Čtyřikrát... a dost!

Je 4. června a já se připravuju ve Skiparku Gruň na start letos už 4. ročníku lysohorského čtyřlístku a se mnou dalších téměř 300 nadšenců (jak se po závodě dozvídám, celou trať zvládly jen 2/3 z nich). Protože startujeme poměrně brzo – v 6:30 už musíme být nastoupení a poslouchat rozpravu k trati od bratrů Luďka a Libora Bednarze, ubytovali jsme se tady s kamarádkou a Vojtou o den dřív, ať se můžeme trochu vyspat a jsme na startu čerství a plní energie.

Tradičně se těším a v 7:00 vyrážím vstříc beskydskému dobrodružství dlouhému 66 km s tím, že mám 4x zdolat Lysou horu – pokaždé z jiné strany (z Visalají, Krásné, Šance a Malenovic). Letos je stejná trasa jako loni, a tak si někteří z nás můžou svoje výkony porovnat. Můj cíl je dokončit – v limitu a ve zdraví, ale nevadilo by mi zlepšit se (myslím, že loňských 12 hodin by se dalo překonat). Po startu asi vůbec poprvé nepodléhám davovému šílenství a snažím se nepřepálit začátek. Vím, jak na tom jsem, resp. že na tom nejsem co se připravenosti týče nejlíp, a tak se musím krotit, abych měla dost sil na celý závod.

Po 15 km (v 9:20) jsem poprvé na Lysé – sice  později než loni, ale s fajn pocitem, že můžu vklidu pokračovat dál. Do kopce je to fuška, ale seběhy dávají zabrat ještě více – musím si hlídat každý krok, abych špatně nedošlápla a nezakopla o kameny a ještě k tomu se snažit usmívat na případné fotografy.

Druhý výstup, i když je z Krásné, se mi krásný vůbec nezdá, zdá se být dlouhý a nekonečný. Jediné, co mi pomáhá, je stále si opakovat „pomalu, ale jistě“, a tak jen střídám pravou levou pravou levou. Jsem zase nahoře (v 11:40) a za mnou 30 km. Těší mě, když tam vidím známé tváře (Vlaďku, Terku a Jardu), se kterýma stihnu udělat i foto a vyrážím (samozřejmě až po občerstvení) dál. Jarda mě povzbuzuje slovy „nežer a běž!“ ale nebyla bych správná ženská, kdybych ho poslechla, a tak sice běžím, ale taky žeru, protože já to prostě jinak neumím  a hlavně nevydržím. A kdo by si nechal ujít takovou občerstvovačku s pivem a škvarkovou pomazánkou, sýrem a salámem, pěti druhy ovoce, pečiva, čokolády, atd. atd.?

Při seběhu do Ostravice se osvěžuju v potoce, div tam celá nevlezu, a pak pokračuju dál – vzhůru do třetího lístku od Šance kolem Zlatého Orla. Tam se mi to líbí, jedna serpentina střídá druhou, taky nějaký kopeček, ale dá se to. Maratonek už mám za sebou a za chvíli (ve 14:40) jsem zase nahoře, to už zbývá do cíle jen něco přes 20 km.

Říkám si, když jsem to dotáhla tak daleko, ten poslední čtvrtý lístek už dám. Z loňska ale vím, že tady se teprve láme chleba, a letos tomu opět nebylo jinak. Z Malenovic se jde kolem hostince u Veličků, kde si sedám (ne na pivo, ale abych si odpočinula a připravila se na kopec, který vidím před sebou). Kolemjdoucí paní prohodí něco o tom, že jsme magoři, nad čímž se pousměju a pokračuju. Následuje další stoupání od Lukšince, naštěstí poslední. A tak zase střídám levou pravou levou pravou; pomalu, ale jistě; nic to není; vklidu; je to jen nakloněná rovina. . . Po cestě pochvala od p. Čupy za naši vytrvalost a optimismus a už vidím vrchol Lysé hory - znova – počtvrté – a naposledy. Jsem šťastná a pyšná zároveň! Je to supr pocit, protože (i když mě už bolí každý sval, co mám) vím, že to dokončím.                         

Na hodinkách 17:30, zbývá asi 11 km, a jestli chci být v cíli do 19:00 (dříve než loni), mám co dělat. Seběh směr Visalaje není zpočátku příjemný, proto raději volím svižnou chůzi, ale jakmile mizí výše zmíněné sympatické kameny, o které bych nerada zakopla, dávám se do běhu. Celý závod jsem se letos snažila rovinky klusat anebo aspoň šlapat svižně, kopce dolů sbíhat a nahoru se naopak moc nehnat, ale ani neloudat; a jsem ráda, že i po 65 km jsem toho byla schopná. Do cíle jsem doběhla v čase 11h 51min (o 9 minut rychleji než loni), bez zranění a s úsměvem – a i když jsem si zase sáhla hluboko, bavilo a těšilo mě to.

Chtěla bych pogratulovat těm, kteří se postavili na start, nejen vítězům Zdeňku Křížovi a Míše Mertové, ale všem odhodlaným závodníkům - včetně „mlaďochů“, kteří zdolávali poloviční trať (a Ondra s Lukim to dotáhli až na bednu). A poděkovat těm, kteří se podíleli na organizaci tohoto závodu, protože byli bezkonkurenčně nejlepší. Pro mě je to srdcová záležitost - ten nejpěknější závod ze všech. Nejen díky krásnému prostředí, taky proto, že jsem se zúčastnila všech jeho čtyř ročníků a hlavně kvůli přátelské rodinné atmosféře a skvělým lidem okolo. O to víc mě mrzí, že se s ním musíme rozloučit. Věřím však, že Lůďa a jeho team (kromě Lysacupu) zase něco vymyslí – něco, co nás bude bavit a těšit.