Psalo se září roku 2021. Byl jsem na víkend u svého bratra Dominika v Havířově. Zeptal se mě, zda v práci (voják z povolání) chodím běhat. Samozřejmě jsem odpověděl, že ano. I když ve skutečnosti jsem dělal velký kulový, a má vytrvalost už prakticky neexistovala. Ale za to si mohu sám. V té době jsem se už delší dobu cítil ztracený. Žádný osobní život, motivace do budoucnosti.
I když jsem si to tehdy neuvědomoval, právě v tomto měsíci u mne započala změna. Dominik mě přemluvil, abychom si zašli zaběhat. Už během tohoto prvního běhu jsem si všiml, jak mě nenápadně sleduje, kouká na nohy, ruce a atd. Vůbec mi tehdy nedocházelo, že viděl mé „excelentní“ paťácké nášlapy, kadenci okolo 120 kroků za minutu, můj běžecký „Golem styl“. Po běhu se mnou nic nerozebíral, protože moc dobře zná mou povahu, a uvědomoval si, že je lepší na mě jít pomalu. Jediné o čem se zmínil bylo, zda bych také nechtěl běhat ultra. Na svou odpověď: „Nejsem přece kok..“, už nikdy v životě nezapomenu.
V říjnu jsem měl své 28. narozeniny a dostal dárek v podobě náramku Xiaomi Mi Band. Když jsem se na něj poprvé podíval, řekl jsem si: „Aha, prodává hodinky, tak mu něco zbylo.“ Vše ale byl od počátku Dominikův velmi rafinovaný plán. Moc dobře znal mé konzervativní řeči typu, že dnešní svět ovládá kupa techniky a většina z toho je víceméně na hovno. Věděl, že náramek mi musí vnutit, abych pochopil, jaké výhody poskytuje. Navlékl jsem si ho, a jak Tarzan, který se právě dostal z džungle a objevil svět, jsem chodil po bytě a zjišťoval, že to měří tep, počítá kroky, během aktivity naběhané metry a světe div se, zasílá i notifikace! Pomalu jsem začínal objevovat svět náramků a chytrých hodinek. No že by přece ta technika k něčemu byla?
Byla. Jelikož jsem měl možnost si změřit své aktivity, tak se dá říct, že náramek nastartoval můj opětovný zájem o sport. Po narozeninách jsme se s bráchou opět proběhli. Začal jsem mu důvěřovat a pochopil, že o technice běhu něco ví a začal mu naslouchat. Poprvé jsem se snažil běhat přes špičky, soustředit se na kadenci. To jako základ stačilo. Snažil jsem se, a hned během tohoto běhu mi došlo, že se cítím mnohem lehčí a celkový pocit je mnohem lepší. Byl jsem najednou tak motivovaný, že jsem Dominika přemlouval, že když už máme 10 km, tak nedáme rovnou půlmaratón? Dodnes mu děkuji, že řekl ne. Asi každý běžec, který začínal, tak moc dobře zná ten pocit, že když začne běhat správně, tak to jeho lýtka dosti pocítí. Pocítily, tři dny jsem měl problém i chodit.
S bolavými lýtky jsem dorazil domů a vzpomněl si, že Dominik vlastně točí nějaká videa. Možná se budete divit, proč jsem o tom nevěděl. Ale na Dominikovi si cením toho, že nemá potřebu se chvástat tím, co vlastně v práci dělá. Objevil jsem kanál Hodinky 365 a poprvé uviděl i jeho kolegu Matěje. Měl jsem štěstí, a zrovna nedávno bylo přidáno video o jejich vítězství na kopřivnickém everestingu. Hltal jsem každou informaci o závodě. O motivaci k tréninku bylo ihned postaráno. K Dominikovi jsem začal mít ještě větší respekt a Matěj mě nakazil svou zcela viditelnou nemocí. Zpětně jsem shlédl snad všechna videa. Motivaci posílily i díly s Palem, Nadym a Tomem Štverákem.
Teď k „nemoci“ zvaná Matěj. Každý kdo tohoto „tydýta“ zná ví, že běh je pro něj drogou, bez které nemůže být. Ihned jsem si všiml podobnosti v našich povahách. Došlo mi, že i já jsem stejný, a pokud se do něčeho zažeru, totálně tomu propadnu a udělám cokoliv pro splnění svých cílů. Svou nemocí nakazil mého bratra, který díky němu začal běhat. A díky za to. Nebýt tohoto nakažení, možná bych byl nadále ztracen sám v sobě a neměl v životě nic, co by mne pohánělo vpřed. V začátcích mého běžeckého tréninku jsem pochopil to nejdůležitější – ve svém životě potřebuji nějakou sportovní motivaci!
A tak započala má snaha stát se dobrým běžcem. Ale že tato snaha není bezbolestná a má určitá úskalí, o tom až příště.. J
