Většinu času vídám články o tom, jak začít běhat, jak ze sebe udělat závodníka, jak ze sebe udělat hvězdu na sociálních sítích… Podstata věci ale těmto článkům uniká… Chceme porazit ostatní, nebo se vždycky snažíme vlastně porazit jen  sami sebe? Vstát od televize, nazout si boty a prostě vyběhnout. Zní to úplně jednoduše, že jo? Co na tom je? Přece tak pomalu klusat umí úplně každý a nemůže v tom být žádný problém… Jenom pak, když dojde na lámání chleba a realitu, vždy je to úplně to samé: „Dneska jsem unavený z práce… Nemůžu jít běhat. Venku je moc teplo, nebo zima, anebo třeba hraje můj nejoblíbenější pořad v televizi.“ Každý máme svou výmluvu, se kterou prohráváme tento boj o tom vstát a prostě to udělat. A ono proč to taky dělat, když to sem tam bolí, na začátku to vůbec nejde a vlastně je člověk dost unavený až zničený. Je to asi jako s výstupem na nějakou horu. Pár x už jsem slyšel: „A co mi tam dají, když tam vylezu? Že nic, tak proč bych tam chodil…“
 

Všechny tyto věci nás drží hezky doma v teple a zóně největšího komfortu, ale co je za tou neviditelnou hranicí? Hranicí za kterou je štěstí, bolest, strach, opravdové já? Kdo ví… V dalších kapitolách si můžete přečíst příběhy obyčejných smrtelníků, kteří se za tu hranici dostali, a kteří měli chuť objevovat a zjistili své „proč?“…

 

„PROČ NEMŮŽU?“

„PROČ NEŽIJU?“

„PROČ MŮŽU?“

„PROČ ŽIJU?“

 

Rostislav Bajtek

Věk: 36 let

Povolání: technik tisku, tiskař

Záliby: rodina, běh, kolo, čtení

„Každý problém, utrpení a hora jednou končí, a je jen na tobě, jak dost jsi silný, abys doběhl na jeho vrchol“

Těchto pár slov v nadpisu popisuje v podstatě celý průběh mého vývoje běhu. „Jak začít“, a shrnout to v pár slovech a vložit do těch pár slov i podstatu chtíče, chutě a lásky, k jednoduchému pohybu, který je s lidstvem spjatý od nepaměti věků. Je to jeho přirozená součást, v podstatě se jedná o jeden z dopravních prostředků, který postupně vystřídali koně, kola, automobily, letadla atd.

V čem se ale tento vývoj spletl, je to, že člověk ztrácí soucítění s přírodou, chybí mu přirozenost pohybu a tím se mění i jeho podstata. Ale to jsem tak trochu odbočil, to bychom zde, místo článku, přečetli knihu, proto rychle zpět. J

Nyní je to již skoro 3 roky, kdy jsem se rozhodl, že vyzkouším tento nenápadný rychlý pohyb, zvaný běh. Co je těžké na tom pohybovat postupně nohama „levá, pravá, levá, pravá“, a to ve stejném rytmu? A jako každý v začátcích jsem pochopil, že i když jsem od mala sem tam utíkal, tak nyní místo abych běhal, tak v podstatě rychle jdu a pomalu umírám. A tak jsem s tím bojoval.

První uběhnutý kilometr, pak druhý, najednou šlo uběhnout 5 km, a po 3 měsících prvních 10 km. Bože, ta euforie, ta záplava endorfinů, ta bolest holení, plosek nohou a nalomená psychika. A tehdy již padly první myšlenky, „kde je ta hranice, ke které jsem schopen doběhnout a přežít?“.

V podstatě jsem si začal hledat cíle, které jsem si chtěl splnit a jak to tak bývá, při splnění cíle se objevil další a další cíl. Pak jsem si uvědomil, že o samotném běhu vím málo, a tak jsem začal vyhledávat běžce v okolí, kteří běhají déle a mohli by mi poradit, jak odstranit chyby, kterých jsem se určitě dopouštěl.

Takže jsem se přidal k těšínské běžecké skupině BSvČT, kde jsem načerpal informace ohledně došlapu, rychlosti, protahování. Dále jsem narazil na Třineckou skupinu NVPP, kde jsem pochytil výdrž, sílu, frekvenci nohou do vrchu a odhodlání. Další informace jsem načerpal v knihách, na společných besedách a výbězích s osobnostmi sportu v ČR. V průběhu dvou let jsem si odnesl mnoho informací, které v součinnosti do sebe zapadají jako puzzle a tvoří postupně obrázek muže z oceli a s odhodláním. Za všechny rady a poskytnuté informace jsem rád. Některé mě posunuly a některé přibrzdily, ale pokud je člověk nevyzkouší, neotestuje, nikdy nezjistí, kde je to jeho pravé já a zůstane vždy na pochybách.

Nyní se cíle posunuly natolik, že bez skvělé rodiny, bez správných lidí kolem sebe, bez čisté lásky k běhu, bez srdce na pravém místě a bez nalezení přátelství z bolestí a utrpení těla, je těžké jich dosáhnout.

Při sepsání článku, kdy někdo již ta slova slyšel, si člověk uvědomí, co vše se mu honí hlavou. Jak uvažuje o tom, co dělá! Vše co píšu, je čistá radost z běhu, a tak to má být. A tak to taky je.

Nikdo nám nic zadarmo nedá a pouze my se můžeme na konci sil obrátit na své svědomí a tehdy se dozvíme ten pravdivý verdikt: „DAL JSI TOMU VŠE?“ Jestli ano, tak víš, že i když zklameš okolí, nic ti to z tvých pocitů a sil nevezme, protože jsi tomu obětoval srdce. Srdce, které si do všeho vložil. Takže i samotná prohra nás posílí, a ukáže nám novou výzvu, která obohatí náš další postup dopředu. Ta prohra nám přetaví svaly v ocel, které vydrží déle a doběhnou dál. Ta prohra nám ukáže i nový směr, protože budeme vědět, že tím směrem, kterým jsme se dali před prohrou, se dát již nemáme. Tím nám zmenší špatný výběr a zvětší šanci najít tu naší cestu. Cestu, po které doběhneme k našemu vytouženému cíli. Tam nás čeká to opojení, kdy poděkujeme svému odhodlání, chtíči, kdy zahodíme všechen strach, a tehdy zřejmě pochopíme, že jediná cesta, která je správná, je se opět rozběhnout, běžet, a už nehledat cíl, ale užívat si té radosti a spojení s přírodou.

Jsem člověk, jsem zvíře, jsem strom, jsem rostlina, jsem stéblo trávy, jsem vzduch. Jsem ten, kdo běží ve větru, v dešti, v bouři, sněhu, jsem ten, kdo po sobě nezanechá stopu. Jsem ten, který žije, ano, jsem to JÁ.

 

 

Pavel Czylok

Věk: 42

Povolání: Správce IT (ajťák)

Záliby: Kolo, běh, plavání, turistika, technologie (hodinky, mobily, počítače) focení…

 

„Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.“

 

Tímto citátem od Jana Wericha se již dlouhou dobu, dá se říct, snažím řídit. Na začátku chci jen upozornit, že nejsem žádný spisovatel, ale budu se vám snažit popsat, jak jsem se dostal k běhu a následně k trailovému běhu.

Na základní škole a pak na střední škole jsem běh vyloženě nesnášel. Když to šlo, tak jsem se mu vždy vyhnul, nebo nějak zkrátil. Při představě, že mám uběhnout 1500 m, jsem omdléval. Toto byla má černá noční můra. Na střední škole jsme měli tělocvikáře (říkali jsme mu chrt), který vyloženě miloval běh, na začátku každé hodiny jsme museli dát 4x ovál na hřišti. Naštěstí tam byla šikovná bouda, kde jsme se s některými kamarády schovávali. Jediné, co mě ze sportu bavilo, bylo kolo. V té době jsem byl schopen ujet i 6000 km za 3 měsíce. Na kole jsem byl každý den.

Po škole přišla rodina a na sport již nezbýval čas. Přišly děti, práce a povinnosti o rodinu a já se začal pěkně zakulacovat. Pravidelně jsme s kamarády jezdili tak 2x do roka na hory na kolech. Po cca 10 letech neaktivity jsem při jednom z těchto výletů zjistil, že má fyzička je pěkně pryč. Jeli jsme z Krásné na Lysou horu a já dojel jako poslední asi s hodinovým zpožděním. Všichni už měli občerstvení za sebou a já dojel s jazykem zapleteným do řetězu. Jen jsem slyšel „kde jsi???? Tak jedeme dál!!!“ To byl můj konec.

Další rok jsem absolvoval ještě jeden podobný výlet, kde jsme trochu zabloudili a místo domluvených 35 km jsme najeli přes 60 km. Při této jízdě jsem si nějak namohl zadní vazy u kolena. Domů jsem se dobelhal a do schodů sotva vyplazil. Asi 14 dní to pořád bolelo a na kolo jsem nebyl schopen sednout. Z toho byl pak půl rok bez pohybu a já se ještě více zakulatil. Z mých 65 kg jsem se dostal na 88 kg. Když jsem viděl váhu tak jsem si řekl, že za každou cenu se váha nesmí dostat přes 90 kg.

V té době jsme si pořídili pejska a já začal chodit na delší procházky. Později jsem si řekl, že bych mohl zkusit začít i běhat. Tak jsem vzal psa a šel jsem se proběhnout kolem přehrady cca celá trasa má 3 km. Při tom jsem zjistil, že to prostě nedám. Ale nevzdal jsem se a začal jsem brávat sebou i děti na kole a já běžel stylem INDIÁN. Začalo se to po nějakém čase zlepšovat a tak jsem si začínal postupně přidávat.

Když jsem uběhl souvisle 5 km tak jsem se začal o běh více zajímat a přihlásil jsem se na můj první závod 10 km (Karvinská desítka). Ten jsem zvládl a tak jsem postupně začal hledat další výzvy a při tom jsem narazil na běžeckou skupinu v Českém Těšíně. To se psal rok 2015 a já poprvé přišel na společný trénink. Měl jsem strach, že těmto borcům nebudu stíhat, ale zkusil jsem to. Dopadlo to podle mých představ. Nestíhal jsem, běžel jsem tak, že jsem nemohl ani mluvit a většina mi stejně utíkala.

Všichni si v pohodě povídali a nešlo na nich vidět žádnou únavu. Naštěstí byli to super lidé, kteří vždy počkali a nechali mě trochu nadechnout. Po této zkušenosti jsem se snažil více trénovat a díky nabytým radám jsem se začal zlepšovat. V té době jsem byl schopen maximálně uběhnout 10km a říkal jsem si, že nikdy nepoběžím nic delšího. Někteří členové běhali Ultra maratony a já nechápal, jak je to možné, že po 100 km běhu kolega šel druhý den se mnou vyklusat a já mu sotva stačil. V té době jsem si taky říkal, že nikdy nebudu běhat v horách.

Čas nějak dozrál a začal jsem ve skupině organizovat společné tréninky a postupně běh už nebylo utrpení, ale velká radost z pohybu. Chce to jen čas a trpělivost. Dávat si reálné cíle a ty postupně posunovat. Jen tak člověk může růst. Pokud se chceš posunout tak to bude bolet, ale ta euforie, která přijde, když dosáhneš cíle je k nezaplacení. Toto ti nikdo nevezme. Vždy jsem si říkal, jak je to možné (uběhnout maraton, ultra maraton…).

Zjistil jsem, že jde jen o to mít nějaký cíl a za ním postupně jít, když jej člověk dosáhne dát si nový cíl a zase postupně k němu jít. Všechno jde, když se chce. Je třeba jen hledat způsoby, jak toho cíle dosáhnout. Vím, že běh nebo jakýkoli sport bolí, ale stojí to za to. Každý muže běhat, každý může běhat traily (pokud jej zdraví nelimituje), ale znám i lidi co mají vážné zdravotní omezení a i tak sportují. Je to jen o tom chtít a nevymlouvat se. Největší brzdou člověka je jeho vlastní lenost.

Nyní jsem již absolvoval 1x maraton, asi 10x půl maraton, cca 22x 10 km závodů a mnoho kratších. Pravidelně běhám taky ParkRun 5km trasa mezi Polským a Českým Těšínem tu jsem zatím zdolal 125x. V poslední době jsem se taky začal účastnit horských závodu a aktuální výzva je závod B7 (sedm Beskydských vrcholů 91 km s 5423m převýšení) jdu to se svoji dcerou.

Běh v horách mě tak motivoval, že jsem zjistil, že tento způsob pohybu je nejvíc na pohodu s kamarády podobně postiženými. Nikdy jsem nemohl pochopit, že se dá do kopce odpočívat a z kopce valit bomby, ale časem k tomu asi každý dojde. Pokud tedy nejde o závod nebo těžký trénink např. 4x Javorový sjezdovka kde na 20 km je 1613m nestoupáno. Takový trénink už jde trochu cítit v nohách, ale druhý den se dá klidně ujet 86 km na kole a člověka nic nebolí.

Je to vše jen o tréninku, nesmíš si říct dnes to nejde včera jsem uběhl 20 km, tak teď budu muset týden odpočívat. Tak se prostě nikam nedostaneš. A jsem zase u mého citátu, je třeba prostě hledat způsoby, jak se pohnout dál, protože pokud budeš hledat výmluvy, proč to nejde, nikam se neposuneš. Ale toto je na každém, jak se rozhodne. Pokud chceš sedět na gauči a kynout je to tvé rozhodnutí, pokud ne tak se zvedni a vyběhni. Opravdu to jde a pak přichází obrovská radost z pohybu, kdo nezažil tak neuvěří. Toto se velice těžko popisuje, to se musí prožít.

 

 

„Všechno, to dobré i to zlé, mi při běhu dává smysl.“

Matěj Urbaczka

Věk: 24

Povolání: Redaktor/Prodavač hodinek

Záliby: Kolo, kytara, zpěv, focení...

 

Hory tě vždy pochopí…

 

Člověka už od nepaměti stále něco trápí. Škola, práce, účty, partner, cokoliv… Někdy to je jen prostý vnitřní boj, kdy na sobě nenecháš nic znát, ale někdy to prostě nejde… Nazout boty, vzít své nejrychlejší trenky a prostě vyrazit vstříc horám. Možná se mýlím, ale tvrdím, že horám jde svěřit vše: Je to nejlepší metoda, jak se srovnat s problémy a nalézt v mracích paprsky slunce.„Prostě to vydupat do trailu“, protože hory jsou jediné, které tiše naslouchají a vstřebávají do sebe vše, co jim svěříš…

Stále si to pamatuju, když jsem se poprvé probral z kómatu jménem obyčejný život. Nádech, výdech, nádech, výdech… Nic jiného jsem v tu chvíli nemusel dělat… Jen dýchat a dávat levou před pravou a naopak. Jak jednoduché…

Měl jsem vlastně štěstí. Od mala jsem měl, díky rodičům, blízko ke kolu, horám, sportu a mohl jsem tak trávit kolik jen hodin jsem si přál. Výchozí podmínky byly skvělé vlastně k jakémukoli sportu. Nejvíc mi učarovaly kola, a tak jsem závodil, dokud jsem toho neměl dost a nevyzkoušel další a další sporty…

Ač to bylo cokoli, co jsem dělal, nikdy jsem si nepřišel nepřišel svobodný. I když jsem neměl důvod si myslet, že nejsem. Jako by ti někdo dal na krk obojek a ten měl jen určitou délku a na tělo síť, která tě svazuje, že se nemůžeš pohnout. Cítíš, že to není ono, ale nevíš, čím to je.

Bylo to už ve 4 třídě, když mi řekli, že musím obkroužit 4x 200 metrový stadion a že to bude na čas. Postavil jsem se na start a ono to nějak šlo. Dodnes si pamatuju, jak jsem si v hlavě stále opakoval: „ Nádech nosem, výdech pusou!“ Proběhl jsem „cílem“ a ještě tam nikdo nebyl, tak to bylo asi dobré.

Trvalo mi to ale ještě o mnoho déle si uvědomit, že tohle by mohlo být ono, a že by mě to mohlo bavit a zbavit mě toho pocitu svázání. Trvalo to tak dlouho, že by se to dalo definovat jako celá věčnost. Ať už to byly psychické potíže, první „obavy“ z práce, ze zklamání sama sebe, zklamání rodičů, zklamání ze života…

Pokaždé to je něco s čím člověk bojuje a nikdy život nemá jen rovnou cestičku vyměkčenou mechem. Sem tam z té cesty lezou šutry, sem tam se na cestě padá jako voda z vodopádu a někdy tě donutí zakopnout a potkat se se zemí tváří v tvář. Víš, co popisuji? Ano, život každého člověka. A každý ho má jinak unikátní a jinak bolestivý, a pro každého je to speciální věc, kterou zažívá a cítí se tím výjimečný. Je jedno, jestli dokončí školu, vyzraje nad nemocí, zvítězí na závodech anebo přidá příspěvek na facebook. Stále se cítí stejně výjimečný…

Mělo by to být taky trošku o tom běhání. Tomu jsem se začal věnovat více, či jako jsem často říkal na „nejvyšší možné úrovni“ od roku 2012. Dodnes nevím, jak jsem to myslel, ale dejme tomu. Začal jsem ještě na střední a bohužel tento sport se netěšil úspěchu. Kdo by měl rád běh, že jo. Poslední 2 roky na střední jsem se cítil relativně sám.

Běh ale znamenal volnost a možnost trávit čas s 13, Metlošem (dnes už tým „Jahůdky“) a dalšími, na kterých mi záleželo. Vlastně jsem měl možnost být každý den venku s nimi. A tak jsem běhal. Poslední rok na střední (zhruba po 3 letech běhu) jsem začal dělat výsledky.

Bylo to fajn vyhrát svůj první, 50km dlouhý ultratrail Ale. To ale se semnou táhlo pak hodně dlouho. Ale už jsem to dokázal a proč tak tvrdě trénovat. Tu sezónu jsem poprvé dostal i věci úplně zadarmo od sponzorů, což bylo něco velkého. Proč to dělat dál, když už jsem nějaký level dosáhl. Zlomilo se to na vysoké, kde jsem nebyl pod takovou kontrolou, a šlo dělat kdejaké lumpárny. Však to znáte, vysoká. Sex, drogy a rokenrol. Už jsem si spíše na běžce hrál, než bych jim byl.

To znamenalo, že po odšolichaných 10 kilometrech jsem se šel radši opít, než bych regeneroval, nebo prodloužil trénink. Myslel jsem, že mi to stačí. Proto jsem se hlásil i na větší akce (UTMB, Madeira, Istria), kde jsem vždycky shořel rychleji než čajová svíčka. Bolesti, na které jsem se vymlouval, nebyly z přetrénování, ale z toho, že jsem na to jednoduše neměl.

Jak to tak bývá, dokud člověk může tak nechce a když chce, tak nemůže. Teď po 4 letech můžu říct, že jsem se první rok zase cítil alespoň trošku jako běžec? A proč? Ne proto, že jsem přidával fotky na instagram, psal si názvy tréninků, dělal ze sebe někoho. Nejlépe mi bylo na kopci, kde nikdo netleskal a kde jsme se honili jen tak. Pro nás.

Cítil jsem zase každý krok. V tom kroku byla melodie všeho. Života, volnosti, strachu, utrpení a vítězství. Všechno, to dobré i to zlé, mi při běhu dává smysl.

 

 

Palo Třináctka

Věk: 51

Povolání: Ajťák

Záliby: Těch je tak moc a den tak krátký…

 

Všichni přede mnou už krásně popsali cestu běhu a její radosti či strasti, takže se nechci opakovat. Mám už odběhaných hezkých pár let a za tu dobu i něco velkých a mnoho malých závodů. Měl bych už skončit? Bylo toho dost či málo? Stálo to za to?

Vše co člověk v životě dělá se srdcem na dlani, dává i bere a řekl bych, že skoro rovným dílem, běh z toho nevyjímaje. Může to znít skoro pesimisticky, jenže síla emoce a svoboda, které se nám dostává, dává životu smysl a přehluší i to negativní. Sen, který se plní, co víc si přát…

V nadpisu je jedna z odpovědí proč běhat a zbývá k tomu dodat to, co už řekl Jack Kirk alias „Dipsea demon“

„Nepřestáváš běhat proto, že zestárneš. Zestárneš, protože přestaneš běhat.

Nebo taky jinak.

„Běhám, protože můžu a můžu právě proto, že běhám“.

 

To bylo pár příběhů, proč to vlastně děláme a proč to stojí za to. Byl bych moc rád, kdybyste mi poslali další příběhy, proč to dostalo zrovna Vás a proč v tom pokračujete. Kdo ví, třeba z toho jednou bude motivační e-book...