Těšila jsem se na něho přeukrutně. Atmosféra startu do mě vždycky nalije takový adrenalin, že divočím jako kůň v boxu na Velké pardubické. Ovšem vím, že za první zatáčkou mi sklapne. Samozřejmě. Vlčáci mě vynesou do rychlosti, kterou moje tepovka absolutně nestíhá, srdce se dere pryč z těla i ušima a jen pocit trapnosti mě udrží v poli závodníků. Takže zklidnit. Javoš, Guty i Velký Javoš mě vyklidnily hodně dobře J Do Řeky se míjíme s Romanem Kantorem. Doktore, na čem fičíš? Prý, že ho nesou dolů kila. Ok, jeho kila, mě prsa, a tak kloužeme korytem a listím společně a užíváme si to. Můj parťák Petr Gorný nestíhá, ale v Řece přebírá vedení a na Príslop funím za ním. I seběh pod lanem na pohodu, ovšem když kouknu dole na časomíru, tak zcepením. Cože? O 4 minuty horší jako loni? Sorry jako. Co to je toto? Na Šindelnou jdu krokem. Naštvaná na celý svět, který se mi scvrnknul do lůžka v domově důchodců, s jedinou otázkou: O co se tu vlastně snažím? Jsem horší jako loni. To znamená, že starší. Horší, starší, hnusnější, mrtvá. Fuuuuj. Do toho parťák ztrácí svou obvyklou vyřídílku. Prý jsem mu vzala vítr z plachet svým mrtvolným vzhledem J No konečně, vzpomněl si na vtip. Babiš se Sobotkou v posteli mě zachránili. V dálce vuvuzela NVPP supportu, díky moc, Šindelnou tedy míjíme v limitu. Na Kalužný se už i rozbíhám, ale už to není ono. Nepřidá tomu ani poslední půlkolečko vysočiny na občerstvovačce v Tyře. Až na Ostrém přehluší moje důchodcovské myšlenky to podstatné. To kolečko salámu tam nebylo poslední proto, že selhala organizace. Ono bylo poslední, protože už všechnu vysočinu snědli závodníci před námi. Otočím se – nikde nikdo. A kurnik. Vytahuju z paty ještě zbytek psychických sil, kterým samozřejmě zelená od vodárny a black hill dávají notně na frak. Kousek pod vrcholem visím zkroušeně na hůlkách, nade mnou na stožáru povykuje Vlaďka Nezvalová, po ramenou mě poplácává moje Maruška, a tak zatnu zuby na ty poslední metry. Samozřejmě, že slavobránu už vyfoukli, ale parťáci udělají bránu z rukou, já se jen tak tak promotám a koukám po nejbližším keříku, kde zalézt před hrůzostrašným časem 8:19.
Na trati bojoval i Martin Konvička. Dostavil se na start o 23 minut později. Přesto uprosil organizátory, aby ho ještě pustili. Dokončil v čase 8:27. Bojovník. Neuvěřitelnou bojovnost prokázala i skvělá partička na OTOBu.
A tady přichází chvíle pro to poučení. Ano, v Řece jsem byla horší než loni, ale do cíle ty 4 minuty naskočily na celých 42. Není to tím, že jsem o rok starší, byla to má trudnomyslnost, která to zabalila v polovině trati. Každý závod je ponaučením. Hrábneš si na dno, dozvíš se něco o sobě, překročíš své limity, příště jsi na startu zase o kus silnější.
Takže vzhůru na to! Jdu se pokoušet.
