Ráno jsem klasicky nebyl vůbec nervózní. Tuhle ne nervozitu alespoň uhasila dobrá snídaně s místní cukrárny. Nicméně konec dobrotám otesánku! Jdeme běhat. A tak po přípravě všemožného brnění (hlavně mobil, bez něj bych to nemusel přežít), které bylo doprovázeno mou ne nervozitou, jsem se mohl s klidem v duši vydat na výklad tratě. Ten jsem klasicky neposlouchal, ale věřil jsem, že Markovo značení bude 100% jako v Jeseníkách. Ještě rychle na záchod a zpět (rozcvička), a honem na startovní čáru (jako správný turista, kterého mají rádi všichni běžci- do předu, a pak to chvíli brzdit). Pak někdy Marek řekl něco jako start!
Marek při výkladu tratě. Vypadám sice zaujatě, ale moc jsem neposlouchal. Autor: Miroslav Vitvar
Závod
Marek zapíná hodinky, a jde nás pořádně rozehřát. Autor: Milan Hota
Na počátku závodu své ovečky vyprovází z města sám organizátor. Jsme přece horští běžci, takže proto jsme ve městě ztracení. 3 kilometry a 15 minut. Marek asi chtěl natrénovat rychlost. Mně by už taky stačilo. Jdeme klusat. Po chvíli kopec. Jdeme chodit. Takže tempo nebylo bůhvíjaké, a proto jsem byl na první občerstvovací stanici předposlední! I když není se co divit. Jsem zkrátka tam, kde odjakživa patřím. Do zadu.
Ještě v podhůří Krkonoš, ovšem zde už vylézaly první kopečky. Autor: Dalimil Hota
Jánský vrch (925 m. n. m) Autor: Dalimil Hota
Trošku mě sice výchozí pozice děsila, a taky mě napadaly různé myšlenky. Nejsem náhodou unavený? Neměl bych tu 200 raději vynechat? Pořád mě trápil i kašel. Měl jsem celkem solidní psychickou krizi, nicméně fyzicky jsem na tom byl výborně. A proto se startovní teplota konečně dostavila. Sice ve Špindlerově Mlýně na 20 km, ale aspoň tady. Takže jsem přestal oficiálně vyklusávat, ale závodit. Prvně jsem dohnal Brňáka a Pražáka. Chvíli jsme něco poklábosili, nicméně měl jsem větší tempo, a proto jsem jim utekl. Ne na dlouho. Ve Svatém Petru jsem si totiž spletl pravou a levou ruku, a špatně odbočil. Hold dezorientovaný blboun. Naštěstí mě kamarádi upozorňují na můj omyl, a odměnou za to jim definitivně utíkám. Po přechodu snad všech chat ve Svatém Petru mě čekal výstup na Výrovku. Ten nebyl až tak snadný, jak jsem si myslel. Děsně dlouhé stoupání. Kdyby se mně někdo zeptal, kolik jsem nabral výškových, tak bych mu odpověděl, že všechny. Výstup by ještě šel, protože cesty byly nádherné a borcům za mnou jsem nadělil celkem solidní minuty. Ale když jsem se podíval za sebe na černou oblohu a blesky, tušil jsem, že se nechystá zrovna počasí na sobotní opalování. Takže sestup na Richterovy boudy byl v tempu i pod 5 minut na kilometr. Odměnou za rychlé tempo byl osudný moment na Richterových boudách. Byly tady 2 červené značky. Jedna doleva, a jedna doprava. Moc jsem to ale nezkoumal, Pec byla podle rozcestníku vpravo, a tak směle dolů. Bohužel jsem po kilometru zjistil, že běžím dost na houby směrem, a tak mě nenapadlo nic lepšího, než traverzovat zpět na červenou. To se mi stalo osudným. Ani mapy nespolupracovaly, a proto jsem běžel až dolů volným terénem. S přibývajícím koncertem bouřky jsem však běžel i pod 4 minuty na kilometr. Zkrátka jako bych znova ožil. Do karet mi však přispělo to, že pršet začalo až v Peci. .
Špindlerův Mlýn. Autor: Dalimil Hota
Tu sjezdovku vzadu jsme šlapali v sobotu na Krkonošském skymaratonu. Autor: Dalimil Hota
Nádherné kopce. Trochu to kazím … Autor: Dalimil Hota
Už beze mě. Ještě před bouřkou ve Svatém Petru. Autor: Dalimil Hota
Na občerstvovací stanici v Peci pod Sněžkou, byl táta, a ještě dva další pravidelní účastníci CUTT. Musel jsem se ale trošku zdržet kvůli dešti, ostatně jako každý závodník, a proto jsem tyhle borce předběhl až později
Pohodička s pravidelnými účastníky CUTT na občerstvení. Autor: Milan Hota
Po 33 kilometru v Peci pod Sněžkou mě čekal výstup na Růžohorky, při kterém mi dýchal pořád Petr Kříž na záda. Nicméně při dalším sestupu do Velké Úpy jsem mu odběhl, i když málem ne na dlouho. Marek totiž udělal drobnou nepřesnost v itineráři, a málem jsem tedy tento sestup netrefil. Odměnou za tyto minuty neklidu mi však byl úsek až po Černý důl. Šlo se mi výborně. Něco jako druhý dech, který jsem dostal po vydatné bouřce. Sice jsem moc borců nedoběhl, ale stáhl jsem jejich obrovský, většinou půlhodinový náskok.
Výraz úchyla. Po bouřce na Růžohorkách. Autor: Dalimil Hota
Po 50 kilometrech v Černém dole mě čekalo občerstvení, Martin Mikloš, a táta. To vše mě dost povzbudilo. Sice jsem stáhl na borce náskok, ale byl jsem překvapen, kolik jich tu je. No co, aspoň bude na závěr trošku švandy.
Přiběhnutí do Černého Dolu. Já na fotce coby žlutá tečka. Autor: Milan Hota
Můj starý známý Mirek opustil občerstvovací stanici. A tak se nenechám zahanbit, v Jeseníkách mě málem dohnal, ale nakonec jsem ho porazil, a tak dnes mu to tedy rozhodně nedaruju. Navíc něco mluvil o tom, že je unavený, nebo co. Což mi přišlo podezřelé, protože do kopce švihal tempem, kterému jsme já, ani kamarád z Třeboňska nestíhali. Nicméně na Rejdišti jsem pánům ukončil legraci. Jdeme závodit. Takže při sestupu jsem jim definitivně utekl. Tento sestup mi byl dobře znám z mé osudové Krakonošovy stovky, tudíž jsem dobře věděl, co mě dolů čeká, a co si můžu dovolit. I z Horního Lánova do Vrchlabí jsem už to znal z Krakonoše. To se ukázalo jako výhodou, a záda jsem ukázal poslednímu závodníkovi.
Na závěr mě čekal, žel, nejnudnější, a nejméně příjemný úsek v závodě. Vrchlabí -Valteřice-Jilemnice. Úsek od kostela z Vrchlabí jsem měl prostudovaný již z Krakonoše, a proto jsem počítal, že se dlouho nebudu zdržovat. Ovšem to jsem se mýlil, protože na Krakonoši jsem byl čerstvý, kdežto tady jsem měl za sebou již 3 a půl kilometru do kopce. Takže zvolnění tempa bylo nutností. Navíc i svítilnu jsem si vzal malou, protože má se mi zdála dost velká na to, že jí mám tahat celý den, a použít ji maximálně na 2 hodiny. To se mi hrubě vymstilo, a po menším kufru ve Valteřicích mě závod definitivně přestal bavit. Těšil jsem se tak šíleně moc do cíle, ale od nových bot se mi udělaly puchýře a proto sestup do Jilemnice už nebyl to, co to bývalo na začátku. Sice jsem předběhl jednoho borce, ale mé tempo bylo prach mizerné. A to i přes to, že v dálce byla bouřka. Naštěstí, nebo bohužel, vše jednou končí, a proto jsem byl po 12 hodinách na Jilemnickém náměstí. Musím říct, že konečně, závěr mě doopravdy děsně nebavil.
Fotka s mým dobrým kamarádem Mirkem a Beskydskými Nomády v cíli. Autor: Milan Hota
Statisticky
78 kilometrů/3500+ výškových metrů, čas 12:13, 7. Místo (19 na startu), 10 předběhnutých borců mezi prvním občerstvením a cílem, 2. absolvovaný závod této série.
Výkon pořadatelů
Výborný. Jedinou položkou, kterou bych mohl v porovnání s Oláfovými závody Markovi vytknout, bylo značení. To bylo na 2, protože černé salomon pásky nejdou moc vidět ani přes den. Tohle ale byla vcelku maličkost, protože jsem zabloudil vždy vlastní vinou, neboť itinerář byl skvělý. Ale občerstvení, domácí atmosféra a trať! Jasná 1. Oba závody této série patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos absolvoval. Už se nemůžu dočkat do Beskyd.
Po závodě
Pizza, cola, výborná společnost závodníků. Prostě super zakončení dovolené. Jen škoda, že doma nás už čekala maminka, a museli jsme jet domů. Jinak bych i pobyl, taková úžasná parta se hned tak nesejde. Nicméně po osprchování jsem se sbalil, rozloučil s borci, kteří mě a tátovi přáli štěstí na 200, a honem domů. Cesta do Třince nám naštěstí utekla rychle. Konec dovolené úžasný, celá dovolená úžasná.
Zajímavé odkazy
Stránky závodu:http://cutt.cz/
Záznam z hodinek: https://connect.garmin.com/modern/activity/869323086
Dovolená statisticky
8 dní, 16 hlavních tisícovek, 7 vedlejších tisícovek, 3 dny „p“ (pohoda, pivo a památky), 2 závody
Já: 5 aktivit, 240 kilometrů/9300+ výškových metrů, čas 43 hodin.
Táta: 4 aktivity, 109 km/3550+ výškových metrů, čas 24:30
Poděkování patří:
-Rodině, ale hlavně mému otci, který mě doprovázel celou touto skvělou dovolenou
- Pořadatelům na STRC za skvělý závod
-Ubytovně u Tomášů za nadstandardní služby, vždy jsme se po túře měli kde vracet!
-Markovi a Martinovi za nádherný závod CUTT, který se opět těmto borcům povedl
-Všem účastníkům za CUTT za skvělou atmosféru během závodu, byla čest vás potkávat na trati (jak už staré známé Mirka a Petru, tak i nové známé). Tenhle závod byl tečkou za nádhernou dovolenou.
-Týmu NVPP. Bohužel jsem nenapsal článek o TMMTR, a tak jsem neměl zpětně možnost poděkovat za geniální pomoc během závodu, zejména Matesovi a Helči! A také dlouhodobě Palovi za to, že vždy zveřejní článek, a mně tím dost ulehčí práci. Fakt díky Palo! A samozřejmě všem ostatním kamarádům z týmu (Ola, Ondra, Honza, Metloš, Anička, Šimi, Brunek, Roman Kantor) za různé hecování, podporování se a tak. Díky borci. Run free!! NVPP!!!
-Všem, co sledují to mé machrování na facebooku. Díky za podporu, za ty pověstné „lajky“! Mladému „blbounovi“ to nakopne občas sebevědomí!
-A hlavně Bohu. Že se můžu setkávat s dobrými lidmi, krásnými místy, a hlavně za zdraví! Měli bychom si možná uvědomit, že ne každý má tento dar od Boha, a celý život je například upoutaný na lůžku. Co je proti tomu jeden puchýř na naší noze, nebo jedno potrhané koleno!
