Indiánka ve městě - to jsem slyšela a docela dobře vnímala ve chvíli, kdy jsem stoupala na "sérák" poté, co jsem ukončila první okruh této zimní radovánky s podtitulem extrémní zimní maraton. Chtěla bych na začátku jenom stručně vysvětlit proč indiánka ve městě,. Protože ten hlas v mikrofonu v areálu Sepetné při mém doběhu vyslovil doměnku že jsem z asi z města, tudíž je pro mě radostné si v zimě pobíhat po Lysé. Sice nebyl daleko od pravdy, ale Indiánka mě napadla až na po absolvování B7, kdy jsem měla celou trasu ve vlasech pro štěstí pírka z poštovního holuba, které chová můj tatínek na vesnici. Jsem z vesnice a myslím, že tam patřím. Ve městě se cítím asi jako ta indiánka, tak proto...Jsem ještě pořád začátečník, zatím jsem na každém závodě měla pocit že jsem tam omylem, že tam asi ani být nechci, z nervů stažený hrudník, že se nešlo nadechnout. Tentokrát to bylo nějak jinak, měla jsem skvělé zázemí, lidi s NVPP kteří mě vzali mezi sebe, úžasnou Helenku jako osobní doprovod a full servis v jedné osobě. A taky dostatečné vybavení. Myslím že jsem měla sbaleno dostatek věcí abych na Lysé strávila 24 dní a ne 24 hodin. Čtvery boty, z každého druhu oblečení, včetně bund po 4 kusy, to kdybych promokla a neměla se do čeho převléknout, ikdyž jsem ani nevěděla kolikrát se budu muset převlékat. Neměla jsem totiž ani odvahu pomyslet na to kolikrát to asi vylezu a slezu než padnu docela. Měla jsem i tolikrát zmiňované potřebné nesmeky s řetězama, byla jsem na startu, byla jsem klidná a zvědavá jaké to bude. Neproběhl klasický start, kdy všichni vysprintují kupředu a já mám už na začátku hrůzu že jsem poslední. Trasu jsem znala, těšila jsem se do lesa. Klouzalo to dost, nahoru mi to uteklo, dolů se mi to zdálo hrozně dlouho, tak jsem se snažila to seběhnout co nejdřívě, tlačily mě boty a byla tak vlezlá mlha, že jsem byla mokrá na nit. Helenka dole čekala s čajem, ale potřebovala jsem jiné boty, komplet suché oblečení, pauza asi půl hodiny a hurá nanovo. Šlo se mi líp, hlavně komfort pro nohy v širších botech, a tak jsem po druhém kole jen dole do sebe nalila čaj a myslím že gel, a byla jsem zase překvapená jak dlouho mi to trvalo celé otočit . Bundu jsem zavázala kolem pasu at se nepotím a vyrazila v mikině do třetice. To už docela vydatně sněžilo, přidával se vítr, pod vrcholem se bunda hodně hodila, setmělo se, nefungovala mi ani jedna mp3, přicházelo na mě zoufalství, tam v té nekonečné vánici. Soustředila jsem se jen na červené blikající světýlko, jako na maják, když jsem před sebou neviděla žádného závodníka. Ztráceli se vždycky hrozně rychle, když mě míjeli. Bylo to nekonečné ten seběh, doběhla jsem a doslova spadla Helence do náruče, hrozně mě bolelo za krkem, jakoby mi nasadili hlavu nakřivo. Necítila jsem chodidla, ne zimou, ale bolestí. Šla jsem si lehnout, nechápala jsem jak ostatní točí jedno kolo za druhým ve stejném oblečení, stejných botech. Ležela jsem asi dvě hodiny, masírovala nohy, před půlnocí jsem se rozhodla. Jsem na závodě, nebudu se tedy válet ve spacáku a půjdu znova. Trochu energetického nápoje, ovesná tyčinka, bundu zase dolů, nohy teda bolely furt, ale Mates říkal že to hned rozchodím a nějak jsem mu to uvěřila. A měl pravdu, aspoň na jedno kolo určitě. Šlo se mi moc dobře, byla jsem za chvilku nahoře, měla jsem z toho radost, holky mi nabily muzičku, uteklo mi to i dolů. Bylo asi půl druhé, byla jsem z toho čtvrtého kola tak natěšená že jsem chtěla ještě jedno zkusit. Holky měly kofolu, Hela mi dala gel a suché rukavice, nechtělo se mi už moc. Šlo to už dost zhtuha, cestou nahoru neuvěřitelný Luki, už tady mi připadal že toho má dost a dal nakonec 9 kol, makal jako zvíře. Nahoře na kontrole čipu pocit úlevy že jsem tam, ale už docela docházely síly,a přicházel strach. Že už nebudu dost silná na to abych to seběhla, budu pomalá, bude mi zima, půjdu dolů věčně. Při chůzi nohy bolely ještě víc, musela jsem bežet, až dolů, k tomu blbému séráku, který už jsem nemohla ani vyjít. Konečně spacák a sucho a žádné píchající vločky sněhu v obličeji a pověstný pocit sucha a bezpečí. Snad to nezní moc dvojsmyslně 
Bylo třitčtvrtě na pět, dost času na to si odpočinout a v 8 vyrazit ještě naposled. Rozednělo se, pořad hustě sněžilo, vstala jsem a kotníky se zkroutily bolestí. strach z toho že tam zůstanu v té zimě neschopná další chůze, nebo že budu tak pomalá, že sotva polezu mě ovládl, A přiznávám upřímně že v tom spacáku bylo líp.
Takže pět a dost, jak jsem psala, netroufala jsem si na to ani pomyslet, kolikrát to zvládnu, byla jsem ráda že jsem po svých došla k autu. Nesla jsem totiž ty mohutná zavazadla, a nakonec byla v jedněch elasťácích a jedné bundě...
Děkuji moc Helence za všechno to starání, a NVPP včetně holek a Lucce, že jsem se přihlásila
