Normálně, kdo by to čekal aneb jak jsem to cítil já...Tahle boží akcička začala už v pátek dopoledne, kdy se nám s Metlykem a s Teleskou povedlo vyloženě do… Utrhnout tyčku a akce mohla začít! Bomby bombičky už prostě vod rána… Sehnat gopročko (díky moc blackcombu za velice rychlou a ochotnou půjčku a samozřejmě za super vybavení!), dát dokupy všechny zimní věcičky, a hurá na prezentačku. Zvládáme to celkem rychle a hned po prezentačce si to fičíme ku transformátoru corsičkou abychom se zbytečně neunavovali chůzí nahoru! Zabrat dobrí místa pro Matyska, Olinku, Metloška, Telesku, Helenku a našeho nejlepšího kouče a supporťáka 13! Po rozbití tábora jsme zašli na dvě a pak okamžitě spinkat abychom byli ready na závod.
Ráno přijel zbytek teamu z5 + ještě Lenka s Hanysem. Malé seznámení, snídaňka, dát se do racového stavu a první z dvojice (Žaby,Metly,Hanys) a náš nejlepší jednotlivec Olinka jsme šli na start. Dole pár známých ksychtů aaaa 3,2,1 staaart! Ani jsem to nějak nestihl pobrat a už jsem se motal v první skupince za daciou s kameramanama. Tak šli jsme si to svoje, že ano a za chvilku jsme už byli z5 na sepetné, kde jsme trošku zazmatkovali a pak neoprávněně seřvali naše něžnější polovičky týmové (pak jsme si za to moooc nadávali :((). Závodění ve dvojici bylo úplně super. Člověk měl najednou o tooolik víc času :))). Gastro, nové věci a Helča běhala rychlejic než světlo, takže znovu na předávku čipu… Jedna dvě Elhá jde a pořád tak dokola… Po setmění to konečně začalo dostávat grády a já se celou dobu moooc moc bál, kdy příjde nějaká větší krizička… Při mém pátém kole jsem teprve začal přemýšlet, proč to vlastně dělám a jestli to někomu vůbec prospěje. V šestém kole jsem poprvé použil gelík, který snad poprvé můj žaludek zvládnul, a pořád to nějak šlo.
Byl jsem neskutečně šťastný, když jsem viděl, že Helenka nic nezvdává a s nasazením nastupuje do šestého kola. Já už byl celkem unavený a šlo to na mne dost poznat. Hezky jsem si v gastru poplakal, jak moc to bolí a že mi tam někdo důležitý chybí, ale díky nejlepšímu supporťákovi Tátovi jsem to fšecičko zvládnul! Sedmé kolo byla ale vážně moje smrt… Helča to šesté snad obletěla, protože byla neskutečně rychlá a já jsem se nemohl vůbec probrat. Nohy ztuhlé, záda bolely tak, že jsem se nemohl ohnout, ale bylo třeba jít. Tjošičku zlomený jsem si to bombil do kopce, kde mě zrovna v kicbillu předešel Hanys a já jsem věděl, že jdu celkem hranu a jestli se dostanu nahoru tak fůbec nevím, jak se dostanu dolů. Když jsem došel k čipu a pípnul jsem si, tak mi zrovna dohrála písnička a já si řekl, že se rozhodnu podle další písničky jak v seběhu půjdu. Prostě meee… Začaly největší emoční bomby, které mohly nastat, a já jsem věděl, že do posledního seběhu můžu dát vše, protože pak už to bolet může (Ráďa Brunnerů říká). Všechno klaplo, jak mělo, dole 13 uzavřených okruhů a radost byla všude kolem. Velký respekt a uznání všem, se kterýma jsem tento závod mohl sdílet a největší pak Olince, která do toho šla jako jediná sama a samozřejmě nejlepšímu parťákovi Helence za to, že se tam semnou fůbec zahazovala a dala do toho neskutečné srdíčko, ostatně jako my všichni! Lidi díky moc! Pac a pusu všem! Naviděnou za rok!
Nakonec bych chtěl ještě moc poděkovat firmám Blackcomb a Royal bay, že mě na závod parádně vohákli a zkompresovali!
