Přemýšlela jsem ještě ve čtvrtek, tedy rozhodovala se, hledala dostatek odvahy k závodění. Měla jsem na seznamu určitě více kolonek pro NE než pro ANO. Byla jsem unavená po B7, koleno mě vlastně trápilo celé tři týdny a skoro jsem neběhala, protože jsem čekala kdy to teda přestane bolet. A taky jsem už byla líná, nechtělo se mi už běžet další maraton už by toho asi i stačilo. A slíbila jsem svojí sestřičce pomoc při práci v lese, takže žádný Nezmar nebude, když tak budu pomáhat na trati, říkala jsem si. Ale brigáda se přesunula na jindy, a přecejen ve mně neusnula zvědavost, naopak, pocit to zkusit nakonec převládl. Rozhodně tedy s vědomím, že celé to určitě nedám. A nemůžu popřít ještě malý fakt, chtěla jsem si aspoň pro sebe dokázat, že po nedokončeném Perunovi nějaké to skaj udělám.Přípravy se tedy nekonaly téměř žádné, pořád jsem počítala s variantou jinak strávené soboty. Jídelníček a jiné životosprávné procedury probíhaly v zavedém režimu. Jindy už mívám nakoupené dobroty, piju poctivě 3 litry vody, a samozřejmě z nervozity špatně spím :-). Nějak v tu dobu jsem ještě stihla kuknout na ten rozhovor s Radkem Brunnerem, možná zrovna tohle mě definitivně nakoplo. V pátek koupím na benzínce dva Speedy (kofeionové ampulky pro řidiče, po B7 a Slezském maratonu s nimi mám výborné zkušenosti), dvě tyčky od Nutrendu, banány a večer namažu cereální rohlík se sýrem. Usnu spíš s myšlenkou na „chudáky“ co jdou Ultra, jak budou mít asi těžkou noc, v noci teda bylo slyšet celkem vydatné bušení dešťových kapek. Na tím jak se s tím poperu já jsem naštěstí nestihla přemítat a v 6.30 už jsem snídala. Naplnit camelback, rozhodnout se co na sebe a co sebou. Jo a dva Endiarony jako pojistka!
Bystřice, místo startu, vejdu do budovy PZKO, tam sedí zlomený, ještě vlasatý střapatý Mates, nožičku bolavou, ale náladu dobrou, čeká na holící strojek. Nějak v tom pobíhání mezi WC a autem nestihnu záčátek výkladu traťe od Makyho. Pak už se stejně nechytám, ani přes ty hlavy na tu obrazovku nevidím. Poberu teda aspoň informaci, že fáborky jsou modrobílé a od Stožku červené. Postiskáme se před startem s Heli a kdo je poblíž, a už se rozbíhám a zastavím se až za dlouhých 8 hodin a nějakých 13 minut.
Nebylo mi ani z mapy moc jasné jak ta trasa vede, na Čantorce jsem byla asi dvakrát, a na kole. M oc si to tedy nepamatuju, a sjezdovku ve Wisle znám jen pohodlného sedátka lanovky. Obavy z bloudění jsou na místě. Roman Kantor fotí už někde u Lištvana v Bystřici a pak v Nýdku. Ještěže tak, myslím že pak už by se mu ten úsměv povedlo vymámit na málokom. Ještě neprší, jen je sychravo a mlhavo, koleno píchá pořád, ale je to snesitelné, a tak vlastně čekám kdy bude hůř a snažím se kromě kopců všechno bežet...nj indiánka...V neznámém bodě x se nás najednou potká 6 lidí, co netušíme kam dál, zkoušíme to různými směry do tří světových stran, ale pokaždé se vracíme, fáborky nikde, signál taky nikde. Podaří se mi pak vytočit Matese, docela se oba zorijentujeme, takže nahoru na první sjezdovku. Ty dvě dašlí jsou asi ještě horší, horší je i počasí, intenzivně prší a fouká i v lese. Nějak nepociťuji žádnou větší krizi. Prostě jen pokračuju pořád dál, dopuju se nastřídačku speed, magneslife, rohlík, všechno v poklusu. Pokaždé se těším na občerstvovačku, pokaždé odbíhám zklamaná. Jelikož jsem jako jedna z posledních, nezbylo už pečivo, salám, natož nějaká kola. Na Filipce mi nabídne Renia Staszevská zbytek kofoly po svém muži, vděčně dopiju zbytek z trojdecové flaštičky.... Mám ještě docela pořád čas, abych to doběhla, ještě se neraduju, ale utěšuju se, že už asi není daleko. Bylo to teda ještě pěkně dlouhé, kolena už se nedaly překecat, podlamovaly se, po rovince to ještě šlo. Čas ubíhal strašně rychle, hodinky byly neúprosné, musím to stihnout, pořád nikde řeka ani slibované brody. Už minulo 8 hodin, poslední půlhoďka do cíle, Olinko pojď ještě, hezky si domlouvám, že? Smočím se jednou a podruhé, Ondra Nezval! Už fakt jen kousíček! Tak jo, tak běžím, už je slyším, takže fakt natáhnu krok, už je vidím. Stojím pod tím nafukovacím obloukem, a všichni co mě znají jsou v oknech na mě mávají a řvou! Raduju se mooc!
Nebylo to lehké, běžet tak dlouho v promočených hadrech a botech jsem ještě asi nezkoušela. Vlastně to člověka docela pohání, nedovedu si představit že bych se tam někde zastavila. Stačilo v cíli...zjistila jsem že nemám klíč od auta, někde vypadl cestou, tudíž nic suchého. Docela panika, po půlhodině už cvakám zubama, nejdu ani na vyhlášení, jsem nalepená na radiátoru, čekám až mi přivezou náhradní klíč. Záchrání mě Helenka, sundá ze mě ty mokré sračky, zabalí do své deky, posadí do svého auta. Vlastně se nestihnu ani najíst. Asi mi to ani nevadí, už chci konečně být někde v teple.
Tak se mi to povedlo, jsem Nezmarovou rytířkou. Na jaře se zkusím znovu postavit tomu proklatému Perunovi.
