49. Krakonošova stovka

Jenže první komplikace začaly už ve 3. měsíci:

-Žádná Sněžka. Ušlapete tam uměle vyrobený chodník. Raději pustíme turisty, ti po tom chodníku aspoň neběhají a nemnoží nám odpadky na vrcholu, ale odhazují je pěkně při cestě na něj. Samozřejmě, tohle nebyla vina organizátorů, ale nějakého mladíka, který pracuje v KRNAPU, a hory viděl maximálně na obrázku a běhání v televizi. Bohužel tohle byla také vina Horské výzvy, která vedla v první zóně KRNAPU svůj závod v minulosti bez povolení. Nicméně je s podivem, že už za dva týdny po K100 pustili 39. Noční výstup na Sněžku za východem slunce, kde se na vrcholu shromáždilo až 1000 lidí naráz. Pohoda. Už vidím, jak po 10 hodinách peloton 500 účastníku stoupne ve stejný moment na vrchol Sněžky. Jasně. To by Radek Brunner musel dostat chuť na turistiku a Oláf oprášit výsledky z mládí. Každopádně já nejsem Radek Brunner, ani teď v mládí nemám žádné výsledky, a tudíž bych z pelotonu rozhodně odpadnul. A myslím si, že podobných lidí by se našlo více. A proto možnost, že na vrchol Sněžky by se dostalo třeba 250 lidí najednou, není vyloučená, každopádně je tahle možnost reálná zhruba jako moje výhra na Lysa cupu 2016 (tudíž téměř nereálná).

-Zveřejnění toho, co bude na občerstvovacích stanicích. Dalo by se to vyjádřit jedním slovem=nic. Za 500 korun bych čekal víc, než vodu a chleba. Nejen chlebem živ je člověk, a ani ultra běžec není výjimka. Už v ten moment mi bylo jasné, že závod nebude až tak růžový, jak se původně zdálo. Jenže z Oláfových akcí jsem si už vzal ponaučení, že čím chudší web, tím lepší akce. Na K100 by to musel být kvůli webu závod jako například Ronda (Andorra). Bohužel platila přímá úměra, a tudíž závod byl podobně bídný po organizátorské stránce jako web- ale nepředbíhejme.

-Doporučené, povolené, nebo říkejte tomu, jak chcete, prostě zkratky. Na webu o tom nebylo ani slovo. Kdyby to nenapsal Oláf, nikdo ze začátečníků na téhle stovce o tom neví. Takže z tohoto pohledu to pro mě nebyl úplně regulérní závod. Kdyby se to napsalo předem na webu OK, ale nic takového jsem tam nenašel. Takže pro znalce stovky a místního terénu moc fajn pomůcka, ale pro začátečníky na téhle stovce a neznalce Krkonoš celkem úlet to někde v noci zkracovat.

Tak teda v pátek vyrážíme já, Matěj, Palo a Lukáš do Vrchlabí. Z NVPP prakticky všichni ultra běžci. Cesta do Vrchlabí proto utíkala rychle, navíc borci se střídali při řízení, takže v cíli jsme měli hodinový náskok. Po příjezdu jsme šli hned na registraci. Trička ještě nejsou, budou až v 7. Dobrý. Borci šli spát, ale já jsem si šel pro kebab a pro nějaké před závodní dobroty. Vše bylo ok do té doby, než jsme s Lukášem vyrazili do místní restaurace na rizoto. Chudák Lukáš měl kvůli němu polovinu závodu problémy. Jenže to jsme nevěděli předem, a tak příprava probíhala bez stresů, snad až na to, že vyzvednutí trička jsme museli odložit na dobu neurčitou, protože pořád jaksi nebylo na místě. Šli jsme tedy ještě na chvíli do tělocvičny, a půlhodiny před 9 jsme vyrazili na start. Prohodil jsem pár slov s Oláfem, Přemkem, Lojzou, Tomášem Klímem, samozřejmě s také s mými týmovými kolegy, no prostě se samým borcem. Můžu říct, že toto bylo jediné, co zachraňovalo atmosféru na startu. Jinak tragédie. Ani Krakonoš nedorazil. Také mi bylo líto pána, který vystoupil za KRNAP, a lidé na něj pískali. To byl doopravdy ten poslední, který by tu Sněžku zakázal. Dost mě to mrzelo. Nicméně náladu mi zlepšil sám Honza Bartas, se kterým jsem se konečně seznámil osobně. Těsně před 21:00 se pak všichni řadili před startovní čáru. Bylo dost zajímavé, že dopředu se postavil Oláf, ale Radek Brunner stál v 10 řadě. I když na prvních 5 kilometrech se závod nerozhoduje. Oláf asi cítil formu, a taky nakonec ještě ukázal, že na to má, ale nepředbíhejme. 3,2,1…. Start!

Před startovní „pohoda“ na náměstí

Palo: „Chlapci, taktika zní jasně: levá, pravá, levá, pravá a pořád dokola.“

Můj bolavý zoubek. Ale na to se neumírá. (Všechny 3 fotky pořízené na náměstí ve Vrchlabí)

Vrchlabí (35 km)->Harrachov (35 km)

Začátek rozbíhám s Tomášem Klímem. Od prvního kopce až prakticky po kontrolu v Harrachově valíme jak blázni. Kluci z NVPP byli pořád v mé blízkosti, připojil se i Lojza, Přemek, Mojmír, a to mělo za důsledek vznik velkého pelotonu běžců. Jenže bohužel, před první kontrolou (Horní Mísečky) jsme všichni zabloudili. Mělo to za důsledek ztrátu pozice- celou dobu jsme byli na 3-4 místě. Nicméně to bych stejně neudržel, takže mi to ani nevadilo. Spíš mi vadilo víc to, že tu značili trať, ale zapomněli tam napsat K25, trochu zmatek. No co se dá dělat. Po výstupu na správnou cestu jsme pokračovali směr další občerstvovací stanice-tam nebylo nic, snad jen čaj. Nedával jsem si ho, protože než by se zchladil, tak by Radek byl v cíli. Pak, z Horních Míseček nahoru to stálo za to. Bohužel jsem už měl první krizi, a tudíž mě dost tahal Tom Klím. Ovšem po výstupu jsem se oklepal a dolů z Ručiček to bylo největší přepálení za poslední dobu. Valil jsem do Harrachova i pod 4 minuty na kilometr. Na dolní občerstvovací stanici jsem byl proto na kaši. Ale naštěstí tyhle pocity zažívali všichni. Tohle přepálení mě však v konečném účtování nestálo hodně. Prvních 32 za 3:20- dobrý.

Po 300 metrech od startu už jsem šel. Klasický běžec. (Někde nad Vrchlabím)

Na chvíli jsem to rozběhl, aby se neřeklo. (Někde nad Vrchlabím)

Harrachov (35 km)

Tady byl čaj, voda a chleba. Doplnil jsem si vodu a dal jsem si chleba. Kluci ale pospíchali, a tak jsem raději běžel za nimi.

Harrachov (35 km)- >Lužická bouda (56 km)

Už nahoru na Krakonošovu snídani to šlo všem horko těžko. Nekonečný asfaltový úsek. Nicméně to jsme přetrpěli. Ale od Krakonošovy snídaně byli prakticky všichni unavení. Palo mněl solidní krizi, i Lukáš, ovšem Lukáš ji měl díky rizotu z Vrchlabí už od začátku. Kupodivu mě tento úsek nejvíc bavil, a každopádně patřil mezi to nejlepší, co v závodě vůbec bylo. Ale chlapci se loudali, už jsem jim skoro chtěl odběhnout. Nakonec jsem však udělal dobře, že jsem zůstal s nimi, jak se dozvíte v závěru. Lukáš mi taky půjčil funkční tričko, protože mi byla zima, bohužel jsem to dost podcenil, tentokrát s oblečením. Směrem na Lužickou boudu to ještě byla část, kdy to byl závod i pro nás. Taky mi to uteklo neskutečně rychle. Na občerstvovací stanici nastal ovšem zlom.

 

Lužická bouda (56 km)

Dal jsem si dva rohlíky, citronku a načepoval vodu. Víc tu nebylo nic. Bohužel, na citronku jsem dost doplatil. Tak hlavně, že jsem si v knize Ultra a dál asi hodinu před závodem přečetl, že v závodě si mám dát jen vyzkoušené věci.

Lužická bouda (56 km)–>Karpacz (66 km)

Tento úsek nám bohužel trval možná 5 hodin. I počasí na Lužické boudě naznačovalo, jaká bude druhá půlka závodu. Pochmurná. Už v sestupu do města se vše bortilo. Nějak mi to přišlo nekonečné, po kluzkých kamenech, pomalu- prostě krize jak sviň. Nicméně dalo se to přežít, protože již po 10 kilometrech měla být občerstvovací stanice. Po doběhu na hlavní cestu, která vedla do Karpacze, jsme se poprvé špatně rozhodli. Běžíme do města. Takže s toho nakonec vznikl první, 2 kilometrový kufr. Tenhle kufr zpětně neberu jako nějakou chybu. Polské značení zde nebylo kvalitní, GPS jsme neměli, šipka organizátorů tady taky trošku chyběla (i když Oláf by jí tady taky nedal, kdyby pořádal závod v KRNAPU), a navíc jsme si dobře neprostudovali trať. Dobře. To se stane i na kvalitním závodě (stalo se mi to i na Jarním Šluknovsku), i když šipka tu fakt měla být. Záhadou bylo, že o 300 metrů dál šipka byla. Jenže my kreténi jsme podle ní nešli a raději jsme věřili GPS. Zpětně tuto chybu připisuju na 90% nám, ovšem na 10% taky organizátorům, že neposkytli na webu GPS záznam, a musel ho dát na web Oláf. Bohužel Oláf to tu neznal, trať odhadl a nás to stálo hodně času. Nicméně Oláfovi to fakt nezazlívám, protože jak jsem zmiňoval, byla to chyba organizátorů, že neposkytli záznam. Takže GPS ukazovala rovně. Asi po 4 kilometrech jsme zjistili, kde jsme. V lesích na území nikoho, kde nikdy nikdo nebyl, kromě lesních pracovníků, kteří nám jasně naznačili, že jsme v prdeli. V tomto místě nám utekl i Lukáš, protože šel za jedním pánem, který našel dolů nějakou cestu. My jsme jí nakonec taky našli, ovšem asi hodinu po Lukášovi. I tady se ale našlo něco pozitivního. Seběh dolů po svážnici. Fakt stál za to, byla to opět jedna z lepších částí. Bohužel jsme tu vůbec neměli být, ale co už.

Karpacz (66)

Káva, voda, čaj, sušenky. Až na ty sušenky a vodu nic dobrého. Ovšem Mojmír vyžebral od pána, na kterého se pískalo, kofolu, a tak jsme se všichni trochu napili. Zvláštní bylo, že nějaká slečna přítomnost této kofoly na občerstvovací stanici zatajila. Toto tak nějak dovršilo mojí největší krizi a nejpochmurnější náladu v závodě.

Karpacz (66)->Pomezní boudy (74)

Výstup na Soví sedlo byl nádherný, akorát jsme toho už měli všichni plné kecky. Předbíhali už nás i turisti. Nicméně nějak jsme to přetrpěli, a úsek ze Sovího dolů na Pomezní boudy jsme zvládli v celku rychle. Hodně borců nás v tomto seběhu dobíhalo, předbíhalo, ale i my jsme předbíhali a dobíhali. Tady odsud mě to začalo bavit. Konečně.

Pomezní boudy (74 km)

Chleby, birel, voda. Nějak pořád nic extra, ale když je hlad tak i chleba přijde vhod. Už chápu tu větu od babičky, že když byla bída, tak se jedlo vše. Chleba nejím ani doma, a při závodě ho padlo asi 10 krajíců. Bohužel nic jiného ani nezbývalo. Chleba je sice super, ale energii jsme s ním moc nedoplnili.

Pomezní boudy (74 km)->Pec pod Sněžkou (84 km)

Úsek celkem o ničem. Možná na Janovy Boudy to byla trošku zábava, ale jinak to byl jeden z nejnudnějších úseků. Zachraňovalo to snad jen to, že s námi běžel Mojmír, a tudíž jsme si dobře poklábosili. Nicméně před Velkou Úpou Mojmír zvracel a odpadl, takže prakticky až do cíle jsme pokračovali sami. I když v této fázi mě kluci dost tahali. Nejzajímavější je to, že člověk má úplně jinak posunutý čas. Běžíte v 9 ráno kolem lidí a přijde vám, že jsou na večerní procházce. Člověk absolutně v této fázi nevnímá skutečný čas a ani okolnosti. To se mi stává prakticky vždy.

Pec pod Sněžkou (84 km)

Opět nic. Voda, chleba. Později jsem se dozvěděl, že tu byli i iontové nápoje, ale borci je nevytáhli. Nevím, co na tom bylo za pravdy, protože v téhle fázi závodu mi bylo celkem vše jedno.

Pec pod Sněžkou (84 km)->Vrchlabí (102,5 km-cíl)

Z Pece na Hrnčířské boudy nám to trvalo minimálně hodinu. Není se čemu divit, tento úsek byl na psychiku běžce (který má v nohách 80 km)velkou ranou, nicméně od Hrnčířských bud až do cíle to už stálo za to. Tedy až na to, že pod 15 hodin už nebyl nárok, 15:30 už se taky čím dál tím vzdalovalo, a i pod 16:00 to nebylo nikterak reálné. Nicméně to nijak nezhoršovalo mojí náladu. Totiž úsek z Hrnčířských bud, přes Rejdiště až do Horního Lánova stál za to. Fakt jsem si to užíval, i když nás pořád předbíhali lidi, to ale už bylo jedno, protože my jsme byli blízko cíle. V Horním Lánově jsme tak trošku tušili, že pod 16 nemáme nárok. Palo mněl chuť to pod 16 ještě dát a zabojovat, nicméně já jsem toho měl dost a tak jsem ho posílal vpřed i s Matesem. Ale i Mates už dobře věděl, že pod 16 to nepůjde. Takže jsme všichni společně ještě přes pár kopečků doběhli až do Vrchlabí. Tam jsme proběhli kolem kostela do cíle. Konečně!

V cíli

Předvedli jsme parádní výkon, protože jsme to nevzdali. Do cíle jsme doběhli nakonec spolu-Mates, Palo a já. Za normálních okolností bych jásal, ale nebylo proč. Závod to od Karpacze nebyl s časem, nebo s lidmi, ale spíš s vlastní psychikou. Borce (Mates, Palo, Metloš) do cíle hnala kvalifikace na WS, tak jím přeju, až jím vyjde, protože by měli na Krakonošovu stovku možná zas někdy chuť.  Nicméně vraťme se zpět do Vrchlabí.  V cíli nebyla téměř žádná atmosféra. Kdyby tam nebyli mí kamarádi (Metloš, Tomáš Klím, Přemek a Lojza) tak to stojí totálně za nic. Jako by tu chcípl pes. Ale bylo mi to jedno. Další stovka na kontě. Super. Takže v cíli jsem si zaslouženě mohl dát polívku, kofolu a prohodit pár slov s Tomášem Klímem. Ten skončil 15. Prostě blázen. Ještě mi pogratuloval i pan hlavní organizátor, který vypadal jako sympaťák. Po dobré stravě (i té duševní) jsem se šel umýt, nakoupit dobroty a spát. A když si borci odpočinuli, tak jsme vyrazili do Třince. Na cestě zpět, ještě před Hradcem jsme se stavili do restaurace na zaslouženou večeři. A pak už přímo k mamince. Doma jsem se dozvěděl, že Oláf došel do limitu. Takže nakonec věděl, proč se stavěl do té první řady. Tímto mu ještě jednou gratuluju! Na úplný závěr to shrnu těmito slovy: zážitek to byl silný, ovšem chci na to co nejdřív zapomenout a chystat se na další vrcholy letní sezóny.

Statisticky

Čas 16:13, 96. místo, 102,5 kilometrů/3900 výškových, 3 zabloudění, málo oblečení, 8. stovka v životě

 

Hodnocení závodu

Tvrdá a nemilosrdná 3-. Za 500 korun bych od závodu čekal i něco víc. Táhlo se to už od začátku-web,povolené zkratky o kterých jsem nevěděl, občerstvení, trička, značení 25 kilometrové tratě která nás zmátla, atmosféra pod bodem mrazu- asi se už nevrátím. Jedině, když to povede přes Sněžku a také jedině, když bude víc informací na webu a levnější startovné. Jinak ovšem musím říct, že trať byla super. Za tu uděluju tu 3-, protože jinak to byla fakt bída.

Na závěr bych chtěl poděkovat

-paradoxně dobrovolníkům na trati, kteří tu přišli pomoct ve svém volném čase

-celému týmu NVPP za spolupráci před, během a po závodě

-Tomášovi Klímovi za ochotu a 30 kilometrů během závodu

-Speciálně Metloškovi, že mi půjčil to triko, je to borec

-Rodičům za opětné umožňování těchto silných zážitků

-Těšínskému Gymnáziu. Během školního roku jsem si potřeboval vyčistit tolikrát hlavu, že z toho nakonec vzniklo 8 stovek a pár drobnějších ultra.

-Bohu. Sám bych nikdy neměl tolik síly, abych mohl zvládnout tolik stovek za školní rok

Co mě čeká, a nemine (Snad nemine, nebo bohužel nemine? Spíš bohužel :D)

-TMMTR 100 mil. Bude to legrace. Převýšení 2500, takže vůbec nechápu, proč jsem se do toho dal. Každopádně to bude minimálně 1denní zábava.

-Tynišťské Šlápoty od dubu k dubu (130 km/5000+). Mladší sestra Pražské stovky, takže je jasné, že když je to mladší sestra, pořádá ji sám Oláf. Tudíž to bude nejspíš další 100 mílovka, protože Oláfokilometr je něco mezi míli a normálním kilometrem.

-A regenerace. Co že to? Z čeho prosím tě chceš zregenerovat? Z toho tvého věčného klusání? -Asi už to tak bude. Cítím, že každý trénink mě méně baví, a proto týden vypnu od běhání. Budu provozovat něco důležitějšího. Že existuje něco důležitějšího? No jasně.