B7 jak jsem to viděla já

Začala jsem se začleňovat na FB do skupin kde se běhá. Někdy na jaře na zdi Javorový superchallange čtu že mates prodává registraci na B7, prostě impuls, jsem nemohla tuhle příležitost nechat být. Lucku neznám dlouho, ale je to jediná osoba která přichází v úvahu, jediná ženská...pracujeme spolu,  do telefonu řekla ano, půjdeme, půjdem do toho spolu. A tak jsem šly. |Měly jsme úžasnou náladu, i předstartovní euforii, hlavně když se Lucce podařilo zázrakem koupit ve Frenštátě ještě boty, ve ketrých pak běžela! Prostě to bylo buď anebo, nové adidasy, nevyzkoušené, nebo staré blbě opravené salomony, ...
Něvěřila jsem v pátek večer že mám na sobě číslo a jsem na staru b7, netušila jsem vůbec co mě čeká, těšila jsem se, představovala si jak poběžím rovinky a seběhy a jak si to užiju. Prožívala jsem radost ze startovní atmosféry, z fanoušků,  výstup na javorový mi připadal fantastický, ikdyž mi to nešlo extra rychle... Lucka v nedohlednu přede mnou a já jsem cítila unavené bolavé nohy, nechápala jsem proč a z čeho, jakto že tak brzy, a nechápu to doteď co mi bylo. Našly jsme se v davu, součástí světelného hada jsme respektovaly rychlost a rozestupy a sunuly se po trase, na běhání prostě nebyl prostor, sestup do Morávky  byl teprve začátek dobrodružství. Přes veškerá preventivní optatření mě už zde začal doprovázet můj věrný kamarád vlk, a zůstal otravný doslova jak osina v zadku až do konce. S velkým respektem jsem před sebou viděla siluetu Travného, tak jsme se do něj pustily, pro hobíky to bylo schůdné docela, ale cesta do Krásné nám vzala zbytek noci, došly jsme jako opilé, vyčerpané, oči padaly během chůze. Tak přišla na řadu folie, zabalily jsme se na kachličkách na schodišti  v Krásné, usnouly v klubíčku a za 40 min jem si připadala jako znovuzrozená, nebolely mě nohy ani jsem je necítila unavené. Hurá na Lysou, na kofolu, šlo to fajn! V Ostravici čekala polévka, životabudič, asi potřetí přezuté fusekle, kelímek s vazelínou skoro prázdný, vlk urputný a věrný. Netušíme vůbec jaký asi bude Smrk...pro mě byl krásný, nedostupný, jediný kopec,  kde jsem lucku řachla, a nejen ji, připadala jsem si lehce a dokonce jsme seběhly i dolů, na kofolu a čipsy za odměnu  do Čeladné. Tady skončila sranda, teda pro mě, Lucka byla pořád jako laňka, já jak spráskaný pes, s velkým otazníkem, kde to zabalím Pálily mě chodidla, nepomáhal brufen, gely, nic, jen děsivá představa jak dlouho ještě, věděla jsem že dlouho a tak mi to připadalo do samého konce, střídaly se krize, kdy se mi chtělo brečet, kdy mě Lucka táhla za ruku jak děcko co nechce jít do školy, rezignace nebo jen bezmyšlenkový stereotyp. Z Radhoště jsem se trápily už obě, ale byly jsem už tak daleko...a začaly doléhat jiné bolesti, tak se aspoň pozornost upínala z jedné bolesti na jinou...taky se setmělo, za každou cenu jsme nechtěly jít druhou noc, ale užily jsme si i ji. Cestou se nás ptal domorodec, jestli jsme ty z toho závodu co začal včera, že závodníci tudy probíhali v 9 ráno, takovou dávku frustrace jsme zrovna potřebovaly. Pindula údolí, poslední jídlo a pití, nemohla jsem pozřít ani sousto, ani gel,  asi bych se poblila. Sám pan  Uher zrovna přijel autem, pobavily nás připomínky účastníků, že není kofola, že je trasa blbě značená, to už bylo kolem 23 hod večer...taky bylo slyšet mobily jak si kdo domlouvá odvoz domů. Nechtěla jsem to vzdát, nemohla jsem už, věděla jsem že Javorník je hnusný a že do Frenštátu je ještě daleko, ale zkusit jsme to musely. Obě vyřízené, do kopce nohy bolely míň, to červené světlo vysílače bylo někde v nekonečnu, poslední velká krize, ale nebrečela jsem, ještě ne. Na posledním stoupáníi na Javorník nahoru jsem jen slyšela spoustu sprostých slov od zoufalců za mnou i přede mnou.  Dolů jsme šly pomalu a opatrně, skoro nic už jsme neviděly, bylo už nám všechno jedno, jen jsem si přála vyjít z toho lesa, a les byl ještě tak dlouho! Cesta městem už mi nedocházela, ani jsem nějak necítila radost že tam jsme.
Cíl. I o půl jedné tam čekají lidé, kteří fandí a tleskají. Po schodech nahoru jsem visela na zábradlí a brečela jsem jako želva. Nevím jestli radostí nebo vyčepáním, když mi brali čip, paní řekla že se těší za rok, kdybych měla něco v ruce tak to snad po ní hodím. Kdybych měla za parťáka sebe samu, tak si nakopu a pošlu se do prd...ele.
Doplazily jsme se k autu, folie, o spaní nebyla pro bolest řeč, jakoby mi kolena zmlátili bejsbolovou pálkou, po hodine odpočinku jsem se pokusila řídt, dojely jsme štastně. Paralen a pak už jen spánek a odpočinek. Už včera jsem se začala těšit na příští b7, nemám ani  jeden puchýř, jen unavené nohy,je pondělí,  jdu klusat na tartan