Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

Potřetí na Hrbu.

Potřetí na Hrbu.Nějak jsem neměla sílu psát o svém třetím marném pokusu dokončit nejmenovaný beskydský skymasakr, takže raději pár řádků o tom, jak mi běhání zase udělalo radost, a to dokonce  v rámci závodu .

akkoli závody nemám ráda, protože mě pokaždé stresují , tentokrát mě to závodění bavilo. Adrenalin o kterém všichni tvrdí, že je hecuje má u mě opačný účinek, paralyzuje celé mé tělo, stahuje mi hrudník a dýchací svaly. Ale valašské kopce jsou natolik hezké, že mě na závod opět přitáhnou.

   Sedám v 7 ráno k Vojtovi do auta, a jediné co mě zneklidňuje je fakt, že jsem nestihla sehnat své dva endiarony k snídani, abych měla psychický a střevní klid. Je parádní ráno,sluníčkové, jen kopečky jsou ještě trochu v oparu, když se přibližujeme. Jsme nahoře u Čartáku docela brzo, zapíšem se, a já mám spoustu času na rozhodování o tom co sebou na těch 30 km vzít.  Z připraveného běžeckého batohu sešlo, byl nacpaný oblíbenými tyčinkami a černým čajem,  nakoneczlikviduju  i malou ledvinku  a do malé kapsičky u legín dávám jen MP trojku, avšak řádně nabitou, a jeden papírový kapesníček...Odmítám se stresovat myšlenkami o tom jak mizerný byl můj zimní trénink,   letos to byly jen poloprázdné kolonky, které se   jinak každý rok zelenaly... Zaháním i  vzpomínky na  všechny své hříchy v životosprávě,  včetně těch v posledním předzávodním týdnu. Ani se nejdu rozklusávat, poběžím prostě  jak to půjde, nic lepšího už teď nevymyslím. A hlavně se těším  na tu krásnou známou krajinu

  Vysíláme na start padesátky Pala s Vojtou a brzy se  před startem povzbuzujeme už jen s Heli, Slávkem, Liborem, sázíme se s Fdem o pivo, kdo z nás dvou bude pomalejší, bláhový Fido… Mé nohy se dají do pohybu, plíce naberou vzduch, hrudník nemám stažený páskami od běžeckého batohu   nesvírá mě ani obvyklý startovní stres. Pokud se nedostavil na startu, očekávala jsem jej v prvním stoupání, kdy pokaždé cítím jak všichni můžou a mě chybí kyslík a zpomaluji. Snažím se ťapkat přibližně ve stejném tempu jako všichni kolem a nějakou chvíli to jde. Pak už trasa pokračuje lesem, odvíjí se, a mě dochází, že stres už prostě nepřijde. Budu jen poslouchat hudbu,snažit se udržet lehký krok a volné paže, a když mi dojde dech, tak prostě půjdu. Utíká to a brzy je desátý kilometr, a tam Metlošek a jeho povzbuzující obětí. Vyšlápnout kopec, a dál k rozhledně, míjím v protisměru všechny žluté  co jsou rychlejší než já, včetně Fida, který tímto prohrál pivo :-). 15. kilometr, otočka, teď už jen zpátky, to je pro můj mozek vždycky impuls, že už není proč se šetřit, a můžu přidat a brzy to skončí. A opravdu se mi zdá, že je to brzy a jsem před dvacátým kilometrem, kde na mě předloni čekal Metlošek a já tehdy byla ztrápená a už téměř neschopná běhu. Těší mě, jak je to jiné, jak dokážu pořád cupitat, i když ve svém tempu, ale stejném rytmu. Stav kdy je to takový ten automatismus, nohy pracují samozřejmě a dech je klidný a myslet se nemusí. Doposud jsem na každé občerstvovačce snědla malý kousek banánu a hrst rozinek, na té předposlední to zaleju třemi hlty piva, to má moje tělo rádo. A tak docela zvesela pokračuju dál, sice cítím už unavené nohy, které by raději šly než běžely, ale přece jen ještě nějaká ta běžecká morálka je, a daří se mi i předběhnout chlapy (dva). Z toho jeden mě pak stejně řachne zpátky, ale funící dámu za mnou už před sebe nepustím. To už je asi kilometr do cíle, už natahuju krok, loni tady čekala Heli a Šimi a dotáhli se mnou cílovou rovinku. Teď si ji užívám sama, zrychlím kolik je v mých maličkých možnostech a je to.  Vypínám hodinky, není to nic světoborného ty čísla, ale jsem spokojená. Netrápila jsem se, běžela jsem jak mě nohy nesly, věřila jsem jim, tak mě v tom nenechaly, a ani moje mysl mě nezradila. Už trochu tuším, co to znamená užít si závod, a doufám, že snad to může být ještě lepší . Je paráda běžet, když víte, že stejně tak běží desítky a stovky dalších kolem, a cítí se asi dost podobně. Je paráda běžet a moci se těšit i ze samotné trasy a pohledů do okolí. A je paráda mít žlutý dres, protože jak říká Maty, něco na tom bude, v tom tílku to prostě jde.

  Dík NVPP, pořád se to běhání učím:-).