závěr jsem sice zaběhl parádně, ale spokojený s tím být nemůžu- tento sprint na konci totiž znamená, že jsem se během závodu dost loudal, ale to zase není nic nového.
V cíli … Bohužel? Vůbec. Konečně!!!
Jsem v cíli. Dostávám tričko a diplom. Luxus. Lidé tleskají, a musím zpětně říct, že zaslouženě. V závodě jsem si prožil svoje. Prakticky jeden den na trati, ale ten pocit, že jste využili 24 hodin života naplno, je k nezaplacení. Ale dost filozofie. Vrátíme se k cílovým událostem. Po obdržení diplomu jsem si vyslechl gratulace od Českých ultra borců, byl jsem dokonce pochválen od pana Suchomela. Největším překvapením ovšem pro mě bylo, že Tomáš Zaplatílek doběhl s Jirkou Vojkovským (Jirkovi jsem absolutně nevěřil, chlapec mě skutečně překvapil). Sprcha, pokec s kamarády, hodně jídla – tohle vše naplňovalo můj čas do té doby, než doběhla Petra a Přemek. Porazil jsem je o dvě hodiny, což je pro mě velká čest a úspěch. Pogratuloval jsem jim, ostatně jako každému známému, a pak jsme si společně zašli do úžasného bazénu, který nás dokonale zchladil. Já, Lůca, Petra a Honza jsme hlasitě nezáviděli Martinovi, který se ještě musel trápit na trati. Já jsem se v bazéně ovšem dlouho nezdržel, a raději jsem si šel zdřímnout do tělocvičny. A po 2 hodinách jsme vyjeli směr Třinec, ochuzeni o Tomáše, zato obohaceni o Honzu Suchomela. Domů jsem se vrátil v 19:00, proto bylo jasné, že zítra nepůjdu do školy. Aspoň něco.
Po závodní posezení v cíli
Statisticky
Čas 23:16, 33. místo, 127 kilometrů/6350, 7. stovka v životě, 113 kilometrů ve společnosti Honzy Suchomela a Evy Zborníkové, 5 piv, málo baterek.
Hodnocení pořadatelů
1*. Přiměřené startovné, nádherné tričko, parádní ubytování, cílový bazén, tisíc občerstvovacích stanic (dokonce jsem už na ně nadával, že jich je moc), neskutečná atmosféra, živé kontroly, ochota organizátorů, neskutečná trať (10% asfalt) … Mátru můžu 100% doporučit!!!
Na závěr bych chtěl poděkovat
-rodičům za ochotu a hlavně za umožnění startu na této skvělé akci
-Honzovi Suchomelovi, který mě táhl doopravdy asi 113 kilometrů a naučil mě konzumovat pivo (je to darebák). Honzovi ale fakt díky, protože měl trpělivost i při mých největších krizích a kupodivu se vůbec nezlobil
-Evě Zborníkové, která mě taky táhla dost dlouho (asi 100 km) a společně s Honzou jsme si užili dost legrace
-všem lidem, kteří mi fandili jak na FB, tak během závodu
-organizátorům za skvělou akci, doopravdový luxus
-Bohu, protože bez něj by to vlastně ani nemělo smysl
