Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

Za teplem. Mantra, která nás hnala do cíle.

Za teplem. Mantra, která nás hnala do cíle.Pět dnů do startu mi píše Janča, že má problémy s kolenem. Píchá ji v něm a nemůže chodit. Tupě koukám na obrazovku a první myšlenkou je, že do toho pekla třeba nebudu muset. Jsem heretik, ale dobře si vybavuji, v jakém stavu jsme pokaždé došli. Vždy jsem si slíbil, že to bylo naposledy, ale už zase je start za rohem, lidská hlava je prostě pozoruhodné...

Pět dnů do startu mi píše Janča, že má problémy s kolenem. Píchá ji v něm a nemůže chodit. Tupě koukám na obrazovku a první myšlenkou je, že do toho pekla třeba nebudu muset. Jsem heretik, ale dobře si vybavuji, v jakém stavu jsme pokaždé došli. Vždy jsem si slíbil, že to bylo naposledy, ale už zase je start za rohem, lidská hlava je prostě pozoruhodné zařízení, o tom se koneckonců ještě přesvědčím. Domlouvám ji vyšetření u Oly, třeba se jí povede s kolenem něco provést, Janča si nasazuje typicky ženské zbraně, koupí si pár dnů před závodem nové boty, jde je prošlápnout na Javoš, usoudí, že to půjde a přestává se stresovat. Ne tak já, špatné koleno, nové boty, nic moc kombinace na takřka stokilometrový pochod přes Beskydy, který začíná přesně tři sta metrů od mého domu a končí dost daleko na to, abych o něm mohl ztratit pár slov. Možná se začínám podvědomě stresovat, možná to je prostě náhoda, den před závodem se budím s žaludeční a střevní kolikou, cítím se na umření a na závod ani pomyšlení. Stejně jako před rokem, ale tam jsem měl na regeneraci čtyři dny, ne jeden. Začíná se kutat plán Béé, já ale pořád věřím, že vyběhnu. V pátek ráno dokážu sníst rohlík, pak i rýži s kuřecím a přestávám se stresovat. Je to naposled, tak co. Předpověď počasí přeje jen sloganu závodu, jde o extrémní přechod Beskyd, každý rok bylo teplo a slunečno, letos je v plánu déšť, vítr a zima, na Lysou hlásí jen pět nad nulou a na dalších kopcích to nemá být o nic lepší. Vybírám dlouhé, lehce zateplené elasťáky a slibuju si, že mě narážky nudistů z NVPP nechají chladným. Vojta se obětuje a bude nám dělat support na trati, balím si věci do cíle, v euforii se mi vybaví vzpomínky na minulé ročníky, tak v báglu končí kraťasy, sandály, tričko z krátkým rukávem a švihadlo. Proč švihadlo? Netuším, lidská hlava je prostě mimo moje chápání, zvláště ta moje. Na parkingu pod naší ložnicí se potkáváme se support týmem, Olou, Matesem, Slávkem, nějaká popletená dvojice závodníků se jde rozběhat do lesoparku, jako by toho před nimi bylo málo, a pomalu jdeme na start. Společné foto s Třináctkou, Matesem, Helčou, Olou a Jančou, jehož symbolika mi dojde až za jeden dlouhý den. Všichni tam záříme, svět je krásný a pořád bude, chemie v hlavě pracuje, je odstartováno a obrovská masa lidí se dává do pohybu. Vybíháme na pohodu, na přední pozice není rychlost ani morálka, kluci a holky do toho buší pekelně, v lesoparku nás předbíhá masa lidí, ale ty si postupně stáhneme, nepochybuji o tom. Za minulý rok jsem naběhal asi jen sto kilometrů, věnoval jsem se spíše silovému tréninku, a tak jsem překvapený, jak dobře se mi běží. Janča to žene o maličko rychleji, je to prostě Poník poplašený. Hned u větrníku jsou první hloučky lidí, kteří fandí a povzbuzují. Může se to zdát jako laciné gesto, vylézt pár metrů před svůj dům a křičet na lidi: „Super, to dáte!“ a dělat u toho kravál řehtačkou, ale nás to nabíjí energií a žene dopředu. Vymotáme se stavbou obchvatu a směrem na Javoš pořád běžíme, já už bych toho rád nechal, ale Janče ještě pár metrů popoběhne a pak konečně přejde do chůze. Jsem u lanovky, cesta začíná více stoupat a my bohužel nevidíme had čelovek, kterými borci, kteří jsou před námi, každým rokem osvětlují sjezdovku, ale jen mlhu a kapky deště. Jde se nezvykle potichu a vypadá to magicky, masa relativně potichu se pohybujících lidí ve tmě stoupá někam do neznáma, připomíná mi to vojsko Night kinga ze Hry o trůny. Třeba tím vojskem opravdu jsme, vyměnili jsme dobrovolně teplou postel za nejisté vyhlídky nočních Beskyd, třeba ty naše hlavy nejsou pozoruhodné, třeba nám jenom jebe. Na tom našem kopečku je jako obvykle skvělá atmosféra, Malina sedí v garáži horské služby, kytaru píchnutou do komba a vyhrává do tmy a mlhy, špalíry lidí povzbuzují, potkáváme spoustu známých, jsme moc vděční, že i v takovém počasí obětovali pohodlí domova a přišli nás do té sloty povzbudit. Mates donesl slíbeného lahváče, trochu si cucnem, uděláme si společné selfíčko a mizíme do tmy. Had lidí je se do průseku na Velký javorový sotva vleze, ale přesto trochu předbíháme, křičíme „Z leva!“, občas to odneseme nějakou louží, ale už tady je jasné, že suché to letos určitě nebude. Na první kontrole jsem podobně jako v loni, jdeme v klidu, rozvážně, čeká nás ještě dlouhá noc a den. Seběh do Řeky naznačí, o čem to letos bude. Klouzavým bahnem prudce dolů, pak cestou tvořenou blátem a kameny, čelovkou osvětlené kapky deště viditelnosti nepřidávají a my bereme zavděk asfaltem v dolní části. Jsem před obávanou sjezdovkou na Príslop. Pokaždé, když pod ní stojím, ať už to je Perun nebo B7, tak pro ni mám v podstatě jediné slova, kurva prudká. Naštěstí není posekáno, doslova tedy, a nahoru míří had o šířce jednoho psychopata. Spořádaně se řadíme a naše tempo určuje někdo, kdo je víc než kilometr nad námi. Začínám cítit v žaludku podobné pochody jako loni, vrací se mi vzpomínky a doufám, že mi zkušenosti dovolí to překonat lépe. Výstup je vlastně nudný. Levá, pravá, kurva, levá, pravá, kurva. Ono se jednomu uleví, když si může ulevit a nikdo ho za to nepeskuje. Tohle není žádná nedělní škola, tohle není výlet do parku, nám prostě jebe. Konečně jsme nahoře, dávám první rohlík s Poličanem, hobíci míří dolů na Morávku a tvrďáci, jako třeba Janča a já, ještě stoupáme na Ropici. Bolí mě břicho, ale cesta není moc dlouhá a za chvilku stojíme u sochy Peruna. Vzpomenu si na Sikorku, Miki dal tu hlavu vyřezat podle něho a pomyslím si, že by na nás byl asi hrdý. Ze vzpomínek mě vytrhne vzlykání Janči, ve světle kontroly si prohlídla jak vypadá a potvrdila, že přes všechno to drsné, je to pořád v jádru normální ženská, které se prostě nelíbí, že je celá od bahna a co si o tom pomyslí lidi. Lidi mají naštěstí naprosto jiné problémy, většina se stejně jako my balí do všeho co najdou v baťůžcích, jakákoli vrstva je super. Oblékám si svoji submilimetrovou šusťačku a tvrdím hlavě, že to je prostě bunda a basta. A bunda hřeje, musí. Někteří jsou na tom daleko hůře než my, takový Metloš na sobě má jenom trenky, tílko a boty bez ponožek. Inu, NVPP. Dolů potkáváme Olu s Matesem, Ola už je na gumě, psychicky ji to pomáhá, je to dobré a nepotkáváme se naposledy. Sbíháme do Morávky, křeče v břiše jsou občas takové, že se musím zastavit, ve stoje se jakoby schoulit do klubíčka a počkat, až to přejde. Celý seběh ze sedla dolů je relativně v pohodě, ještě máme sílu a cesta není v kontextu celého závodu vůbec špatná. Bláta sotva pod kotníky, kameny jen v jedné vrstvě a sklon svahu je taky pod 40 stupňů. Mě ale stejně nejvíce potěší Toitoika dole na parkovišti, okupuji ji asi deset minut, a to jsem se ani nepudroval nos. Ola s Matesem nás doběhli, povzbuzuje přede dveřmi a moc mi tím psychicky nepomáhá. Janča mě marně hledá na občerstvovačce, ale nakonec se zmátořím, vystoupím z budky a my si můžeme konečně pípnou kontrolu. Tak, a je to tady. Travný. Loni jsme tam chytli takovou spací krizi, že jsme chtěli oba vzdát. Letos jsou pravidla takové, že nahoru můžou jen ti ze sporťáků, kteří dojdou nad sjezdovku do čtvrt na čtyři a časová brána na travném jsou čtyři hodiny ráno. To je relativně drakonické, Ola s Matesem vyráží chvilku před námi a jsou rozhodnuti nejít úplně na vršek a nechají si dát čtyřicetiminutovou penalizaci. My to zatím neřešíme, nad sjezdovkou jsme přesně ve tři ráno a máme přesně hodinu na to, vylézt nahoru. Počty jsou ale nakonec naprosto jednoduché, těch čtyřicet minut penalizace je v podstatě zlatých, minimálně za ten strašidelný seběh z vrcholu dolů, který v tom dešti bude víc než peklo, nespekulujeme, pošetříme síly a valíme spodní asfaltkou do Krásné. Jsme na cestě nějakých pět hodin a objevují se první halucinace. Tma, únava, zima a déšť, čelovka zabírá jen kapky vody a kreslí okolí ve stylu mistra Lynche. Lost highway, anyone? Na Janču začíná útočit opossum, musí se jím vyhýbat, jeden ji údajně skočí na nohu a ona ho musí setřepat. Vůbec netuším co to opossum je a tak se bavím po svém. Převádím si čísla závodníků do dvojkové soustavy. Zvláště hezké kombinace chválím, třeba 192 apod. Občas nějakou dvojici upozorním na to, že kdyby se trochu více posnažili, tak mohli mít daleko hezčí číslo, třeba těch s 257 mi bylo vyloženě líto. Janča mi nevěří ani slovo, binárně v naší dvojici přemýšlím jenom já, Poníci jedou na jiných vlnách. Začínáme klesat a běžet do Krásné. Dáváme si majzla, vzájemně si hlásíme waseršloki na cestě a zabraňujeme si tak usnout. Jsme pod Lysou, vytřepeme boty na schodech ve škole, už je tady spousta lidí zabalených v termofólii, patrně čekají na taxi nebo odvoz domů, „odpad“ bude letos asi opravdu velký. Mates s Olou jdou nahoru přesně v okamžiku, jak přibíháme na kontrolu, mají na nás asi pět až deset minut, pohoda, ještě to je dlouhé, proti loňsku jdeme hodně svižně, máme náskok asi hodinu a půl, paráda. Zobneme meloun, já natlačím druhý rohlík, doplníme vodu a jdeme na královnu Beskyd. Loni jsem se tady pořádně vytrápil, letos to vypadá, že si to trochu protrpí Janča. Naběhané toho má podobně jako já a ta silovka, ta holt asi není všechno. Paradoxně nás těší, že je pořád tma, máme náskok na minulý rok a chceme, aby to tak vydrželo co nejdéle. Počasí se začíná regulérně kurvit, jiné slovo nejde použít. Pořád prši, když na malinkou chvíli přestane, tak vítr shodí ze stromu tolik vody, že vám to umyje obličej. Zima je čím dál tím více kousavější, zalézá všude a ani pohyb do kopce nepomáhá. Vydrápeme se na Malchor, spouštím stavidla a proměňuji se v dlaždice. Jsme durch mokrý, ospalý, třesu se zimou, je tma, mlha, není vidět ani jeden záchytný bod, který by nám psychicky pomohl, začínají bolet nohy, máme v nich už skoro maratón, za chvíli mi určitě odjebe. Konečně jsme nahoře, zdá se mi že začíná svítat, zdržíme se jen na wc a jdeme dolů, nahoře sice čepují v té slotě kofolu, ale to opravdu není teplý čaj s rumem, nasrat. Seběh z Lysé do Ostravice musel projektovat nějaký ichtyl a věru nemám pro něj celou cestou dobrého slova. Kotníky dostávají co proto, ale pořád držíme stejnou linku, dolů se prostě běží, přesto nejede vlak. Značení je letos všelijaké, někde chybí zcela, tak sbíháme tak nějak po paměti, už je jasné, že se opravdu rozednívá, mám z toho nakonec radost, přes den to je prostě lepší, hlava se dá jednoduše ošálit. Nahoru začínají chodit první turisti, každého se ptám, jestli má grog. Třetí zabere, vytahuje plaskoča a dává nám cucnout slivovice. Psala parádně, děkujeme! V podstatě celou cestu dolů nadávám na každý šutr který vidím a těším se na asfalt. Nakonec se běží jinou traso a jeho minimum, dobíháme na novou základnu na pile, máme v nohou asi 47 km a jdeme na polévku. Potkáváme Olu s Matesem, Vojtu, který má naše věci a měl by jet domů. Polévka je sice teplá, ale nezahřeje. Je mi strašná zima, drkotám zuby a třesu se. Všichni jsou na tom v podstatě stejně, v jediné malé místnosti sedí na kartónech spousta lidí čekajících na odvoz, tohle prostě už není radost. Celkem rychle se rozhodneme, že na to taky serem, zdraví máme jenom jedno, jsme totálně ztuhlí, prošití a doma je prostě doma. Najdeme Vojtu na parkingu a oznamujeme mu, že končíme a jedeme s ním. Vojta nám suše oznámí, že on nakonec jede ještě na kontrolu do Čeladné. To je celkem podpásová informace, my chceme kurva domů, co teď? Není zbytí, musíme tam přes kopec, je to tak na tři hodiny, když si pohneme. Janča si bere z baťohu další bundu, já nic, sandály bych neuživil, loučíme se a jdeme na Smrk. Od prvních metrů začnu pochybovat o lidech a lidstvu obecně, vymýšlím zcela absurdní teorie, Janča se vyloženě řehtá, aspoň malá náplast na naše bolístky. Těsně nad školou potkáme u cesty slivovici. Jako fakt, je tam flaška, dvě půlky a hroznový cukr. A ani noha, jen to tam tak je a čeká. Vedle plakát s reklamou na účetní firmu TOPTAX. Nic víc, nic míň. Chvíli okouníme, hledáme, jestli někde není kasička na peníze, že bychom zaplatili, ale je tady jen slivovice a reklamní hroznový cukr. Skrytá kamera? No a co, je nám to jedno, otvíráme láhev a dáváme si, i já, jako velký odpůrce bílých destilátů to pouštím z hrdla do hrdla. Pohledem do oken děkuje a jdeme nahoru. Čekají nás obávané Liborovy schody, ale jsou ještě daleko. Pomalu se rozcházím, ne tak Janča. Je vidět, že si únava a počasí vybírá daň, slivovice trochu pomohla, ale není to ono. Já se dostávám do pohody a je mi jasné, že se jde až do konce, chudák holka, ještě, že mi nevidí do hlavy. Je přesvědčená, že to v Čeladné zabalíme a pojedeme domů, je to asi jediná myšlenka, která ji drží na nohou. Musím to nějak vykutit, ale nevím jak. Není asi věc, která by ji přesvědčila o opaku. Jak jsme šli první polovinu tratě proti loňsku parádně, tak se začínáme zhoršovat a konečně opravdu doceňuji, jak moc jsme loni zarvali po té krizi v první části. Jsme pod schody a jdeme nahoru, je to prostě pořádně do kopce, ale to mi nevadí, kupodivu není ani moc bláta, jde se dobře. Potkáváme nějaké kluky, jeden kupodivu pochází z Jablunkova, tak si chvíli podíváme a jsme pod vrcholem, fučí tady, co taky jiného. Jdou přes nás relativně davy, Janu začíná zlobit koleno, nahoře zima a voda, pípnem a jdeme na to, devět kilometrů do Čeladné, začátek nic moc, ale pak dlouhý a krásný a hlavně běhatelný seběh, v podstatě se na to těším. Začínám vypouštět testovací balónky, jaké to je asi dneska na Pustevnách, jestli tam taky tak fouká. Ptám se, jestli Janču povzbuzují děti, odpovídá, že Mája má připravený proslov pro šampióny. Hmz, to je zajímavá informace, ukládám si ji na později. Janě v půlce seběhu dojde. Ne fyzicky, ale skutečnost, že nechci skončit, že to chci dojít za každou cenu. Pokud je z té informace jakkoli nadšená, tak to nedává najevo. Koleno ji bolí čím dál tím více, má problém běžet nebo jít z kopce. Nakonec neříkám nic, mlčím, jen jednou se jakoby nic zeptám na to, jestli na ni děti byly loni hrdé, když jsme to spolu došli až do cíle. Něco odfrkne a v předklonu oddychuje. Z pohybu je cítit bolest, raději nic neříkám a jen pozoruji. Rozběhne se, každý krok doprovodí fňuknutí, ale pořád běží. Běžím pár metrů za ní a modlím se i když to neumím. S jednou malou pauzou doběhneme na Čeladnou, pípneme a jdeme se občerstvit, najít Vojtu a domluvit se co tedy vlastně bude. Vojta je tady, v ruce drží kelímek s grogem a podává ho Janči. Ta si lokne, pak podruhé a je jí jasné, že půjde až do cíle. Někdy se dá přemluvit beze slov. Dáváme si párek s hořčicí, kofolu, máváme Ole s Matesem, jsou kousek před námi, taky měli krizi na Smrk a domlouváme se s Vojtou až na Frenu, prostě to musí cinknout. Zdržíme se asi dvacet minut, vykládáme si o tom, co nás čeká, Janču trochu uklidní fakt, že teď půjdeme dvě hodiny do kopce a nebudeme muset běžet a pak je vlastně hřeben až na Pustevny. To by mohlo jít a psychicky pomoci. Moc lidí už na trase nepotkáváme, občas nějaká dvojička, spíše nás předchází než my je, ale teď je cílem cesta samotná, ne výsledek, já jsem naprosto na pohodu, bolí mě jen kotníky, paty, kyčel, začínám mi podřený zadek, mám varhánky naprosto všude, je mi zima a nespal jsem více jak dvacet čtyři hodin, banality. Vesmír je fella, když tě na tom vidí dělat, jdeme tomu naproti, pomalu, ale pořád. Nekonečný traverz na Čertův mlýn je za námi, potkáváme Olu s Matesem, došli jsme je na podobném místě jako loni, chudák Ola je pořádně prošitá, má obrovské puchýře na obou nohách a je jasné, že to pro ní bude ještě peklo. Janče se přihlásí obě kolena, jedno do kopce, jedno z kopce, po rovině to relativně jde. Problémem je, že tady rovina není. Začíná se hned hnusným seběhem přes šutry a kořeny, ne jeho konci proti nám vyjede čtyřkolka horské služby a vozíkem, šutry, které odletí od kol málem trefí matesovy nohy, to by bylo nehezké. Kluci se omlouvají, spěchají nahoru za zranění. Po pravdě se ani nedivím, nám se zatím pády vyhnuly, snad to vydrží. Chvilku si povídáme a pak se přeci jenom rozběhneme, ale jen na chvíli, už to prostě nepůjde dneska. Dojdeme na Pustevny, dáváme kilo chleba s masovou pomazánkou a kyselým zelím, Ráztoka je dnes bohužel mimo hru, ten seběh dolů je jeden hnus a kolena má Janča jenom dvě. A vůbec zkratkou jsem do vlastně ani jednou nešel a když je to tedy letos naposledy, tak bych se na ní měl jít podívat. Necháváme Olu s Matesem na Pustevnách a turisticky si vykračujeme kolem sochy Radegasta směrem ke kapli. Janča tahá nohu trochu za sebou, trochu do boku, ale bojuje, nic jiného už nezbývá, mozek musí jít stranou, musí ti jebat, jinak nedojdeš. Pípneme u kapličky a čeká nás sjezdovka dolů a pak kamenitý seběh na Pindulu, Janča udělá pár kroků a začne brečet, nejde to. To je problém, dolů prostě musíme, aspoň do sedla, tam už můžeme odjet autem do cíle. Zkouším trousit moudra, ale je to kontraproduktivní, mám ji na chvíli nechat být. Plním rozkaz, Janče tečou slzy, pak se narovná a rozběhne. Krok, krok, hlasitý výdech, krok, krok, hlasitý výdech. Nic neříkám, běžím asi tři metry za ní, nechci ji rušit kruhy, nebo v čem to vlastně momentálně jede. Čekám, že sebou každou chvíli musí švihnout, jsme pod sjezdovkou, přebíháme louky a dostáváme se na k rozcestníku v půlce seběhu. Nezastavuje, momentálně je to stroj, má zařazenou rychlost a autopilota, krok, krok, výdech, krok, krok, zafunění, vypíná až dole na asfaltce, která vede k občerstvovačce, nějakých pět set metrů jdeme chůzí, seberu odvahu a zeptám se jí, jak jí je. Bolest je prý jenom v hlavě. Nechápu nic. Čeká nás poslední kopec a poslední seběh. 11 km bolesti a odříkání, jak to dolů na Pindulu šlo, tak teď už to nejde, už to nejde vytěsnit, jsme rád, že jdeme. V hlavě mám myšlenky na to, že bychom mohli dojít pod 20 hodin, ale naštěstí je ani nevyslovím, přicházíme na to, že relativně rychlá chůze je pro Janču nejlepší, takže se ty sporadické rovinky snažíme jít svižně a zbytek protrpět. Javorník je zajímavý kopec, nahoru jsou dva pořádné strky, pak je dlouhý rovina, průsek do kopce a vrchol. Ten byl v pohodě, tedy, v naší situaci byl v pohodě, jinak to byl pohled pro bohy. Oba prošití a bolaví, kulhající. Předposlední pípnutí a posledních šest kilometrů. Za začátek seběhu z Javorníku do Frenštátu bych Uhrovi v ten okamžik nejraději uřízl palici. Prudké převelice, šutrovaté taky, mezi stromy a blátem. Janča brečí, že nejde jít. Když nejde jít ani nejde běžet, tak je jednoduší běžet, zabere to méně času, to je logické, Janče se rozbíhá v podstatě přímo z kopce, já běžím serpentinami a zbaběle ji sleduji jen tak po očku, nechci přivolat nic zlého a vyrušit ji z tranzu. Je to běh zraněné srnky, člověk ví, že v plné síle je to běh krásný a ladný, ale teď to byl obraz bolesti a utrpení, zraněná srna z posledních sil utíká před vlky, ví, že nesmí udělat ani jednu chybu nebo je konec. Ani jednu, není prostor na selhání, hlava, tělo, jeden stroj, přesně a pravidelně, pořád dokola. Nevnímám své bolesti, soustředím se jen na to, jestli neuslyším výkřik, bojím se zvuku. Jsme ve dvou třetinách, přebíháme asfaltku, zase do lesa, zase dolů, zase šutry a prudký sráz. Slzy v očích, ale naděje na šťastný konec je o něco větší. Janča zase rovně dolů, já serpentinky, nakonec ji dobíhám těsně nad loukou, je dobojováno, tohle už musíme dojít, snaží se ještě běžet, ale já za ní jdu normální chůzí a stačím ji, zastavuje, podíváme se na sebe a víme, že už to prostě jenom dojdeme, jsme na výletě, chybí nám tři a půl kilometru do cíle, na pohodu! Přes sebou vidíme dvojici, holká kulhá a parťák ji podpírá, ukazuju je Janě, koukej, taky jsou zranění a jdou. Přijdeme blíže, slyší nás mluvit, otáčí se a je to Třináctka s Helčou, ta šlápla na Morávce do waseršloku, na Pustevny to ještě relativně šlo, ale pak už se jenom šlo, i dolů do Ráztoky, když naposledy, tak komplet, kotník na hadry a ztuhlý, ale pořád šli. Nechápu, kde se to v těch ženských bere, jestli jim jebe ještě víc než chlapům, vůli prostě mají neskutečnou. Chvíli povídáme a pak nakonec poodejdeme s tím, že se potkáme v cíli. Máme asi kilometr do cíle a já vytahuji mobil, do 20 hodin máme i s penalizací pořád ještě nějaký čas. Konstatuji fakta. Ne, nemusíš běžet kvůli tomu, je jen taková malá blbost, jsem si jistý, že to stihneme, musíme po tom všem. Jdeme poslední alejí, odbočíme doprava na cestu k náměstí, jsme sami, jen slyšíme moderátora, v půlce ulice se naposledy rozběhneme a celý kordón nás začne povzbuzovat tak, že si připadáme jako vítězové. A my jsme vítězové, po tom všem jsme došli až sem, naposledy pípneme a čekají nás poslední schody na K2. Tam už prostě musíš, obejít se to stejně nedá, že. Medaile, pamětní fotka, slib, že už nikdy více a svalení se na lavičku. Klepu se zimou a vyčerpáním. „Dáš si pivo?“. Beru dvě studené, do zimy to nejlepší, hlasatel říká, že vzdalo přes padesát procent lidí, jsme borci, cucáme pivko, ani se nesmějeme, jen jsme. Dochází Třináctka s Helčou a po nějaké době Ola s Matesem. Ola se neudrží a na K2 brečí, stejně tak asi i Mates, na dálku to není tak vidět, je jasné, že si prošla, prošli, peklem. Přijdou k nám, zouvá boty a to co se objeví má k chodidlům daleko. Třináctka je jako vždy nad věci: „Je zbytečné testovat hranici lidských možností, lepší je začít rovnou za ní“. Holky to dneska zkusily a přežily. Lidem prostě jebe. A to je dobře.

Jsou čtyři ráno, nemůžu spát, hlavou se mi honí spousta věcí. Poslední před usnutím je myšlenka kacířská, že to možná nebylo naposled.