Že budu závodit jsem začal pociťovat tak hodinu před startem kdy jsem měl nervy v kýblu a v hlavě jsem si opakoval jen jednu větu. „Co tady dělám!?“ Za půl hodiny už jsem stál oblečený venku a loučil jsem se se Simou, Terou a Tatou, kteří nám jeli dělat servis. Poslední pusa, pohled na trenéra a už jsme s Lukášem kráčeli z hotelu na start, který byl o dva kilometry níže. Došli jsme na start já poslouchám všechny ty líbezy co nám Uher a další povídají z pódia a najednou se ozve chlápek, že do startu zbývá 20 vteřin. 10,9,8...START! Startovali jsme někde z ¼ startovního pole. Nějak moc si nepamatuji jestli jsme spíše předbíhali a nebo jsme byli předbíháni ale šlo to celkem dobře. První lajna samozdřejmě uprchla hodně rychle. A už to začalo... Míjíme naše tři věrné servisáky, kteří se šli podívat jak si to kráčíme (ano už jsem šel) po cestě k první lesní pasáži. Hustí... Dostáváme se do lesa a zjišťujeme, že když jsme kolečko trénovali tak jsme trošičku netrefili přesnou cestu. Budiž.. Stoupáme a ten kopec ne a ne se srovnat... Konečně stojím na značené cestě a vidím běžícího mikuláše(Lukyho) v davu lidí předemnou. Začínám cítit že se rozcházím a neskutečně po jednom velkém a druhém menším kopci přichází rovina, na které můžu běžet. Cestou se chci trošku napít ale zjišťuji, že moje hadička od camelu je promrzlá.. Co už.. Mijím cedulku Lysá hora 1km a vím, že už je předemnou jen jedno stoupání a to hlavní sjezdovka. Hnusně fučí, šátek na puse mám zrmzlý tak, že drží tvar, ale snažím se držet úsměv na tváři, protože vím, že příjde SEBĚĚĚĚH. Sbíhám dolů a zjišťuju že ty lamy z kopce moc běhat neumí. Bohužel tak po půl kilometru seběhu zazní mé první AU v závodě. Trošku jsem zkřivil kotníkem a moc příjemné to nebylo. Hop šup skáču dolů a za chvíli milé překvapení. Konec prvního kola. Probíhám měřícím zařízením a vbíhám do předsíně hotelu kde mě všichni už čekají. „ Dejte mi rozinky a KOFOLU“. Po třech minutách pauzy(měřil jsem to) vybíhám opět na trať. Tak po kiláku zjistím, že jsem blbec a že se asi celé kolo nenapiju, protože můj camel je pořád zamrzlý. Tuším že to byla trošku chybka. V největším kopci mi začaly chybět síly a dehydratace mě začínala s****. Fakt moc po rovině se zastavuju a snažím se napít přes hrdlo camelu aspoň trošku. No nic.. Pokračujem. Seběh... Další AU.. To samé.. Kotník. Konečně hotel a GASTROOO... Mám hlad jako vlk a dělám další zbytečnou chybu. Makovec už si asi nikdy během závodů nedám.. V kombinaci s grepem, banánem a troškou housky to není úplně ideál. Začínám se cítím vážně blbě a proto do sebe cpu první gel a ostatní mi mění camel za flašku. Vycházím na třetí kolo a je mi tak, jako bych se měl za další dvě zatáčky pozvracet. Snižuju tempo, jsem nas..štvaný a Lukáš kterého jsem pozbyl mě před vrcholem Lysé dobíhá. Díky němu se dostávám nahoru a pokračuju mrtvý v seběhu. V hlavě mám jenom jednu myšlenku. „ Ty jseš pěkně blbej synku... Pěkně blbej.“ A co se taky nestane... Opět... AUUUUU... Kotník.. Konec.. Končím... Lukáš mi nabízí pomoc že mi pomůže sestoupit, já ho nechcu brzdit, takže využívám hůlky jako berle a pomalu sestupuju kulháním dolů. Docházím kolo a má psychika je těžce podlomena a vypadá to, že celý závod pro mě končí. V tu chvíli jsem s tím byl vážně smířený... První co slyším od taty je, že jestli se rozležím tak jsem skončil. V tu chvíli mi to vážně bylo jasné... Končím... I přes všechno co mi taťka řekl jsem pajdal nahoru, abych si sedl a s chladnou hlavou všechno ukončil. Sima tam byla semnou. Marťas a Anička (Kamarádi) a ostatní lidi mi říkají ať se nato vykašlu, že je to zbytečné riskovat. V tu chvíli zazněla věta která se mi hryzla do hlavy. „ Mates byl jsi 4tý a měl jsi ztrátu 10 minut na prvního.“ Najednou mi blikla jediná věta, která mi dávala smysl. „ Všechno je to v hlavě, oblíkni se a běž!!!“ V tu chvíli to vypadalo, že jsem blázen, že chci znovu do toho pekla. Mp3, GU a rozmražený camel dostávám na cestu a vyrážím plný něčeho divného. Nečeho, co mi dává sílu pokračovat. V tom největším kopci mám úsměv jakobych šel první kolečko zpívám si a věřím, že je možné vše. Před rovinou dobíhám Lukyho a nechávám ho za sebou.. Když jdu do kopce, který je před sjezdovkou konečně mi to dochází. Sima a Táta. Dokázali mě vrátit na trať a z trosky udělali znovu běžce. Nevěřili byste jak pár slov dokáže změnit vývoj celého závodu. Za znění mých oblíbených písniček se dostávám na vrchol a při tom brečím jak malé dítě. Jsem šťastný... Seběh dolů a pak objetí na hotelu všech co mi tak moc pomohli. Neztrácím moc času a jedu 5 kolo... Moc jsi z toho nepamatuju ale už jsem zase v hotelu, kde oznamuju že si beru pauzu a jdu si lehnout. Říkal jsem si.. „ Dám si 40 minut a valím“ Po hodině do mě tata dlube a snaží se mě probrat.. Vážně už se mi nechtělo... Fakt moc.. Prosím ho o dalších 20 minut ale přitom si uvědomuju, že jestli se rozležím tak jsem skončil. Ne.. JDU! Sima s tatou se na mě snaží navléct věci a batoh. Já vypadám jako kdybych mířil přímo do hrobu. Vycházím a potkávám Karla (univerzální označení) z týmu SALOMON který je v mojí kategorii tesně zamnou. Předbíhá mě a já se klidně nechávám. Výhra pro mě je už jen to že jsem se dokázal zvednout po krizi a jít. Ač jsem to nečekal, došel jsem nahoru bez větších problémů a krásně sbíhám dolů. Karel zamnou a já opět úsměv na tváři. Dobíhám kolo, nohy mě už chtějí nakopat do zadečku, protože toho už vážně mají dost, ale věřím si že dám další dva kola! V hotelu dávám pauzu, kofolu cpu do sebe další gel a hurá na trať.. Bohužel... Můj camel mě vůbec neměl rád a opět zamrzl.. Před rovinkou se snažím napít z hrdla, ale už mi to moc nejde. Jsem zmrzlý, nedřepnu si k tomu a vlastně už vůbec nemám sílu. Konečně vrchol... Teďkom už jenom klidně seběhnout dolů co... No.. Kéž by. Bohužel nějak se sešly moje prsty s botama a domluvily se že mě začnou bolet a odlupovat se mi nehty. Což mi bohužel neumožnilo sbíhat.. Začínám být opět dehydratovaný a myslet nato že mě čeká 6km, které půjdu pěšky a že to bude bolet, protože už nemůžu běžet. Pomalu scházím dolů a bolest nepřestává.. Pomalu přestávám věřit... Oprávněně... Další kolečko už jsem vážně nešel.. Nohy mě bolely únava byla velká a nějaká vůle pokračovat zmizela. Došel jsem na hotel a s docela spokojenou duší jsem řekl, že končím. 7 kol 82,5 kilometrů 5675m převýšení. Slušná darda! Ráno po pár hodinách spánku vracím čip a s mým po pěti kolečkách spícím parťákem míříme směr DOMŮ. Velký respekt mu. Ale vlastně ten největší respekt a uznání patří těm, kteří se o mě a o Lukáše starali. Simě, Terce a Tátovi patří ten největší dík. Bez vás by to vážně nešlo..:-) Nespali jste skoro 24 hodin jen proto, abyste se onás starali..:-) Doufám že vám to někdy budu moct oplatit. A výsledky? Koho to zajímá kdo chce, najde si je, ale myslím že důležitější než jakékoliv výsledky je ten zážitek který ve mně bude ještě hodně dlouho..
