Sam trailoví pobíhání… Snížek, bahýnko, šutříčky… Jo a dobrý výsledky...Pro mě celé dobrodružství začalo už v pondělí před, kdy jsem si sehnal registraci a po nezdařené Istrii jsem se rozhodl startovat. Po čtvrteční návštěvě u doktorky, fasnutí léků a gelu na ruku (zánět ze špatně píchnuté infuze), jsme mohli vyjet. Páteční den jsme trávili v Doksech, kde měli Třinečtí vorientáci soustředění. Jeden výklusový training na mapě, pívo a šlo se spát. Ráno přejezd na start, kecačka a popichovačka s Michalem Argim a najednou jsem se už loučil s Káťou na startu, která stále kousek za mnou. Najednou bum bác a bylo odstartováno! Úplně jsem zapomněl, jak rychle se takové závody běhají :D! Všichni jeli totální bomby už od startu a já jsem si tak proplouval davem. Ze začátku to bylo loni tak krásné. Jen kousíček po zjazduli a hned zbieg. Letos neeee.
Fůůbec. Honza tomu tento rok přidal hned na začátku 400m peklo úseček sjezdovkou up a pak celou sjezdovkou DOWN. No, než jsem stihnul se vůbec rozdýchat byl jsem na rovině a pukalo mi úplně všechno. Všichni, se kterýma jsem chtěl běžet, byli dávno fuč a já jsem tudíž pokračoval sám pohodovým tempem. Běžím a říkám si, že tuhle občerstvovačku můžu minout BO na Ještědu je izy další a ten už vidím. Po boji v šutrech větších než moje hlava stojím na něm, ale občerstvovačka nikde. A do dupajzny… No nic. Trošku vyschlý se pouštím down s tím, že už jen jednou nahoru, a pak to trápení skončí! Nějaká mini občerstvovačka byla dole, a tak jsem se alespoň napil a dal si první meloun v roce. Po chvíli se trasa prudce točí nahoru a začínáme stoupat znovu. Ihned po otočce skoro padám na zem, protože jsem chytl křeče do obou zadních stehem a jednoho předního stehna. Jako šašek lezu nahoru, úplně to bolí a já už ztrácím naději. Když běžím, tak to prostě nejde, a tak hlavní cíl je se dostat nahoru v jednom kousku. Po cestě potkávám Ondru, který nevypadá úplně Ok, snažím se ho povzbudit v naději, že se chytne za mně. Za chvíli jsem znovu na šutrech a jednoduše, už nemůžu! 5 kroků pauza. 5 dalších, pád na šutry, 
pauza. Stojím těsně před horizontem a slyším Michaela Dobiáše a všechny ostatní jak mě neskutečně povzbuzují a tak to zkouším dál. Vzpomínám, co bych řekl Káti na podporu a říkám si, že to platí stejně pro mě a po tabletě G-sport a rajci, které jsem vyfasoval nahoře Ještědu už valím dolů. Po vzoru Radka Brunnerů do posledního seběhu dávám prostě úplně vše a po pozdravení naší supporťačky (pí. Argalášové) stojím u poslední sjezdule, kterou je třeba seběhnout! V hlavě zní jen krátké kroky a per to tam. Pod sebou vidím Argiho, který se totálně pere s křečema a já se snažím přes všechnu bolest letět a pomoct mu dalšími slovy! Po chvíli cíl! Nezlepšil jsem se ani o trošku. Nebyl jsem na bedně, ale pocit, který jsem měl v cíli byl prostě úplně neskutečný! V cíli už Patrik Konderla, který to totálně zaválel a hlavně pohoda v podobě polohy ležmo na cílovém asfaltu! Za chvíli Argi, Tomek Štverák a ostatní, ale hlavně jsem čekal na Káťu, o které jsem nevěděl vůbec,
jak to s ní vypadá! Vidím Kristýnu Chmelkovou, Andrejku Krstevovou a hned za ní Káťa!!! „Káťo rubeeeej!!!“ 4 sekundy za hranicí 3 hodin je v cíli! Všechny to bolí, ale všichni jsme šťastní jako blechy! Ještě víc, když se dozvíme, že Káťa opět obhajuje a je znovu vicemistryně Čr ve skyracu!!! Pět minut jí dělilo od prvního fleku! Velká gratulace jí, ale taky všem kdo se dostal do cíle tohoto chard racu!
Velké díky patří Montuře za super hadry, které mají vážně smysl a Trailpointu, který nám s Káťou pomáhá! Díky také Michaelovi, který nás po závodě hodil do Prahy na vláček a my se nemuseli trmácet z Ještědu bůhví jak sami!
Další rok beztak znovu! Hawk!
