22. Jarním Šluknovskem 2015

Stejně ale pojedu a stejně se těším, přece jen převýšení 4700 na 110 km je dost slibné. Natrénováno jsem rozhodně měl, v březnu jsem zvládl 457 km/28 vertikálních km, takže to by šlo. Ultrasebevědomí je taky dost velké, až jsem se trošku bál, jestli na to nedojedu.  Časy, kdy jsem ultra šel jen dokončit, už asi taky trošku zmizely, a proto se chci umístit do top 10 s časem pod 20 hodin. Abych se přiznal, po Kysucké jsem tuhle stovku bral za takovou „lehčí“. Nicméně když vidím nadupanou startovku a počasí, které si na nás Oláf objednal, říkám si, že to rozhodně nebude zadarmo a bude to pěkná dřina. Totiž, i kdyby to bylo jen s převýšením 1000 metrů, pořád stačí, že autorem tratě je Oláf :D

Před startem

Po celodenní jízdě napříč republikou jsme dorazili do Dobkovic, kde jsme po chvilce našli hospodu „na Pile“, kde se bude startovat. Egon už zde něco nosil, tak mu pomáháme a pak se jdeme podívat do místní „restaurace“. Z nabídky utopenec, klobása a nakládaný hermelín jsem zrovna nebyl šťastný, ještě k tomu zakouřené prostředí, takže pokyn zní jasně, jedeme do Děčína. V Děčíně se parádně najím. Pak se vracíme opět do Dobkovic. Zde už je mnoho „stovkařů“, kteří na start čekají stejně netrpělivě jako já a poslední chvíle si užívají u piva. Protože mám dost času, pouštím hudbu a píšu si s lidmi na facebooku. Asi po hodince se zajdu odprezentovat, dostanu itinerář, čip a seznam tajných, živých a neživých kontrol. Zbývá stále nějaká hodinka do startu, ale já se už oblíkám a ukládám si věci do svého batohu. Dobře jsem si tentokrát uložil kontrolní lístek, protože ještě jsem s ním nikdy nedoběhl do cíle, aniž by neprotrpěl devastací, a Oláf to dnes bude přísně kontrolovat. Tak tedy poslední slova s tátou, známýma a jdu před hospodu na start. A abych nezapomněl, Oláf dorazil asi 10 minut před startem, protože ještě označoval trať.

 

Dobkovice-Děčín, Chrochvice

Tak a je po startu. Aleš nám hned utíká, ale já se držím v popředí, za Honzou Suchomelem a moc se mne to libí. Vyhlídka na Sedmihoří je super, ale ztrácím Honzu Suchomela, protože na fix se čeká celkem velká kolona. Ale tak nic se neděje, snad ho chytnu v seběhu. To se mi taky daří. Dobíháme do Hliněné, kde jsme stále pospolu s Honzou Dušánkem, „dřevorubcem“ Pivarčim a Honzou Suchomelem. Cestou do další vesnice však trasu neúmyslně zkracujeme a utíkáme Honzovi Suchomelovi, se kterým se potkáme až v Děčíně. Měl jsem celkem bobky, jestli náhodou na tom kopci není kontrola, ale naštěstí nebyla, takže jsme s čistým svědomím a klidnou duší pokračovali na Jarovský vrch. Zde si to „dřevorubec“ Pivarči valí naplno do kopce, celkem na to čumím, ale tak každý má ten svůj styl. Pak nás čeká sestup do Staré Bohyně a krásný výstup na Chmelník. Na vrcholu Chmelníku se mi vypínají hodinky a já to dlouho řeším, takže mi moje skupina utíká a já pokračuju k první kontrole sám. Hodinky mě už ale bohužel zlobí déle, takže nezbývá, než kilometry počítat podle itineráře.

Děčín, Chrochvice(17,4)

Zde je parta okolo Oláfa, který vypadá, jako by se mi smál, že jsem se nepoučil a opět to přepaluju. No moc se s nikým nevybavuju, beru tyčinku, piju colu a raději vyrážím dál. Vidím totiž před sebou čelovky. A ještě navíc zjišťuji, že jsem zde dorazil jako 9. Super.

Děčín, Chrochvice- Sněžník

Moc si nejsem jistý, kudy dál, a tak chvíli koukám do itineráře, ale nějak v pohodě sám běžím do části Děčína zvané Bynov, odkud nás bude čekat stoupání na Děčínský Sněžník. Trošku se bojím těch psů a všeho okolo. V lese vás nic nepřepadne, ale ve městě nikdy nevíte, koho potkáte. Ještě navíc nerad běhám mezi neznámými panelovými domy, ale po chvilce se díky Oláfova značení dostanu na nejlepší část závodu, a to sice na stoupání ve zmrzlém sněhu na Děčínský Sněžník. Jde se mi super, ale pořád mám strach, abych neminul kontrolu. Ovšem už ji vidím, a také „dřevorubce“ Pivarčiho, jak si to střelí kolem kontroly a ani si ji neznačí. Nevím proč, asi už to má zakreslené, nebo má GPS záznam, i když byla moje chyba, že jsem mu to pro jistotu nepřipomněl. Dostal za tuto vynechanou kontrolu v cíli totiž hodinu penalizaci, což mě hodně mrzelo.  Pak jsem úspěšně dorazil na Děčínský Sněžník a spěšným seběhem pokračoval dolů. Předbíhám dost běžců. Na asfaltu potkávám naposledy Aleše Zavorala, a po chvilce se ke mně připojí záhadně Honza Dušánek. Ptám se, co tu dělá, a on mi říká, že někde bloudil. Poprvé, ale rozhodně ne naposled.

Sněžník, Hřebenová bouda (28 km)

S Honzou dorážíme společně na 5 místě, což je super, takže vypiju jen kofolu, polévku mi dají do plastového kelímku a rychle odtud mizíme. Na „flákání“ bude času dost až později.

Sněžník-Děčín

To, co jsme si seběhli, jsme si taky poctivě vyšli nahoru. Potkal jsem při seběhu hodně známých, na které mám ovšem solidní náskok. A už probíháme kolem rozhledny a honem dolů do Děčína. Zde předbíhám Petra Tamchynu, protože seběhy nemá až tak silné. A už jsem v Děčíně. Dlouho nevím, kudy jít, a tak vytahuju itinerář. Konečně najdu správnou cestu a zjistím, že někdo mě nebezpečně dohání. Je to opět Petr. Dohnal mě a pokračujeme spolu. Bohužel na křižovatce za Písečným vrchem vůbec netušíme kudy, a tak bloudíme asi jeden kilometr. Po půlkilometrové odbočce z trasy se vracíme na správnou cestu a začínáme stoupat na Pastyřskou stěnu. Zde nás dobíhá i „dřevorubec“ Pivarči, potkáváme zde i Honzu Suchomela, což vůbec nechápu, a světe div se opět Honzu Dušánka. V téhle společnosti i sbíhávám z Pastýřské stěny do Děčína, bohužel kluci mi utíkají. Za Labem potkávám borce, jdou z hospody, a ptají se, kde běžíme. Když sem řekl, že do Milulášovic, byli celkem udivení.   Po chvíli však mocným polo sprintem doháním oba Honzy a dostávám se na první tajnou kontrolu.

Děčín (tajná kontrola)

Zde je tajná kontrola v klasické režii Honzy Sedláka, je tu i Oláf, který se mi už ale nesměje. Dávám hodně koly a beru nějaké perníčky, ale moc se nezdržuju, chlapy nechci ztratit. Tak teda Oláfe díky a nazdar.

Děčín-Dolní Žleb

Čeká nás výšlap na Stoličnou horu, při kterém si celou dobu povídám s Honzou Suchomelem. Za Stoličnou horou nás čeká krásná vyhlídka Labská stráž, kde mi ale utíká jak Honza Dušánek, tak Honza Suchomel a já už závodím pouze s „dřevorubcem“ Pivarčim. Ale Pivarči se ztrácí a mě dohání někde za dalším moc krásným místem (Růžová vyhlídka) Petr Tamchyna, se kterým dobíhám až do Dolního Žlebu. Cesta byla hodně běžecká a trošku nekonečná. Po doběhnutí na Beldever si myslím, že za 200 metrů má být občerstvovací stanice. Jenže ona má být až za kilometr, jak mě ujistil Petr J. Tak teda krásným seběhem pokračuju do Dolního Žlebu, už sám, a světe div se, potkávám Honzu Dušánka, jak si dává navíc na Beldever. Je mi to trošku divné, ale on to asi ví, proč jde nahoru.

Dolní Žleb (54,7)

Zde je opět všudypřítomný Oláf. Projdu čipovou kontrolu, dozvídám se, že jsem 6. Dostávám itinerář. Na Beldever se fakt jít nemělo. Klasicky vypadám dost bídně a jsem z nepochopitelných důvodu naštvaný. Trošku mě mrzí, že kontrola není v restauraci, a proto se jen napiju coly, trošku piva, vezmu si nějakou tatranku a jdu dál. Táta tu bude v 7, je ale 6:00 takže čekat na něj nebudu.

Dolní Žleb-Janov

Krásným, běžeckým, 3 kilometrovým úsekem pokračuju k ústí Suché Kamenice. Cesta je nádherná. Jsem šťastný, ničím nerušený. A v tom najednou z lesa vyběhne Honza Dušánek. Chci to valit za ním, ale je moc rychlý a tak mi ubíhá. Od rozcestníku Ústí Suché Kamenice po rozcestník Údolí Suché Kamenice mě čeká malá ochutnávka Německa, fakt nádhera. Akorát vím, že je někdo za mnou a proto raději přidávám. Ale od rozcestníku Údolí Suché Kamenice pokračuju asfaltovou cestou až po Janov naprosto sám, ale pro jistotu se nedívám do zadu. Je ale krásné ráno a já vím, že dnes tu top 10 už prostě udržím.

Janov (63,5)

Kontrola je v teple, takže super. Pípnu si čipem a dávám si koláčky a 3 dcl kofoly. Koláčky mě hodně povzbuzují před cestou do Hřenska, kterou jsem už opačným směrem letos jednou běžel. Tak tedy ahoj zas někdy příště.

Janov-Schmilka

Do vyhlídky nad Hřenskem to nějak jde, až na to, že jsem málem z euforie přeběhl žlutou značku. Vypnul jsem totiž hlavu, zpíval si, protože úsek jsem už letos běžel jednou na Ledopádech a tak nějak jsem nedával pozor na značky.  Ale pak začíná krize jak nic. Rubnu do sebe nějaké jídlo, hodně piju, ale pořád mi je děsně blbě. Na nějaké benzínce v Hřensku si proto kupuju Big Shock, který mě aspoň trošku probudí a vyřeší problém ze spánkem až do cíle.  Na benzínce cítím, že smrdím, což je už celkem vážné J. Ale tak nějak klusem, i když velice pomalým, se dostávám do Schmilky. Divím se, že za mnou nikdo není, ale doopravdy mi to nevadí. Po proběhnutí se krásným městem mě čeká další tajná kontrola.

Schmilka (tajná kontrola)

Zde je Petr Malý se svou ženou. Budím ho a on mi ukazuje kde co je. Dávám si pivo, je mi nějak šoufl pořád, ale doufám, že mě pivo trošku uvolní.  Asi 3x se ho zeptám kudy, pro jistotu, beru si poslední věci a spěšně upaluju na nejlepší část závodu.

Schmilka-Lichtenhain

K chatám se děsně ploužím. Pořád trvá krize. Dívám se za sebe, ale nikde nikdo. Super. Tak tedy seběh dolů, probíhám nádherným údolím a dostávám se ke skalám. Je tu neskutečně. Rozdíl 100 a 1 oproti Ledopádům, kdy bylo pro mě Německo za trest. Tak nějak stoupám na skály, moc krásné to bylo, a dostávám se na modrou, přes kterou pokračuju vším možným i nemožným, ale s nádhernými rozhledy na Schramstaine. Cesta vede po krásných pěšinkách, leze se přes skály, ale rozcestí mě naštěstí vede pořád na Schramsstaine, ovšem asi po půlhodině dobíhám na nějaké rozcestí, a odbočka na Schramstaine nikde. Tak tedy přítel na telefonu Oláf. Přečtu mu rozcestníky a on mě hned navádí kudy, prostě znalec. A před Schramsteine to začíná, samé žebříky a tak, lezení šplhání. Zde naposled zdravím Honzu Suchomela. Před výstupem na samotný Schramstaine si nechávám hůlky pod skalou a pokračuju bez nich. Ze Schramsteine je nádherný rozhled, ale já opět beru hůlky a přes technicky náročný úsek se dostávám do nějaké Německé vesnice. Tento úsek byl suverénně nejparádnější a moc jsem si ho užil. Ale od poslední vesnice, kde dokonce zastavovala tramvaj, po Lichtenhain už to taková paráda není, nicméně stále mě to baví. Sice těsně před vesnicí trochu váhám, ale má tu být nějaký kostel, tak teda zkusím pokračovat až k němu.

 

Lichtenhain (tajná kontrola v podání Egona)

Suverénně nejvíce smolné místo, a zároveň místo, kde jsem se suverénně nejvíc pobavil. Je zde Egon, ptám se, jaký jsem, on že asi 6. Vytáhne vše a začíná baštit. Mě se ptá, jestli náhodou nechcu guláš, který o chvíli později odborně komentuje. Pak nabízí pivo. Je vysmátý a spokojený. Říkám, že můžu už na pohodu, že mám velký náskok, to jsem však nevěděl, že ho asi o 10 minut později ztratím. Bohužel Egon mi neodpověděl, kudy mám jít nebo jsem to přeslech a tak běžím ke kostelu. Čekám tu fixovou kontrolu. Nemůžu ji najít, zkouším volat Oláfa, ale pořád nic. Já blbec se špatně podíval do itineráře, kontrola má být jinde.

Lichtenhain-Tomášov

Místo si nakonec fotím a pokračuju dál. Bohužel značení Německých turistů je nuzné a já sbíhávám úplně špatně. Sice se divím, že nikde značení není, ale pořád ho čekám a asi po kilometru zjišťuju, že jsem úplně blbě. Bohužel. Tak teda dostávám se zpět na cestu a bez motivace pokračuju dál. Samozřejmě náskok definitivně ztracen, ale top 10 ještě pořád jsem. Ale pak se mi stala moc fajn věc. Potkal jsem Pepu Zmátla, se kterým jsem závod nakonec dokončil. Trošku sice bloudíme, ale je to zanedbatelné a jde se moc příjemně. A cestou do Sebnitze se stane co?? No přece předběhne mě Honza Dušánek a za ním si to valí do kopce dřevorubec Pivarči. Honzu bych zde doopravdy už nečekal, ale dnes se už raději ničemu nedivím. Do Tomašova je sice cesta dlouhá ale příjemná, tak nějak výstup na Tanečnici prokecáme s Pepou, akorát seběh k restauraci je děsně nekonečný.

Tomášov (98,5)

Dáváme si polévku a nějaké pití, obsluha není moc příjemná, ale to nám je celkem buřt. Zjišťujeme, že v top 10 doopravdy jsme, ale nikam nespěcháme. Za námi přibíhají nějací borci, ale jen se zaevidují a běží dál. Top 10 je ztracená, ale nějak to bereme s úsměvem. Po chvíli už volným tempem pokračujeme s Pepou dále.

Tomašov-Mikulášovice (cíl)

Tak tedy až na to, že jsme málem předběhli ty borce unikající z restaurace, a 7km před cílem nás potkal Petr Tamchyna, se kterým jsme to doběhli, se nic zajímavého nestalo. Tento úsek mě děsně nebavil, byl navíc, prostě asi na víc kilometrů nebo co, bylo to dost zbytečné podle mě. Nic zajímavého nás nečekalo, možná by bylo i logičtější vynechat Saupsdorf a jít hřebenem na rozhlednu Weifberg, protože to mě doopravdy nebavilo a trošku to pokazilo můj celkový dojem z Německa. I když je Oláf je můj kamarád, tenhle závěr jsem prostě nepochopil. Nicméně už se blížíme k cíli, a proto, že víme o tom, že máme obrovský náskok, poslední seběh ani neběžíme. Na závěr nás Oláf ještě provedl skládkou, prostě klasika.

V cíli

Zde už jsem jednou finišoval, akorát v jiném stavu a v jinou dobu. Tak tedy kontroly to tentokrát přežily a Oláf mi po prokontrolování uděluje diplom a přívěsek. Gratulujeme 3 uprchlíkům (Tomašov) a dáváme si guláš. Opět mám blbou náladu, tak trošku z nepochopitelných důvodů jako vždy v cíli. Polívka nic moc, ale ještě na chvíli posedíme a pak si dáme ještě jeden kilometr do tělocvičny, kde mě čeká „ubytování“.

Statisticky

Čas 19:17:45, 11. místo dělené s Petrem Tamchynou a Pepou Zmátlem,110 kilometrů/4700 vertikálních metrů, moje 4. stovka v životě, 3. letos, a také asi 5x mě předběhl Liberecký ultra machr Honza Dušánek.

 

Jak jsem byl spokojený s výkonem pořadatelů

Rozhodně letošní top akce. Vše fungovalo tak, jak mělo, kontroly byly na správných místech a Oláf je vzal doopravdy na velkou váhu. Trať byla neskutečná, až od Tomašova to bylo o ničem, ale to byla jen taková daň. Občerstvovací stanice taky super, snad jen u Labské Stráně to nebylo ono kvůli zimě. Atmosféra moc fajn, značení super. Bohužel Německé turistické značení je o ničem, ale za to Oláf ani Egon nemůžou.  Celkově však uděluju 1*, doopravdy hodně vyladěný závod.

Po závodě

Dostal jsem se do tělocvičny, zde už jsem letos taky byl. Ale co mě zde čeká? Jen spacák a karimatka, věci na převlečení ne. V ten moment okamžitě volám otci. Tomu chybí 20 km. Super, minimálně 4 hodiny v tomhle, paráda…. Nakonec se z toho vyklubalo 9 hodin, ani jsem se nenajedl, protože v místní krčmě už nevařili. Aspoň jsem si ale sehnal čísla od některých moc fajn lidí a psal si s nimi. Nějak jsem to ale přežil, otec přišel ve 2 ráno a konečně jsem šel do sprchy. Moc se mi líbili ti nově příchozí lidé, šlo z nich totiž cítit takové nadšení. Tak tedy po sprše už jen spánek a cesta domů asi po 3 hodinách spánku. Bereme Honzu Suchomela a jedéém. Ted už jen dohnat deficit, moc netrénovat a za týden výzva.

Závěrem bych chtěl poděkovat

-Všem organizátorům, hlavně ale Oláfovi, moc mi v Německu pomohl a bez něj by tahle akce vůbec neměla pravý šmrnc.

-týmu NVPP, a hlavně všem lidem na fb, doopravdy mě těší, když někdo gratuluje hned po závodě, a navíc ještě když je to sám pjerun Maky, to je úplná bomba.

-Petrovi a Pepovi, s těmihle Pražáky jsem to nakonec dokončil a moc mi pomohli, hlavně teda Pepa, který mě musel snášet celých 20 km! :)

-jasně že Bohu :)