Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

Plzeňské okruhy

Stále dokola, dokolečka…

Tento nápad, kroužit, jsem dostal někdy před prázdninami, kdy jsem věděl, že nepojedu do Kladna závodit. Pak jsem ho ale rychle opustil… Běhat na 400m furt dokola… Sedím v práci na jídle a dojde mi smska: „Asi jsem se zbláznil, ale jedu do Plzně, jedeš taky?“, no a po téhle smsce už ležím na parkovišti vedle Lidlu v Plzni a říkám si, že vážné pozitivum je, že se asi neztratím.

Po ránu vstát, jít do Lidlu pro snídani, a pak už se kouknout na trať. Potkáváme Rudyho s jeho supporťákem Járou a máme o teplo a bezpečí našich věcí postaráno a za to jim patři velké díky! Házíme si věci k nim do stanu, děláme předzávodní rutinu a kousek po 10 hodině startujeme!

Konečně se mi daří vůbec nepřepálit a držet se hezky v zadu, kam patřím. Kroužíme s 13 a pár dalšími dokolečka, dokola asi 10km. 13 zjišťuje, že tartan v Plzni je tvrdý jak asfalt, což u nás nemáme. Asi jinej kraj, no. Takže jde přezout botky a já vesele   pokračuji dál. Běžíme kousek pod 6 minut na   kilák a celkem si to každý z nás užívá. Každé   kolo mé oko spočinulo na „Hory“ v dáli a říkal   jsem si, jestli bych tam nebyl raději, než se   plahočil na té dráze. V tu chvíli dráha ukázala   své mocné kouzlo. Ponořila mne do takové   brutální deprese, že jsem se nechtěl s nikým   bavit, jen jsem chtěl někde v poklidu umřít u   kraje. Takže už na 30K nasazuji sluchny a   Ipoda, aby mne zachránil a já si nevezl z té   dlouhé cesty třeba jen maraton. Tak se snažím   zabrat a jde vidět, že muzika má docela   blahodárný vliv na moje nohy a já se zase   pomalu rozbíhám a točím. Jenže mi to dochází   poměrně brzy. Myšlenka, že bych tady točil 24   hodin je zcestná a fakt zjišťuji, že nejsem   schopen. Koukám okolo na Rudyho, 13 a ostatní „Magory“ a s velkým obdivem poníženě přiznávám, že to je nad mé síly. Co teď? Do maratonu kousek, do všeho ostatního daleko… Ten kousek do maratonu ukrojím fakt za chvilku a říkám si, že ještě není ten správný čas ukončit, a tak pokračuji dál s nápadem, že dám kilo! Vidím, že maraton pod 4 klapnul, a že by mohla klapnout stovečka pod 10 i když to bylo rozbíháno opatrně a musel bych trošku přidat, a tak zkouším ty lemravé nohy ještě jednou rozeběhnout. Kolečko, dvě, tři… 50tka za 4:47 a musím se jít taky přezout, protože nohy mám z těch bot zaražené hooodně hluboko. Dávám měkčí model a vyrážím na druhou 50tku. Na začátku mi to letí úplně nádherně a pomalu stahuju průměr i čas, abych měl pak rezervu na nějakou krizičku, nebo něco takového. A krize na sebe nenechala dlouho čekat. 64K a já zase klusal a křivil hubou, jak už dlouho ne. Trošku bolely nožky, trošku hlava a hlavně tělo na to prostě a jednoduše už nemělo síly. V hlavě myšlenky, že mám prd naběhané a tady se chci s někým honit, a s nimi dál pokračuju v trápení. Zvedám telefon, volám dopingu, který mi sděluje, že to vypadá, že mě nic v podstatě nebolí, a že mám makat! Pár motivačních slovíček, a tak jsem doběhl kolo, nastartoval jsem znovu nohy a pádil dál. Běželo se parádně a tempo se zase v průměru ustálilo někde kolem 5:40 a užíval jsem si to, že bych to kilo mohl doběhnout. 90K krása, a slyším, že speaker čte výsledky lidí na trati. Na chvíli stopuju Ipod a poslouchám, jak už hlásí lidi, co mají do stovky jen 10K. Pak ale slyším velké kulové a hlásí, že mám jen 86K… Velké vyděšení a ohromné zklamání. Přemítám v hlavě proběhy kol a říkám si, že jsem pár x viděl, jak se mi neposunulo kolo při pípnutí čipu dál. V tu chvíli jsem si myslel, že by to mohlo být tím, že jsem unavený a špatně vidím… Opak je pravdou. Při optání měřiče dostávám hodně velkou vzpruhu vyjmenovaných slov, a že mám prý makat dál. V tu chvíli jsem byl vážně nasranej, jak jen to šlo a ještě jsem musel jo sakra moc zrychlit, abych to dal pod 10. Celkem panika, a tak kilometry sklouzly k tempu 5:10 a nebylo na co čekat, všechno nebo nic. Kluk, kterého jsem 4x predběhl o kolo pořád přede mnou a nic! Poslední 4 km už jsou u mě fakt na krev a mám propočtený přesně interval kroků, které můžu „odchodit“, od které do které lajny na dráze. Už počítám kolečka do cíle a při posledním už vím, že bych ho mohl jít pěšo a stejně bych to stihnul. Proběhnu čip, zeptám se borce, jestli mi pípla stovka, on že jo, a já jsem v pořádku mohl umřít za čipem.:) 9:49 a nějaké drobné s tím, že na hodinkách byla stovka za 9:25.:) Nedá se svítit, každý den není posvícení. Ale tím, že se vyhodnocuje zvlášť stovka jsem si zajistil B limit na Spartathlon a možná o to tady šlo.:)

Sumasumárum, celkem slušná vymazávací akce, ale užil jsem si každý krok i když někdy bolel. Velká gratulace všem, co běhali přes noc, protože pršelo faaakt moc hodně a moc děkuji 13, že mě vzal a všem, co na mne mysleli.

Myslím, že na dráze jsem byl na nějakou dobu naposled…