Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

Poprvé „za humny“, teda Istrie Yellow course.

Poprvé „za humny“, teda Istrie Yellow course.Je 4. dubna, datum sice jarní, ale já mám ještě pocit, že teprve končí zima. Mám před sebou výlet na jih, čeká mě 41 km běhání v zemi, kterou jsem zatím poznala jen z plážového lehátka nebo se šnorchlem v puse.

Vyjíždíme uprostřed noci, mám polštářek, deku, dva řidiče, jedu si jako princezna. Je to sakra poznat, že jsme o 800 km blíž k rovníku. Všechno je tu v plném květu, každý keřík a větvička , vítr teplý, sluníčko!!! Ubytujeme se, první prochajda k moři, registrace. Fasujeme fakt moc slušivé trička, (viz foto v kombinaci pyžamo), a závodní istrijský lahváček, který padne hned při čekání na ostatní. Je nás pěkná grupka, v dobré náladě, jde se na pizzu, na pivo, a nakonec rakije od majitele hospody :-). Následující den je ještě volný, kromě Bufa, který už odjíždí na start busem ve 14, mají všichni do večera pohodu. Berem nějaké plechy a jdem se vykoupat do moře, studí, ale příjemně, super koupačka. Večer vyprovodíme stovkaře, máváme jim do autobusu, fotíme, zatímco oni (Vojta, Metlošek, Bogdan, Jerzy, Richard, Péťa) už poběží, já se můžu ještě válet celou noc i dopoledne. Břéťa s Heli vstávají brzy, odjezd mají v 6 ráno.

Povaluju se v posteli do osmi, hodinu snídám. Psychicky mi zrovna start až ve 14 odpoledne nesedí, všichni už nějakou dobu běží, slunko pere, a my se ještě pořád motáme v Umagu. Odjíždíme v pravé poledne, odvezou nás na kopeček Motovun, tam máme ještě nějakou hodinku k dobru, sníst banán, vyčůrat, povzbudit chudáky co jdou červenou nebo zelenou. Posedáváme s Fidem, Terkou a Sandy ve stínu a před námi po asfaltce blížící se běžkyně. Z nohy na nohu, najednou padá na kolena a hlasitě sténá, po chvíli konečně zvrací. Děsivý pohled, má u sebe parťáka, nějak se tam dává dokupy, docela nás vyděsila… Mě je z toho slunka divně už teď, stínu moc není, stromky teprve kvetou, listí, tedy stín, žádný. Ještě zjišťujeme co Bufo, kde je mu asi konec, prý už to asi zabalil. Vyběhnem, a už není prostor myslet na něco jiného, než samotný závod.

Trať je víc než hezká, sady olivovníků, mandloní, vinice, políčka a městečka. Náš první kopec je výživný, výhled o to krásnější. Běžci už se promíchávají, čerstvější na maratonu s těmi co jsou na trati už 24 hodin. Na další občerstvovačce i se stovkaři. Jsou to stroje, člověk na nich ani nepozná co už mají za sebou. Rovinky jsou nejhorší, hodně lidí chodí a mě to strhává, takže většinu odkroutím „na indiána“. Běžet se mi daří až později, kdy je chladněji, a když se najím šunky a sýra na zastávce v Grožnjanu. V Buje jsem kolem šesté, žaludek už nic nechce, jen kolu. Volá Vojta...je asi dva km přede mnou, na závěrečné nekonečné rovince, docela už toho má dost, takže se domluvíme, že bude pomalu pokračovat a doženu ho. Tak pěkně kopnu do vrtule, bojím se, že ho vůbec nedoženu, nebo možná tak pár metrů před cílem. Doženu ho, je celý bledý, v bundě, tak už to spolu doklepem. Táhne se to děsně, předchozí den jsem se tudy byla proběhnout, a asi třikrát jsem si myslela, že tady už jsem byla, a že už je to jen dva kilometry. Mezitím spadla tma, už se nám nechce vytahovat čelovky na ten kousek. Tak jdu nějak po paměti, Vojta v závěsu za mnou, jen si domlouváme, kolik metrů před finišem se rozběhnem :-) Tak aspoň po tom koberci….pro medaili, za 6.40. Pěkný zážitek, ulevující a radostný. Bylo chladno, tak ani pivo už se nevešlo, a jídlo bylo brrr. Břéťa motá něco o Bufovi, že ještě pořád běží. Nevěříme. V pohodlí apartmánu ještě večeříme, a zjistíme že Bufo fakt ještě pořád závodí. Nemůžu vůbec usnout, nevím kam s nohama, píšeme mu povzbuzující zprávy, ještě ve tři ráno vidím, že se pořád posunuje. Ráno sbalit, jedem už domů, ale rozhodnem se ještě zajet do Buje, jestli tam Vojtu nezastihnem. Poptáváme se na občestvovačce, ti ztroskotanci tam, to se těžko popisuje. Jeden ležel a dožadoval se brufenu, pak došli ještě dva, jsou to takoví zombie běžci, přízraky , jen se pohybují směrem k cíli. Pak se objevil i ten s copkem. Jednu nohu zvláštním stylem odlepí od země a zas ji položí, aby ji pokud možno ani nepožil pro zvládnutí kroku. A tak jde metr za metrem. Doprovodíme ho k depu, chvíli s ním pobudem, potěšit ho, že je to už jen 12 jde těžko. Zvlášť, když víme jak se těch posledních 12 táhne. Opouštíme ho, po dvou hodinách cesty domů už vidím v mobilu na tabulce svitít 401 FINISH.

Nechtějte vědět, jaké argumenty nám řekl, proč se rozhodl pokračovat. Každopádně, za sebe mohu říct, že jsem si závod užila. Na to jak mizerně poslední dobou běhám, viz foto ze závodu, běžkyně s největší prdelí světa. Bylo to fajn, medaile je nádherná, nejhezčí co zatím mám :-).