100 miles of Istria

31. března jsem pokořil letošní první litr (1000km), což mi dost pomohlo a díky němu jsem v průběhu závodu nepřemýšlel nad tréninkem, nad tím co jsem mohl udělat líp. Byl to takový můj milník, prostě do Istrie musím mít litr a basta.

Ještě jsme ani nepřijeli do Vilanije (to je vesnice, v které leží náš penzion a ta zase leží kousek od Umagu, což je centrum všeho dění) a už do nás pan domácí natlačil Rakiji. Přijíždí i druhá skupina (je nás 6 na apartmánu) panáky samozřejmě naleje i jim, procházíme ubytko, jo, všechno ok, konverzace s p. domácí v chorvatštino-slovinštino-slovenštino-češtině, protože Anglicky neumí (já taky ne, moje zásoby angličtiny jsem vypotřeboval, když jsem se ptal, kde je náš apartmán, ale spolubydlící umí).

Apratmán

Z leva - soused, Richard, Já, Luboš, Jirka, Lukáš, Terka, p. domácí

Pěkná terasa, chvilku posedíme, druhé kolo Rakije se nekoná, někteří musí řídit, pojedeme omrknout Umag. Prý si klidně můžeme dát, že tady to nevadí a policie tu není, tak si dáváme aspoň (někteří) pivo, pan domácí se nás vyptává co a jak cesta a co tu chceme tak brzo (duben) tak mu říkáme, že jsme běžci, závodníci a že v pátek běžíme 100 miles of Istria, v tom už tam sedí i jeho soused, s kterým se smějí a říkají že jsou taky závodníci a ukazuje na láhev Rakije před ním, prý dokonce šampioni, to věřím. Než se vybalíme a nachystáme na západ slunce v Umag, už mají litřánek v sobě. Umag je pěkný, cílové město našeho snažení, stíháme západ slunce, fotky, večeře, pivo a zpět na apartmán, spát.

Západ slunce v Umagu

Druhý den ráno máme naplánovaný výběh, takže snídaně a vyrážíme. Jsme nachystaní na ranní výběh, jen na garmiňáky se musí čekat, že by slabý GPS signál.!? Běžíme 6km, po cestě nezbytné focení a natáčení, hotovo, sprcha a oběd.

Ranní výběh

Po obědě směr Umag pro registraci a na kontrolu povinné výbavy, která je fakt obsáhlá, (možná se to zdá jen mně, jelikož je to můj první takový závod) litr vody, nepromokavá bunda s kapucí, dlouhé kalhoty nebo 3/4 s podkolenkama, čelovka a náhradní baterky, pokrývka hlavy, lékárnička, hrnek, no asi dvě kila. Přijíždíme dřív, takže musíme ještě čekat, než se všechno nachystá, setkáváme se s dalšími "od nás" - většina z nich bydlí kolem Třince takže kopečky, ach, jak mi ty kopce chybí, říkají si NVPP, fakt pohodová parta, já se seznamuju. Registrace začíná, fronta postupuje.Podepsaný papír se startovním číslem, ukazuju občanku a bundu, pokrývku hlavy, sakra tu mám na ubytku, slečně anglicky (rukama a nohama) vysvětluju, že ji mám ale ne tady, prý ok a nevadí, dostávám číslo 329. Vyzvedávám tričko, trička, jó ty druhé mají jen ti, co se zaregistrovali a zaplatili do konce roku 2016, dostáváme saky na věci a v jednom nechávám věci na hlavní občerstvovačce, která je v půlce trati (Buzet, teplé jídlo, vak s vlastníma věcma, víc někde dole v článku) a do druhého ty, které chci na konci závodu, v cíli. Po registraci procházka po Umag, oběd v restauraci v přístavu, pivo si dali všichni (více na fotkách). Cesta do obchodu pro Ožujsko na večer, domů, po večeři hrajeme I know-Jirka s Richardem, Lukáš s Lubošem a já s Terkou. Samozřejmě jsme to vyhráli. Nějak mě od středy zlobí zažívání, dnes je to už trochu lepší, uvidíme zítra, hygiena a spánek.

Kdo si dá pivo?

Pátek, den D, snídaně, chystání, oběd, nějak nestíhám, honem do Umagu, ze kterého nás vezou autobusy do Labinu, kde se startuje a běží zpět, nějakých 167km do Umagu. Snad mám všechno, popřáli jsme si hodně štěstí, chodím kolem autobusů, nevím do kterého mám nastoupit, tak nastupuju do prvního, kde jsou lidi z naší skupiny. Tý-jo, jaká náhoda. Přisedám si k Matějovi (kterému tak nějak vděčím za přípravu, hodně mi na začátku pomohl a poradil, DÍKY) cesta je dlouhá, povídáme si o všem možném, o přípravě, tréninku, stravě atd. Po příjezdu, záchod (na další půjdu doufám až v Buzetu, za 90km, snad mi ten endiaron pomůže) doplnění vody, sním pár kousků pizza těsta, nějaké focení a už jsme na startu, (100 mil běží Matěj, Palo, Vojta, Dalík a já, ještě měl běžet i Lukáš ale ten bohužel nemůže) odpočítávání posledních vteřin a start.

Start

Z leva - Vojta schovyný za Matějem, Palo a já

KONEČNĚ TEN ZÁVOD
Horko jako prase, z Labinu dolů k moři, směr Rabac (tam je ještě hůř). Před startem jsem si napustil vodu v restauraci na záchodě, je pěkně hnusná, takže prvních 18km jsem skoro bez vody, občas trochu ucucnu, ale fakt se to nedá. Z Rabacu do Plominu je to po “červené” s nádherným výhledem na moře, na 7km předbíhám do kopce Pala. První kopec zdolán, teď dolů. Seběhů se fakt bojím, neumím je a nechci si hned odvařit stehna (jako na 24h v Jeseníkách). Ze začátku pomaleji. No když mě předbíhá asi 6tý závodník, říkám si, no co a pouštím to. Zase nahoru, panoramata famózní, dolů do Plominu a na první občerstvovačku. Vodu ze “záchodu” s příchutí chloru chrstnu do keře a podávám flašky slečně, aby mi dolila Jamnicu a Coca-Colu napůl z vodou, než obě naplní, něco do sebe hodím, pořádně se napiju a valím dál, žádná velká zdržovačka.

Dolů do Rabacu

Tady jsem naposled viděl Pala

Z Plominu do Bodaju je to vpoho, skoro pořád do kopce, a ikdyž je v tréninku skoro nemám, tak mi nevadí, právě naopak. Asi na 29km (+-3km od Bodaje) dobíhám v půlce kopce Matěje, který od pohledu vypadá dost špatně, nemá už vodu, tak mu půjčím moji, dám mu hole a kousek ho vyvezu. Po chvilce stoupání říká, že už nemůže, tak se ho ptám, jestli něco nechce, prý ne, že počká na Pala. Beru hole a valím dál, občerstovačka už je jenom kousek, tam mu zavolají pomoc. Jenomže nemusí, ani ne půl km od místa, kde si Matěj sedl je horská služba, řeknu jim jak se věci mají, chvilku počkám až se pobalí a rozhodnou jít, pak pokračuju taky. Bodaj je malá občerstvovačka, kde si dávám sůl a doplňuju tekutiny, Jamnica a Coca-Cola napůl s vodou (pol voda pol cola, ok?), tohle byla dobrá volba a dělají mi společnost až do konce, hážu do sebe ten jejich vekochleba s nutelou a valím dál (z téhle občerstvovačky jde krásně vidět na to, co nás čeká, Vojak 1396 m.n.m., nejvyšší vrchol trasy, ten pohled mě děsí).

Vojak

Pohled na moře

Vojak

Západ slunce

Kousek směrem dolů, začíná zapadat slunce a teprve teď si uvědomuju, proč to vlastně dělám, západ slunce z hřebenu Učky dodává Přírodnímu parku, přes který běžíme svoje kouzlo a mě ohromuje. Místní fauna i flóra a momentální západ slunce mě nutí si na chvilku sednout. Ne, nesedl sem si, probouzím se z delíria, jednu si plesknu, vyfotím západ a běžím vstříct Vojakovi. Nahoru už běžím (čti du) skoro po tmě, takže chystám čelovku, bude to její premiéra, zapínám na poloviční výkon a už za tmy docházím na vrchol. Uf, ještě že jsem si vzal ty hole, nahoře si trochu (hodně) zakřičím úlevou, pošteluju čelovku na hlavě a sbíhám (-500m.n.m na asi 3km) k další občerstvovačce do Poklonu. Poklon je první time limit zastávka (tudy musí všichni proběhnout max do 11h po startu, tj. 03:00, jinak DNF), jsem na 43km, chvilku si sedám a tlačím do sebe vekochleba s nutelou a pršutem, aby to líp klouzalo, zapíjím to vývarem. Doplnění flašek, trošku čaje a běží se dál.
Z Poklonu je to lesem, šutrama v lese a zase lesem pořád nahoru až na Veli Planik(1271m.n.m., bude následovat seběh jako z Vojaku), ten pohled na ty světlušky za váma je taky super, tma je jako v pr-pytli ale čelovky jsou krásně vidět. Doběhnu nahoru, kde u táboráku sedí borec, zkontroluje mi číslo a posílá mě cestou kousek vedle od té, po která jsem právě vyběhl zase dolu, super, jsem unešený. Dolů je to zase zápřah, stehna pomalu ale jistě dostavají co proto. Sbíhám do Brgudacu, stehna už nevnímám. Tady je občerstvovačka v malé hospodě(?), chvilku si sedám, dávám si vývar, oříšky, banán, doplňuju vodu zvedám se a jdu dál.
Nahoru, dolu a zase a zase, blíží se půl noc a já dobíhám na malou občerstvovačku do Trsteniku, tady se moc nezdržuju, chtěl bych být do 4 v Buzetu (půlka tratě a můj bágl s věcma), dopňuju vodu, datle, banán a hurá do Buzetu. Až do Trsteniku mi píše a povzbuzuje mě přítelkyně, což mi dost pomáhá, zatím jenom jediná malá krize na cca 70km, což je taky pohoda.
Tenhle kus cesty (z Trsteniku do Buzetu) je nejdelších 15km co jsem kdy běžel. Z Trsteniku je to nahoru na vrchol Žbevnica (1014) a pak dolů, dolů, dolů, dolů a pořád dolů až do Buzetu(na 10km o litr níž), hnus. Seběhne se ke kolejím, kde je velkým napsaný Buzet, jo konečně jsem tu, omyl, nejsem. Do haly, kde jsou naše věci je to snad ještě 50km (byl to kilometr a něco ale neuvěřitelně dlouhý). Jo, konečně jsem tu, 90km za mnou a “už jenom” 80 přede mnou.
Buzet, pocitově je to ještě v pohodě, 13h běhu, zatím tak nějak stíhám to, co chci. Beru si svůj bag s věcma a dávám si teplé jídlo. Rozvázat bag dá zabrat, vytahuju kofolu v plechu, druhé ponožky, rukavice a větrovku. Zdržuju se zbytečně dlouho, aniž bych chtěl, nějak rychle to uteklo (asi 40min). Vybíhám z Buzetu, už se rozednívá, dost jsem vychladl, tak si oblékám větrovku a rukavice. Je cca 5:40 ráno, kosa jako prase, všude opar, z Buzetu běžíme kolem řeky Mirna až do Humu.

Mirna

Po cestě je asi 3 prdele brodů, voda po ránu fakt studená, první se snažím přejít suchou nohou, jo daří se. No na dalším už si máčím pravou, pak i levou a pak už je mi to jedno, přes den bude stejně 1000°C tak to uschne. U třetího brodu mě dobíhá kolega, který z batohu tahá 2 igelitové pytle a cpe si je na nohy, asi 3x spadne, ale přejde a má sucho (jestli teda nejsou díravé), asi u pátého přechodu to vzdává a přebíhá normálně.
Hum, nejmenší město na světe, prý má jenom 18 obyvatel. Je obehnaný hradbami a domy jsou uvnitř, občerstvovačka je nejspíš v kostele, moc věcí tu už není, tak jenom doplním tekutiny a zase jdu.
Z Humu vede cesta k jezeru Butoniga, to u začíná být vcelku horko, 17 monotóních kilometrů kde to ještě de, začíná na mě doléhat unáva, nedávám pozor a při seběhu sebou švihnu, doslova, z ničeho nic ležím na zemi, zvedám se, první kontroluju flašky s pitím, pak sebe. Jo vypadá to ok, rozbíhám se, ale ok to není, narazil jsem si koleno a je to dost cítit, k tomu ještě dost tahá pravá achilovka, au. Tady někde přestávám utíkat a už jenom jdu, před jezerem se jde nahoru a je na něj krásný výhled.

Botuniga před haluškama

Botuniga z hráze kousek před občerstvovačkou

Jelikož už je asi půl 11 tak to solidně peče. Na hlavě mám šátek ale špatně, takže mě začíná trochu bolet hlava, cítím úžeh. Jo, je to úžeh, nahoře nad Botunigou si to vesele vykračuju a bavím se s Matějem (s tím, který skončil na 20km) řešíme závod, jídlo a moji únavu. Po asi 20 minutách procitám a uvědomuju si, že to byly halušky, mazec. Skoro celý zbytek cesty na občerstovačku za jezerem (kolem 1km/10min) se směju. Na občerstovačce si spravím šátek, tak aby mi nepražilo slunce na hlavu, poleju si hlavou vodu, doplním potřebné věci a jdu dál. Před touhle občerstovačkou se na trasu napojují závodníci z trati na 70km, ještě hodně čerství, což mi dodá trochu motivace. Je hezké když vám každý sedmdesátkář, co vás předběhne, obdivně pogratuluje a popřeje hezký zbytek cesty, tohle mě trochu nakopává, a jelikož je to kousek od jezera do kopce, tak tomu trochu šlapu.
Nahoru dolů, nahoru dolů a jsme v Motovunu.
Do Motovunu se běží do kopce městem až nahoru, kde je občerstvovačka, chvilku sedím a jím. Hledím na mapu, už jenom dva kopečky a dolů až do Umagu. Už jenom necelých 40km, to je kousek, tak jdu dál do Oprtajlu.
Horko ani cestu už nějak nevnímám, dávám 2 gely, sem tam potkám někoho, s kým se dám do řeči, většinou se ptají, jestli mi něco není nebo nepotřebuju nějak pomoct (jo potřebuju, nejradši bych rychle někam do vířivky), říkám že je to dobrý, že jsem si jenom před pár km odložil tělo na zem a že už to nějak dojdu stůj co stůj (většinou jsem jenom řekl OK, protože tam začíná i končí moje angličtina). Ani se nenaděju (8km za 2h, no to je teda výkon) a jsem v Oprtajl, nejhorší místo na trase, na občertvovačce už je prd, to zaprvé a za druhé se z ní leze asi po metrových schodech dolů, hrůza, lezu to asi hodinu, to musí být pohled. Za pomocí holí to teda nakonec slezu a sunu se na další bod na trase, což je Grožnjan.
Únava už je obrovská tak si dávám po cestě další 2 gely, pár kilometrů před městem Grožnjan potkávám Richarda, jsem rád, že konečně vidím známou tvář, prohodíme pár slov a on valí dál.

Na občertvovačce mě dobíhá Dalík, vypadá úplně v pohodě, až je mi z toho blbě, vybíhá přede mnou, tak se rozhodnu ho stíhat, během necelé hodiny do sebe kopnu ještě 4 nebo 5 gelů, což mě solidně nakopne a já můžu posledních 20km do cíle běžet.
Z Grožnjan do Buje (což je poslední občerstovačka před cílem) je necelých 8km, doběhnu do Buje, ale Dalík nikde, tak rychle napustím pití a valím dál, teď už jenom 14km a jsem v cíli, to už doběhnu, je to kousek.
Pro představu, posledních 14km jsem dal za 2h a 8km z Motovunu do Oprtajl dokonce za 2:07. Dal jsem do těch pár posledních km fakt všechno, asi je to díky tomu že jsem chtěl Dalíka doběhnout a taky díky gelům, na začátku jsem si nechtěl dát žádný , ale nakonec jsem rád že jsem je měl. Z Buje do Umagu už to bylo převážně po silnici, takže i to koleno šlo celkem cítit. Kilometry ubíhali a stmívalo se, od 40km byly cedule asi jakože už je to jenom kousek (40,30,20,15,10,5,3,2,1), Na posledních 10km ještě vytahuju čelovku, tady už běžíme přes pole, ač nečekaně tak za posledních pár km předbíhám ještě i nějaké běžce, 5km, už vidím světla. 3km, slyším i hudbu a vyhlašování (zrovna hlásí jméno Dalimil Hota, sakra už ho nestihnu). 2km sakra, co teda kde už to je(?!), 2km ale Umag pořád nikde, pořád jsem někde na poli. 1km bože, to je nekonečné, kudy to bežíme, je mi do pláče, poslední půl km už řvu, vbíhám do Umagu, poslední kruháč, brána na stadion, koberec a konec. 29:54:41
Umírám, všechno mě bolí, bez hůlek bych sebou sekl, gratulace od kamarádu, pořád nemůžu uvěřit tomu že jsem v cíli, gratuluju Dalíkovi. Vyzouvám boty a jdu si pro věci, oblékám si kalhoty a mikinu, už je zase vcelku kosa. Jedeme na ubytko, kde se najím, asi hodinu sprchuju a se zimnicí a 3 dekama ulehám.

Neděle ráno, nemůžu vůbec chodit, všichni se mi smějí. Snídaně, rozbor závodu s ostatníma, balení a ve 12 domů. Společné foto před odjezdem a jedem.

Chodit moc nejde

Bylo to super

I když jsem měl vcelku smělý plán dát první 100mílovku za 24h (tohle byl čas který byl pro mě top, pak bylo 28h, za který bych byl neuvěřitelně rád a do 30h které byli nejblíž pravdě a což byl strop a za ně jsem se nechtěl dostat), tak necelých 30h beru, pro mě je to neskutečný čas, parádní zkušenost a neuvěřitelný zážitek, jsem rám že jsem poznal nové lidi, kteří mi umožnili jet tam s nimi, za to bych Vám chtěl ještě jednou poděkovat. Snad se uvidíme na dalších podobně úžasných závodech. Taky bych hrozně rád poděkoval své přítelkyni, která mi věčně psala a podporovala mě z domu, hodně mi to pomáhalo psychicky. DÍKY.


Nějaké fotky od Jirky.