Na počátku roku přišel Mates s tím, že jeho kamarád pořádá 24hodinový štafetový závod trojic na Pustevnách a že potřebuje třetího rychlého do týmu. Sice nevím, kde přišel na ten přídomek „rychlého“, ale neváhal jsem ani vteřinu a stal se kapitánem naší úderné skupiny.
V sobotu ráno dorážíme s dostatečným předstihem na registraci, abychom měli dost času na ubytování a seznámení se s prostředím. Registrace probíhá bez problémů, dokonce mají organizátoři vše připraveno a nabalíčkováno, takže jen nahlásíme číslo týmu a přesouváme se ke kanceláři ubytování. Tady nastává první problém, v naší chatce jsou ještě stále ubytovaní hosté, ale že prý budou určitě rychle pryč, takže si máme hoďku počkat (do 9:30) a pak už dostaneme klíče a bude vše ok. V jídelně, kde má být zázemí celého závodu probíhá snídaně ubytovaných hostů, takže jsme rychle převeleni k baru, kde nalézáme chvilkové útočiště a po snídani už můžeme i do jídelny. O půl desáté přicházíme do ubytovací kanceláře, kde nám mladší slečna vietnamského původu oznamuje, že se omlouvá, ale že ti hosté tam stále jsou, takže snad v deset už to bude v pořádku. V 10:00 nás z ubytovací kanceláře chce vyhodit otec výše zmiňované slečny („nejsou žádné klíče!!!“), který ani pořádně neumí česky, naštěstí však dcera dorazí včas, uklidní tatínka a zavede nás do chatky. Konečně si užíváme chvilky klidu na vlastním prostoru a při vybalování pomalu začínáme řešit, co a jak dál. Z přemýšlení nás vytrhne zabouchání na dveře a příchod dvou týmů, které nám tvrdí, že mají s vedením závodu vykomunikovanou naší chatku a že jsme na špatném čísle a máme jít jinam. To už se objevuje i slečna z hotelu s dalšími klíči, které jsou od chatky kousek vedle a už prý opravdu náleží nám. Přes spousty sprostých slov mého bratra a Lukyho se tedy stěhujeme na další chatku, kde podruhé vše vybalujeme a připravujeme na závod. Jako by to nebylo málo, tak se opět ozve zaklepání na dveře a objeví se další tým, který tvrdí, že jsme ve špatné části chatky a že máme být podle papírů na druhé straně, všem nám už začínají povolovat nervy, ale naštěstí se nám to podaří domluvit a nemusíme se potřetí stěhovat.
Po anabázi s ubytováním se jdeme podívat do centra dění, kde má proběhnout výklad tratě. Zde je nám oznámeno, že výklad proběhne 11:45 (start je ve 12:00), takže ještě máme cca 15 min čas. Jdu si tedy naposledy zkontrolovat, jestli mám všechno potřebné (vybíhám jako první) a vracím se do jídelny, kde mě čekají Mates s Lukym. 11:40 přicházíme na místo výkladu tratě a slyšíme už jen: „Tak to je asi všechno, co bych závodníkům mohl o trati říct“. No pecka, takže se plynule přesouvám do davu před startovní čárou doufajíc v to, že snad aspoň značení bude správně.
Těsně před výstřelem ještě dostávám krátké info od kolegů z Bejk týmu čímž se alespoň trochu dostávám do obrazu. Slyším, jak starosta Trojanovic startuje závod rázným TEĎ!!! a chvíli potom se ozývá zvuk startovní pistole. V tu chvíli mačkám stopky a vyrážím s první skupinou na trať. Úvodní část je tvořená asi dvěma kilometry postupně stoupajícího asfaltu. Opět jsem se neudržel a snažím se držet tempo s první skupinou šílenců, ovšem když se dostáváme na 4:10 min/km v kopci, tak to vzdávám a zpomaluju na 5:30, protože to fakt nejde. Po proběhnutí asfaltu se dostáváme do počátečního prudkého stoupání loukou s velkými kameny kousek od lanovky, kde přichází na řadu tyčky. Jakmile se dostaneme do lesa, cesta se mění na serpentiny, které jsou místy docela běhavé, takže se zde někteří snaží předbíhat. Já šetřím síly na seběh, takže držím tempo a rychle stoupám. Na čipovém koberci na Pustevnách jsem zhruba za 28 minut, koukám na hodinky a vidím, že za sebou máme cca 4 kilometry. Nyní nás čeká traverz pod sochu Radegasta, jenž vede v zásadě po vrstevnici, což znamená tempo kolem 4:30 a vyhýbání se blátu a kalužím, kterých je díky počasí (asi 5° C a mírný déšť) opravdu požehnaně, takže za chvilku si už na jistotku čvachtám a snažím se nemyslet na to, že mám zalepené obě nohy. Široká cesta se pomalu začíná svažovat, tempo klesá k 3:50, já předbíhám pár běžců, kteří spěchali nahoru, avšak dolů jim to tolik nejde a dostávám se do přední rychlé skupiny. Najednou vidíme před sebou vyznačenou odbočku o zhruba 90 stupňů a chlápka, který stojí na cestě, aby nikdo neminul značení. Teď začíná opravdu sranda, ze zhruba čtyřmetrové cesty se dostáváme do prudkého lesního koryta pokrytého kamením (máme za sebou cca 7 km), kde se stěží vleze jeden člověk. Trochu se nám trhá naše skupina, ale stejně se najdou i tací, kteří v tomhle terénu zvládají předbíhat. Tempo zůstává stejné a já si jen představuju, jak tudy poletí Mates s Lukym, kteří jsou z kopce ještě rychlejší. Tato technická část se odehrává ještě asi jeden kilometr a pak plynule navazuje na širší kamenitou turistickou cestu, která po dalším necelém kilometru přechází v asfalt směřující k předcílové kontrole. Zde si odepisují čísla a nás čeká asi kilometr a půl do cíle opět po asfaltu, tentokrát mezi rodinnými domky. Do cíle dobíhám v čase 1:02 na prozatimním 13. místě. Po rychlé předávce čipů a telefonu se na trať řítí Luky
a já si jdu odpočinout na chatu a povědět Matesovi, co a jak. Až do večerních hodin se pak plynule po kole střídáme a díky vyrovnaným časům se držíme na čtvrtém až pátém místě, což vzhledem k tomu, že se vyhlašuje do 5. místa, má pro nás silně motivační charakter. Mates svoje druhé a třetí kolo dokonce běží pod hodinu (blázen). O půl desáté se vydávám na trať (každý máme za sebou tři kola), abych odstartoval noční část našeho závodního systému, tedy běhání po dvou kolech. Časy jsou samozřejmě horší, ale i tak se mi to dohromady podařilo za 2:40, což po 30 kilometrech asi není tak špatný výsledek. Jediným trošku problémem je mlha, která dost velkým způsobem znesnadňuje seběh a orientaci na horní čipové stanici, protože člověk nevidí dál než půl metru kolem sebe. O své se již začíná hlásit i únava a já od předcílové kontroly počítám každý metr, který mě dělí od vyhřáté postele a pětihodinového spánku. V cíli mě čeká nemilé překvapení, protože tam na mě nečeká Luky, jelikož vstal pozdě a ještě se nestačil obléct a připravit. Nacházím ho v chatě, naštěstí už je skoro připravený, takže ztráta není tak velká. Snažím se něco sníst a napít se, aby mi později nebylo špatně, což se ukazuje jako problém, protože první hodinu pokusů o spánek se mi akorát převrací žaludek. Po dvojkole Lukáše se na trať vydává Mates,
což ani moc nevnímám, protože se snažím usnout. Ovšem po krátké chvíli slyším, jak zvoní Lukášův mobil, což nevěstí nic dobrého. Mates volá z Pusteven, že je mu hrozně špatně a že určitě nezvládne další kolo. Po diskuzi s Lukym zjišťuju, že má něco s kolenem a tak nemůže skoro chodit, což mou motivaci vyrazit ještě na trať zrovna moc nepodpoří. Mates dobíhá do cíle, kde ho čekám, abych mu pomohl dojít na chatku. Zde nabíráme první velkou ztrátu, protože asi 15 až 20 minut diskutujeme o tom, jestli má smysl ještě závodit. Nakonec se shodneme, že Mates, když si odpočine, tak zvládne ještě jedno kolo a Luky říká, že když se tři hodiny prospí, tak ještě jedno taky dá. Vyrážím tedy na trať, už se mi opravdu nechce a cítím, že nohy jsou na tom podobně. Začínám chodit i v rovinatých pasážích, a předbíhá mě pár lidí. O to víc jsem překvapený v cíli, když mám čas zhruba 1:23, což je na brzkou ranní hodinu a mou absolutní nechuť docela fajn. Mates je překvapený ještě víc, protože samozřejmě spí, jelikož nečekal, že bych to tak rychle dal. Naštěstí se ale rychle mobilizuje, vyráží na trať a já konečně upadám do trochu kvalitnějšího spánku. Ne však na dlouho. Mates se vrací s časem 1:22 úplně vykončený a řada je na Lukym. Od toho se nám dostalo pouze vyrozumění ze spacáku, že to nedá a že se má Mates hecnout a dát ještě jedno kolo. Vzhledem k situaci, že Mates nemůže, Luky nemůže, do konce zbývají necelé tři hodiny a my jsme se propadli na desáté místo v kategorii, se rozhodujeme, že už to zabalíme, protože to nemá smysl…
Po 20:51:04.49 máme překonáno 16 kol, tedy 164.8 km a nakonec jsme 23. celkově a 14. v kategorii mužů. Kdyby se nám podařilo zvládnout ještě poslední kolo za dvě hodiny, posunuli bychom se na desáté místo v mužích. Co říci závěrem? Byl to dobrý závod, který velmi pečlivě prověřil naši připravenost a efektivitu tréninku, ovšem mě celkový kladný dojem zkazilo pár nedochytaných věcí. První byla anabáze spojená s ubytováním, další byl ten nedochytaný čas výkladu tratě, třetí a podle mne velmi důležitý problém byla občerstvovačka. Její umístění v cíli byl skvělý tah, ale jediné co na ní bylo, byl energeťák od Nutrendu (lépe namíchaný než na B7), várnice s čajem, s polévkou (závodník měl nárok na tři kelímky za celý závod), glukopur a sůl. Chybělo zde cokoliv, co by se dalo zakousnout, ať už ovoce, rohlík, műsli, kostka čokolády nebo cokoliv jiného, což vzhledem k délce závodu byl problém, jelikož jsme na to nebyli tak úplně připraveni. Posledním drobným problémem bylo zaseknutí se online aktualizace pohybu čipů zhruba kolem jedenácti večer a jejich opětovné rozfungování až po několika hodinách. Abych nebyl jen negativní, tak trať a její značení byly dle mého opravdu kvalitně připravené. Pokud se tedy organizátoři poučí z chyb a my se zvládneme připravit, tak věřím, a myslím, že mohu mluvit za celý tým, že rádi vyzveme Radegasta znovu.
Hanys
