Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

Potvora, bestie, mrcha...

Potvora, bestie, mrcha......bylo jich víc. Těch nadávek a přezdívek, kterými jsem oslovovala během závodu LH 24 onu horu, Lysou horu. Ona si to sice nezaslouží, ale mě to v daných okamžicích ohromně pomáhalo. Ty svině, už tě mám, podruhé, potřetí...“Big girls don´t cry“ (Sia).

 Musím říct, že když jsem loni stála na startu poprvé, bylo mi snad lehčeji než teď. Tehdy jsem nevěděla  do čeho jdu, to je někdy výhoda, a nevěděla jsem na kolik budou síly. Teď  to bylo samozřejmě jinak...Jisté bylo, že tam nebudu sama, ikdyž na startovce jsem jako jednotlivec, a času který jsem strávila sama se sebou bylo více než dost. Ale s tím se musí počítat, že to člověk jaksi sám se sebou vydrží, dokáže snést vlastní slabost , chuť to zabalit. Anebo naopak využít momentální pocit endorfinové exploze, a natrhnout prdel  aspoň pěti lidem, s větrem v zádech a sněhem v ksichtu pádit dolů tím rozšlapaným sněhem.
     Bylo super mít takové zázemí a servis, Palo se staral o všechny lépe než o vlastní :-). Mám ten závod ráda, protože mě tady tolik nestresuje rychlost. Tím, že závodím jako jednotlivec, všechno si určuju sama. Kdy vyrazím, jak rychle to otočím, jestli budu odpočívat nebo jíst nebo pofičím hned znova, řídím se v podstatě tím jak na tom momentálně jsem, a potřebou alespoň minimálního závodního komfortu.. Takže to zní jako těžká pohoda, první tři kolečka to tak asi i bylo :-) Mohla jsem si vyměnit promočené boty, polepit puchýře, využít Pala jako pikolíka, aby mi donesl džus nebo čaj, na co jen jsem si vzpoměla. Po čtvrtém kolečku už jsem teda měla jasno, že jsem zralá na odpočinek. Cestou nahrou se mi motala hlava, měla jsem i hlad, ale nějak se nedalo nic sníst. Kousek před zdoláním toho posledního stoupání mě předbíhal Matýsek, a objal mě kolem ramen, to bylo jako pecka elektrikou!  Nic se nemusí říkat, stejně má člověk sluchátka a kouká jen pod nohy, ale moc mi to pomohlo, díky Matýsku!! Dole , když jsem dorazila do gastra, pokus něco sníst,  vývar, hruška a banán, pak paralen a spacák.  Myslíte si , že usnete, ale ono o nejde, tak jsem se snažila vědomě relaxovat jak nejlíp jsem uměla. Čas běžel  rychle a válela jsem se už dost dlouho na to, že jsem uprostřed závodu.  Akorát jsem si nepřipadala vůbec odpočinutě, ale doufala jsem, že se venku na zimě nakopnu. Taky nějaký kofein, a nahoru mi to uteklo, dolů jsem běžela asi nejrychlejší sěběh, taky mi sedla hudba, takhle  jsem si to představovala. Pak se rozhodnout co dál...měla jsem čas jěště si odpočinout a zkusit teda to šesté kolo, nebo jít rovnou, nebo se spokojit s pěti, což se mi zdálo jako nejlepší nápad. Ale asi by to moje ego nezkouslo, vyměnila jsem rychle boty,a už jsem raději moc nepřemýšlela co a jak bude a vyrazila.  Došlo mi pak cestou, že se bude rozednívat a pokud tedy dojdu, tak už za světla, to mě docela povzbuzovalo. Taky jsem si trasu v duchu rozdělila na  8 menších úseků, které jsem pojmenovala různě podle toho jak jsem si je zapamatovala, úsek asfaltka k lesu, pak první, druhé a třetí stoupání, pak to plazivé táhlé nudné až k traverzu ,  traverz , lesík pod kopec, ten mě vždycky bavil nejvíc a poslední stoupák hnusák nahoru. Ten mi vždycky celkem dobře utekl, a už jsem veděla, že dolů to dopajdám jakkoli.  Bylo po deváté ráno, a bylo to naposled co jsem pípla čipem, to byl super pocit už nikam nemuset. A taky se pak koněčně i najíst, a se všema obejmout a vůbec, samé příjemné věci.  Méně příjemné je pak nacpat hromadu propocených triček do batohu a doma do pračky, a prohlížet ty zlikvidované chodidla, ale stálo to za to. Vždycky to stojí za to. Čím víc se člověk kousne,tím více se pak raduje, a ten pocit ho pak ještě dlouho hřeje a těší.
    Helenka s Matějem na bedně, borci největší, Hanys s Lenkou, Metlošek s Terez, byli jste skvělí! Palo díky že ses staral...bylo mi tam dobře s vámi! A taky dík Luboši, snesl mi dolů věci až k autu a dovezl nás domů. Netěší mě akorát, že se teda předpokládá, že příště sedm kol, ale kdoví co bude... Lysá mrška bude za rok zase volat :-)