Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

Šutr 54 nebo 18, 36, 72

První otázka která vás asi napadne je, proč vůbec absolovovat něco přes 400 km na druhou stranu republiky, aby jste si mohli zaběhat. Odpověď je zcela jednoduchá, zážitek ! Ten se sice nedá popsat ( protože si ho musíte zkousnout sami ), dá se o něm však v kostce informovat a o to se teď alespoň trochu pokusím …...

Trailpoint je je zajímavý obchůdek, který nás zaujal už dřív a že kolem něj roste komunita lidí která má chuť něco dělat, bylo jen dalším impulzem poznat je. Taky vzádlenosti které narůstají s počtem okruhů, jsou výborným řešením pro všechny. Když chceš, nebo nemůžeš, zabalíš to dřív a pokud máš sebou nějaký doprovod je šance že ho uvidíš vícekrát.

S Matesem jsme zvyklí pobíhat trochu víc, takže volba trasy byla jasná, 54km není tak málo aby nás to nepobavilo a zároveň tak moc, že by to mělo ublížit. Pro dostatek motivace, ještě uzavíráme sázku o to kdo to komu nandá, popřípdě kdo alespoň nevzdá. Trail v Praze? Tam přece nemůžou mít kopce které by nám mohly více zamotat hlavu …... realita však jak jsme se nakonec přesvědčili byla trošku jiná.

V pátek odpoledne vyrážíme a mě docela dává do těla čtyřhodinové řízení a nějký problém, který vyůstí v to, že takřka vůbec nejím, Mates je v pohodě a po dojezdu si hopnul se Simou na véču. V sobotu ráno, já opět skoro bez jídla, ale ani Maťo už tomu logicky moc nedává. Od ubytování, na místo startu se přesunujem bez větších problémů ( chvála chytrým telefonům :o)) a obavy z parkování se ukazují taktéž jako liché. Takže prezenčka, kde nikdo neřeší že Matesovi bude teprve sedmánct, pozdravit se s lidma a zajít si několikrát na záchod, převlíknout se a …..

Něco po desáté vyrážíme, od začátku mi je hezky blbě a nadávám si jak jsem to před závodem úžasně nezvládl. Mates se mi ztrácí hned na začátku, takže se smiřuju s tím že to bude osamělý boj. No co, dám kolo a uvidíme.

Po necelých deseti kilácích si žaludek sedá a všechno začíná fungovat jak má, snažím se trochu zrychlit a bavit tím co mi cesta dává. Sem tam někoho potkám, ale ikdyž běžím sám, je to v pohodě, značení je luxusní, nasazuju úsměv a doufám že to tak půjde co nejdýl.

Konec prvního kola a občerstvovačka, kde je Sima s Maminou je tu docela brzy, dávám Chiu nějaké ovoce a ionťák. Tak trochu doufám že to nevyvolá žádnou revoluci v organismu, takže to radši moc nepřeháním a euforicky kmitám z kopce. Po chvíli zjišťuju že nevidím žádné značení, proto se vracím do kopce na nejbližší křižovatku ( dle Michaelových rad ze startu ), bohužel ani tam nic není takže jdu stejnou cestou zase dolů a po chvíli už vím že běžím správně ( jak člověk hezky doplácí na to, že když běží v houfu, tak se moc nedívá kudy ). Vše jde takřka samo, do kopců které jsou moc dokopce chodím a jinak si užívám. Jenže všeho dočasu, začíná se ozývat IT band, známá to bolístka ajťáků :o), není to však nic, co bych bral nějak vážněji, blíží se konec druhého kola, pokračuju a bavím se přesně do té doby než potkávám Matesa, který bohužel nevypadá zrovna nejlíp. Jakožto správný otěcko chci závod ukončit a pomoct mu …. odmítá s tím že už to je kousek a že to dá. Dál se mi nepokračuje zrovna lehce ….

Konec druhého kola a holky, kterým říkám co a jak, teď vím že kdyby se Mates chvíli po mně neobjevil půjdou pro něj. Což mi trochu zvedá náladu. Sbíhám, vybíhám, sbíhám a pak ….. koleno začíná stávkovat natolik, že začínám chodit a vypadám tak trochu jak postřelený prase snažící se uniknout. Na poslední občerstvovačce, se zastavuju, dávám gel a neuvěřitelně tuhnu, teda ne já, ale koleno. Chvíli mě docela bere obava že to už nerozběhnu, naštěstí po vstřebání dokonalé chemie do svalů, bolest ustupuje a chůze se opět mění v běh, takže poslední kilometry si docela slušně užívám. Ke konci už ani nevím že mě něco bolelo, usmívám se, bažím každou chvíli a metr cesty do cíle.

Tam se konečně dovídám, že Mates je OK a všichni si užíváme šťastného konce. Holky tedy asi hlavně to, že už nemusí čekat na ty dva magory co vydrží tak dlouho pobíhat po lese a my že to bylo fajn a příště to může být určitě ještě lepší.

Díky všem co se podíleli a podílejí na tom že něco takovýho bylo, je a bude.