Tento závod je pro mě asi zakletý, nebo jsem pro něj ještě nedozrál a nepřišel jak na to, aby to všechno klaplo jak má ale ….Na závod vyrážíme ve čtyřech, dva závodníci a dva suporťáci. Je to ideální složení, protože podpora se má čas trochu prostřídat a prospat, kdežto pracanti můžou plnit džob dle plánu (rozuměj, zaběhat si dle libosti a chuti, aniž by se museli o cokoliv starat). V pátek se Dejv po příchodu trochu rozkoukává, o co že to tady vlastně běží, kdežto já už po loňských zkušenostech, nic neřeším, protože vím, co přijde a tak čas před startem trávím pozdravením všech známých z loňska a i neznámých které vidím poprvé. Atmosféra a srdečnost, tohohle závodu mě opět zcela pohltí, takže rázem mizí i předstartovní nervozita. Popisovat trať v tomhle případě je asi zhola nesmyslné, to kilometrové kolečko (které se všelijak kroutí, takže chvála bohu kolečko tak úplně není) proletíte v závodě raz dva a mockrát, no a právě o tom to je.
Teď ale to o čem chci vlastně dneska psát a to o lidech. O těch je totiž celý tento závod, o neuvěřitelných lidech, kteří nacházejí důvod běžet kolo za kolem, i když se to mnohým může zdát zcela nesmyslné. Proč Andreas přijede až z Německa postavit se na start, aby maratón zvládl za 12 a půl hodiny a za 48 hodin odkroužil 117km? Museli by jste tam být, aby jste to pochopili, vidět jak bojuje s každým kilometrem a když se zastaví pak medituje aby mohl pokračovat…
Larysa je z Ukrajiny a vím, že se to nesluší prozrazovat věk dámy, ale téhle už bude příští rok sedmdesát, tak mi to snad promine. Když probíhám kolem, usmívá se a já ji vždy po pár kolech nezapomenu hezky rusky pochválit. Tohle není o slušnosti, to je hluboký respekt. Jejich 230km je jak z jiné planety.
Radi z Bulharska je v kategorii sám, v jeho sedmdesáti letech se přece jen tolik vrstevníků pro závod nenajde. To ho ale nemůže rozhodit, soupeří s mnohem mladšími napříč kategoriemi a dává těžko pochopitelných 301km.
Štefan, tomu bude sedmdesát až za tři roky, takže vlastně mladík, tak totiž na mě působí. Jeho povídání s ním a povzbuzování je inspirující. Pane klobouček a tvůj blog si opravdu s chutí přečtu. V tvém případě maratón za šest a půl hodiny a 148km celkově, co dodat …. kdo z nás….
Ivan ze Slovenska, Antonio z Itálie, Standa od nás, Tomek z Polska … s těmihle kluky jsem odběhal a komunikoval asi nejvíc. Moc všem díky za povídání a inspiraci (taky Petrovi , Vlastovi). Speciální dík pak patří Tomovi a celé grupě „ W pogoni za duchem“ Celou dobu co to ještě šlo, jsme se povzbuzovali a naháněli, proto jsem moc rád, že Tom s 347km nakonec zvítězil. Zygmunt už mi dobrými radami a rozmluvou pomáhal loni, letos dokonce sáhl do svých zásob léčiv, pří mých problémech s kolenem a tím pomohl rozlousknout rébus jestli pokračovat nebo ne. O to víc mě mrzelo, že to nakonec o něco později taky zabalil, velké díky a respekt.
Bylo nás na 48 hodinovce 41 běžců a nemůžu se zmínit úplně o všech, ač by si to každý jeden zasloužil, co člověk to příběh a můj hluboký respekt a obdiv. Náš běh a naše snažení odráží náš život a proto se dál budu pokoušet, i když to nevyjde, o tom přece naše běhání je.
Závěrem velké díky mým nejbližším a zároveň suporťákům Helči a Matesovi, Samozřejmě pak taky spolubojovníkovi Dejvovi, který tohle všechno zažil poprvé a vypadal, že se mu to docela líbilo. Nemůžu zapomenout ani na všechny lidi z pořadatelského týmu Sri Chinmoy, za perfektně uspořádaný závod a šíření klidu a pohody. Příští rok se určitě objevím znovu, dík.
Začínám tím,
že si představuji nemožné,
a končím tím,
že nemožného dosahuji
-Sri Chinmoy-
