Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

První „jarní“ závod s NVPP aneb jak o Velikonocích vyzrát na závěje

Jak jsme se zúčastnili typického Velikonočního závodu v půlmetrových závějích čerstvě napadaného sněhu:-)

Když jsem se ve středu vracel z Brna a přemýšlel nad tím, co si vzít s sebou na víkendový běh, byl jsem stále ještě pln pozitivní naděje, že si první jarní závody užijeme v teple. Nerozhodila mě ani víkendová předpověď, která nebyla dvakrát přívětivá. Včerejšímu varování meteorologů, které jsem i vložil na fb (dnes mi to bylo vyčteno, že jsem to přivolal) jsem se ještě také smál. Přeci není možné, aby přes noc napadlo půl metru sněhu, no ne? Jak zle jsem se mýlil, když jsem se v noci na neděli vracel dom stále s úsměvem, že jsou dva stupně nad nulou a prší, mi ukázalo až ranní probuzení po nepříliš dlouhé noci (posun času). TO si snad ze mě děláte srandu ne?! Proběhlo mi hlavou, když jsem kouknul ven do toho bílého pekla.

                Po rychlé snídani, se začínám probírat věcmi přemýšlejíc nad tím, co si mám do toho počasí vlastně vzít. Mezitím, ještě hledám věci Matesovi, který taktéž s tímhle nepočítal a navíc ani není doma. Třináctka jakožto nejrychlejší mě zanechává doma, abych se dobalil (trošku mi to trvalo, jak se mi nechtělo) a ometá auto, abychom mohli vyrazit pro zbylé dva členy posádky (Mates a Simona). Cesta probíhá celkem vtipně, silnice jsou krásně projeté, pouze od aut (po pluzích a sypačích ani památky). Semtam projede sanitka, jednou vidíme i auto „zaparkované“ ve velmi těsné blízkosti stromu. Dorážíme do Stanislavic a přemítáme nad tím, jestli se vůbec poběží. Po chvilce pátrání po hasičské zbrojnici jsem vyslán do toho nehostinného počasí, abych zastavil místního běžce, který nám poradil jak ji najít. Na místě se vyrážíme zaprezentovat. Jsme tu jako úplně první, vítá nás polozmrzlá místnost s notebookem, tiskárnou, kamny (ovšem netopícími!!!) a jedním ajeťákem (rozuměj zmatený organizátor), který nám vydává čísla a lehce zmateně popisuje co a jak. Třináctka: „A máte tu někde záchod“, Ajeto: „No víte…máme tu jeden…suchý“:D.  Organizaci tedy shledáváme velmi kvalitní a vydáváme se zpět do auta, které je stejně nejteplejším místem celého závodu. Chvilku ještě koketujeme s myšlenkou, že se to snad ani nebude konat, když je nás tu po dva v každé kategorii, ale to už se objevují další auta, takže o zábavu bude postaráno. V duchu neustálého sněžení a semtam výběhu na záchod se nese čekání na start, někteří se ještě chodí rozběhat, ale my to nějak výrazně nehrotíme (komu by se v té kose taky chtělo). A konečně je to tady, přesouváme se na startovní rovinku, organizátor nás upozorňuje, že všechna nepřehledná místa jsou přehledně označena (červenobílé mlíko, mno pecka v tom sněhu) a kdyby náhodou, tak na těch nejhorších stojí další organizátoři. Celou časomíru a organizaci výsledků mají v režii dva, odhadem tak sedmdesáti letí pánové, mno ale co už. Po startu si neodpustím typický stometrový sprint, takže kousek utíkám první skupině, ale to se velmi rychle mění. V prvním stoupání už nemůžu popadnout dech, jsem někde kolem šestého místa, přeběhnut bratrem spolu s dalšími z elity, a navíc mi padá tepovka až do pasu, co více si na prvním kilometru přát? Trasa vede pořád z kopce do kopce, do toho neustále sněží a fouká, takže místy člověk prostě musí spoléhat na to, že běží a někam doběhne, protože zrak zde není zrovna moc použitelným smyslem. Korunu tomu nasazujeme asi po dvou kilometrech, kdy dobíháme na organizátorem zmiňovaný kopec, kde na vrcholu stojí strom (v reálu tam byly tři), a odtud absolutně nikdo netuší, kam máme běžet. Po chvilce diskutování se rozhodujeme pro prudký seběh na cestu. Zkrátili jsme si to, to ano, ale aby si běžci museli hledat vlastní trať, to už je hodně silná organizace. Čelo závodu se v druhém kolem pomalu trhá na dvě skupinky, které dělí asi sto metrů. V první běží brácha, v druhé já. Třináctka je někde vzadu:o). Už se mi vážně nechce, všechno mě bolí, nemůžu dýchat, ale tak nějak doufám v to, že jsme si to zkrátili, takže prostě musím doběhnout. Zbývá asi posledního půl kilometru, když dobíhám čelo, od kterého se již oddělila dvojice nejrychlejších a zůstala tam dvojice bratr a jeden z elity. Ve finálovém sprintu chytám třistastopatnáctý „druhý dech“ a oba o setiny předbíhám. Nastává zmatek v podobě sběru čísel a poté už kýžený oddech v nyní již lehce vytopené místnosti s várnicí čaje. Mates se po krátkém výdechu ještě vrací pro Třináctku. Respekt jemu, jen při pomyšlení na to, že bych se vrátil na trať, je mi blivno.

                Po doběhu všech závodníků, vzájemných gratulacích, že jsme to všichni ve zdraví přežili a rychlém převlíkání, se konečně dozvídáme výsledky. Zde se opět ukazuje (ne)schopnost organizátorů, kteří mají binec v pořadí. Napoprvé jsem třetí a Mates čtvrtý, ale po reakcích pár lidí z publika (běžel s náma jeden hluchoněmý, na kterého se zapomnělo, i když svou kategorii (40+) vyhrál), se vše mění a nakonec tedy já beru dvojku a brácha trojku. Třináctku ještě netuším, ale objeví se na webu. Co říci na závěr? Pěkná trať, na kterou bychom se rádi vrátili, ovšem ta organizace je opravdu ještě třeba zlepšit. NVPP poskytlo krásná propagační trika, takže jsme udělali hezký obrázek a v Hrádku snad už bude lépe:-)