Před rokem bych nevěřila tomu, že se koncem prázdnin začnu TĚŠIT na událost, kde jsem prohlásila, že už mě nikdy nikdo neuvidí. Těšení se brzo začalo kazit, parťačka Lucka nemůže běžět se mnou. Bylo nám to líto oběma, jí snad ještě více. Oslovit Honzu bylo odvážné stejně jako postavit se s ním na start, tedy z mé pozice. A Honza měl nemenší odvahu do toho se mnou jít, nevím jestli byste našli podobně nesourodou dvojici co se bežeckého výkonu týče. Ale myslím, že ním oběma šlo o to samé, zůčastnit se, ve zdraví a do tmy být v cíli, a to se nám myslím povedlo.Start byl trošku rozpačitý, protože jsem byla přesvědčená, že bude opět rozdělen na sporťáky a hobíky. Takže jsem nás držela v ústraní, že máme spoustu času, ale ono se vybíhalo všichni najednou...takže když se rozběhl Honza musela jsem i já a docela složitě jsme kličkovali tím chaotickým davem až do Oldřichovic, abychom se navzájem neztratili. Mě děsila nejvíce představa sjezdovky v Řece, mám na ní po Perunu ty nejhorší vzpomínky. A vůbec představa každého kopce, když jsem věděla, že Honza bude nahoře luštit křížovky než já tam dofuním.
Ale vůbec to tak nebylo, držel se vždycky na dohled přede mnou, pořád se ohlížel, měl se mnou velkou trpělivost. A to byla teprve malá zkouška jeho trpělivosti. Než jsme seběhli do Řeky, ozvalo se poprvé mé břicho, docela brzo říkala jsem si. Vybavena dvěma baleními papírových kapesníků jsem musela zamířit poprvé do ústraní keříků a poslechnout volání mých střev, uf snad už ted bude klid, říkala jsem si. Stoupání v Řece bylo úplně jinak, než jsem si představovala. Chodníček byl natolik úzký, že jsme se zastavovali každých 5 metrů, jak se to pořád šprajcovalo. Takže jsme se chtě nechtě podřídili tempu a davu a přesto mi to nahoru uteklo a už se mi volněji dýchalo s tím, že to nejhorší mám za sebou. Sbíhalo se mi dobře, nová čelovka svítila jako reflektor, i nervozita už opadala. Ale moje bříško zřejmě nervézní být nepřestalo, a tak se opakovaly nucené zastávky...Potmě to ještě nebyl takový problém vypnout čelovku, přes den mi hledání soukromí zabralo mnohem více času. Ještě za tmy jsme vystoupali na Lysou, přivázali jsme se tažným zařízením v podobě popruhu, fungovalo to super. Honza šlapal a určoval tempo, já za ním jako stroj, říkala jsem si, že se ten popruh nesmí našpanovat, celkemse to dařilo. On se nemusel pořád ohlížet, jestli se necurám a já jsem nemusela myslet na nic jen pokládat nohy. Trochu naštvaný seběh z Lysé, ten kamenný nový chodník se mi vůbec nelíbíl a myslím že jsem nabyla sama. Potkáváme v Ostravici Helu, Pala, Dalíka, kluky saporťáky Marka a Luboše s kofolou! Kartóny na zemi vypadaly tak lákavě, že jsem neodolala a poseděla aspon chvilku. Dali jsme polívku, suché fusekle,a motivovali se k pokračování. Byla zima docela, mračilo se, začínalo pršet. Měli jsme docela dobrý čas, byla jsem docela spokojená jak to zatím jde, až na to břicho co mě trápilo. Říkala jsem si, jestli i druhá půlka bude taková, bude to super. Ale je jasné že sil už rychle ubývalo. Na Honzovi se začínala projevovat probdělá noc, místy ztrácel směr chůze a doopravdy usínal. Povzbuzovali jsme se vším možným co jsme našli v zásobách, až jsme se vyštrachali na majestátný Smrk. Cesta dolů byla nekonečná, nějak mi už nohy nechtěly sbíhat, unavovaly mě zastávky v křoví, nemohla jsem pak zase znova rozhoupat k pohybu. V údolí Morávky potkáváme Terku s Honzou, vypadají čerstvěji než my :-). Dávám si teplý čaj, odkládám horní díl spodního prádla, který mi udělal na zádech znamení několikahodinové tortury...už se to zahojilo :-). Nezbývá než se opět a zase přemoci , přemluvit mozek aby dával dál do nekončna pokyny ke svalům, at ty nohy šlapou ikdyž nechtějí. Po dlouhém asfaltu se nám podařilo ještě nahodit motory, a na Kněhyni i do Pusteven to šlo jedna dvě. Jsem zrovna v okénku „mám dost sil“ a tak Honzu skoro přesvědčuji, že jsem ještě dolů do Ráztoky, a že si splníme i těch plánovaných dvacet hodin. On se moc netváříl, ať si to dvakrát rozmyslím, takové okýnko netrvá dlouho a obvykle jej vystřídá okýnko „ low baterry“ nebo ještě hůře error stav. Měl pravdu a jsem ráda , že jsem ho poslechla. Cesta z Pusteven do cíle nám trvala téměř 5 hodin, Javorník nezklamal a byl stejně příšerný jako vždycky. Při stoupání sice ještě na chvilku seplo něco v hlavě a Bono mě nažhavil natolik, že jsem pár lidí ještě předběhla, ale do Frenštátu už to byl sestup chudáka pajdavého, bolelo to od kotníků, kolen a ramen a všude. Honza čekal kde mohl, courala jsem se děsně. Dohadovali jsme se jestli poběžíme posledních 100, 50 nebo 10 metrů. Už nevím kolik to bylo, ale ještě to šlo se rozběhnout. Cíl byl opravdu euforický, lepší než jsem čekala a dokázala si představit. Bylo to jiné než loni. V ulici bylo hodně lidí, všichi mávali a volali a tleskali, člověk měl pocit že je Emelie Forsberg a sbíhá z Mont Blanku. Tím spíš, když mě ověnčili tou krásnou šerpou a fotili jsme se a bylo to fakt super!! Povedlo se mi i sejít dolů z toho příliš vysokého pódia, dole objímání, gratulování a radování. A esemeskování a telefonování...Už jsem neměla chuť říct, tady mě nikdo už neuvidí. Těch vytoužených dvacet hodin se sice nepodedlo, potáhli jsme na jednavacet, ale chtěli jsme si to vychutnat přece!
Díky Honzovi ještě jednou za svaté nervy co měl se mnou a za fajn sparring, a holkám z práce co mě na startu poplivaly, a koply do zadku pro štěstí, a všem co drželi palce. A taky naším, protože na mě vždycky myslí a moc mě podporují a starají se, ať se mi nic nestane :-)
No a velká poklona všem rychlíkům i vytrvalcům : Mates + Košutek, Avatárek s Palem, Anička s Davidem, Dalík, Terka, jste dobří borci!
