Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

OTOB 2017, aneb simulace února v dubnu!!!

OTOB 2017, aneb simulace února v dubnu!!!Bylo to v listopadu 2016, kdy se mi splnilo přání a povedlo se mi zachytit přihlašovací vlnu do téměř třídenního bikového závodu s prvky adventure race, který pořádá jedna z nejznámějších organizací zabývajících se zážitkovou pedagogikou na našem území – Prázdninová škola Lipnice. Bylo potřeba vytvořit tříčlenný tým a okolnosti tomu chtěly tak, že naše grupa byla mix, tedy dva chlapi a jedna žena.

Od listopadové registrace uběhlo hodně vody, přičemž se čtyřikrát stihlo změnit složení týmu a na poslední chvíli to dopadlo dle mého názoru úplně nejlépe, protože osazenstvo na sto procent vyhovovalo názvu (jak jinak než NVPP Team:), který jsem tenkrát v listopadu napsal automaticky, ovšem tehdy tam byl skoro nepatřičně.

Týden před OTOBEM ještě dolaďujeme poslední drobnosti a trochu se strachujeme o počasí. Ono totiž není úplně standard, že v dubnu máme dva stupně a sněží, přičemž by nás v těchto podmínkách mělo čekat dva dny a dvě noci ježdění po vysočině s plněním různých úkolů jako jsou lana, lodě atd. Lehce rozpačití se v pátek vydáváme z Ostravy směr Lipnice nad Sázavou s hodinovou rezervou na registraci a přípravu věcí na závod. Kousek za Olomoucí nás lehce povzbudí, když předjíždíme další tým z Ostravy, ovšem počasí hraje stále dost proti nám – prší a teplota osciluje někde kolem čtyřech stupňů. Aby toho nebylo málo, tak nás zastavuje v koloně naše drahá D1 a po několikerém zdržení to vzdáváme a sjíždíme na okresky v naději, že to snad ještě stihnem. To se samozřejmě nedaří a díky všem drobným zpožděním i problémům nakonec nestíháme registraci a tak dorážíme přesně na zahájení závodu na lipnický hrad, kde už jsou všichni převlečení, připravení i s koly, ovšem my jsme ještě civilu a kolům je dobře v autě na nosiči. Pro ještě lepší pocit začíná sněžit a teplota klesá na dva stupně…

Po oficiálním zahájení nás čeká úvodní hra sestávající z dvanácti šifer různě rozmístěných po hradě, které je potřeba vyluštit, abychom se dostali ven. Opakovaně jsme upozorňování tvůrcem hry, že šifry jsou naprosto easy, takže se není čeho bát. Luštit začínáme zhruba ve čtvrt na osm, naprosto zmatení obtížností a promrzlí z teď již hustého sněžení. V deset hodin končíme se čtyřmi šiframi a spěcháme se rychle sbalit, protože jsme úplně poslední tým, který ještě nevyrazil. Kolem jedenácti proběhne rychlá kontrola povinné výbavy, zakreslíme si body v mapě, které můžeme objet a rychle se pakujeme z hradu, který je otevřený už jen kvůli nám. Za vytrvalého sněžení sedáme poprvé na kola zatížené cca 15 - 20 kily bagáže a hned pod první stříškou vytahujeme mapu, abychom se podívali, kam vlastně pojedem. Závod jako takový sestává ze dvou „zón“ tedy oblastí na mapě, kde jsou vyznačené výrazné body v krajině (památky, vrcholy, stromy atd.) za jejichž navštívení dostáváme body. V těchto zónách se můžeme pohybovat pouze po určitou dobu a navíc v každé zóně jsou tři povinné aktivity, které se otevírají jen na vymezený čas a jejich nenavštívení znamená automatickou diskvalifikaci. Mezi zónami existují přechody, které jsou taktéž otevřeny pouze po určitou dobu a pokud je závodníci nestihnou, čeká je stejný osud jako při nenavštívení disciplíny.

Po krátké diskuzi, jak to bude vypadat po dalších cca 6 hodin (než bude otevřený přechod do další zóny) se vydáváme vstříc bílé zdi (rozuměj sníh a mlha) na první bod. Při dojezdu do další dědiny, zjišťujeme, že náš orientační smysl má drobné nedostatky…jsme v místě, které je úplně na opačné straně, než jsme původně zamýšleli. Narychlo tedy přeplánujeme trasu a už vyrážíme tentokráte správným směrem. Cestou potkáváme několik týmů, někteří šlapou, jiní to vzdali a spí po autobusových zastávkách podél cesty. Po tomto prvním zaškobrtnutí už vcelku bez výrazných kufrů nalézáme další body a cestou se podíváme i do Humpolce (všichni jsme sice věděli, že tady byl Hliník, ale zorientovat se tam neuměl nikdo:-)).

Pomalu nám vylézá sluníčko a my se dostáváme na přechod do druhé zóny. Zde se trošku zdržujeme s pár hlty teplého čaje od organizátorů a překreslujeme druhou část mapy, přičemž plánujeme časové pořadí pro disciplíny, které nás v ní čekají. Vypadá to na náročný den, nicméně podle výhledu počasí máme tu horší část za sebou, takze s malou špetkou optimismu vyrážíme směr Chotěboř, ať nemáme další pozdní příjezd a cestou se nám daří sebrat ještě pár bodíků za památky. V Chotěboři nás čeká krátká pauza před zahájením disciplíny v tělocvičně místního gymnázia, kterou vyplňujeme nákupem v nedalekých potravinách. Nečekal bych, že hned první disciplína, kterou si vybereme, bude skoro za odměnu. Jejím cílem je celkové zklidnění organismu a následné vyjádření pohybu pomocí malování uhlem-netypická záležitost, ale měli jsme alespoň plný počet bodů.

Od gymplu vyrážíme už hromadně na druhou disciplínu, která nás utvrzuje v závodním tempu. Jedná se o štafetový závod na koloběžkách, kdy se projíždí dráha, která je hodně prudce do kopce a následně stejným místem z kopce, přičemž koloběžky se předávají přímo pod kopcem, což několikrát končí vcelku slušným gymnastickým kouskem, když se někdo v plné rychlosti snaží zabrzdit na mokrém štěrkovém povrchu koloběžku na gumách skoro bez vzorku. NVPP naštěstí bez ztráty kytičky v pohodovém tempu dokončuje a nyní se všichni přesouváme zpět do Chotěboře, kde máme cca hodinu na krátký oběd před další disciplínou, kterou víme, že je orientační běh.

Všichni to dobře známe, jak to vypadá, když se člověk nají a chce jít běhat, takže oběd řešíme polévkou a my dva s Olinkou si dáváme kafe a zákusek, který nakonec sní Vojta, ovšem Olinka měla pivo, tak to se snad taky dá započítat:-) S dostatečnou časovou rezervou vyrážíme na místo, kde očekáváme start orientačního běhu. Po cestě lehce bloudíme v Chotěboři, ale není to nic, co by nám dělalo problémy, navíc se nám ještě dostává ujištění od jednoho týmu, že OB je hned dole pod kopcem, takže na pohodu sjíždíme do údolí k řece a hledáme pásku, kterou byly označené koloběžky. Ovšem nenašli jsme nic! Je tady druhá hodina, kdy už máme být přítomni na stanovišti, ovšem nikde ho nemůžeme nalézt. Ve stresu ze špatného nasměrování druhým týmem se začínáme vracet zpět do kopce, když mi najednou začne zvonit mobil a v něm se jedna z organizátorek ptá, kde teda jsme. Po chvíli vysvětlování se najdeme a vyrážíme směr to správné stanoviště.

Máme asi 12 minut zpoždění, když dorážím na místo a dozvídám se, že se máme okamžitě přezout a zařadit se do skupiny - jednotlivé závodící týmy zde vytvořily větší skupiny (1 skupina = 4 týmy). Ve skupině jsme se známou trailovou ultraběžkyní Petrou Mückovou, která se taky nechala ukecat do téhle šílenosti. Orienťák není úplně typický, je to spíše rogaining a navíc u každé kontroly musíme splnit nějaký úkol, na který je potřeba vždycky různý počet lidí, tedy se navzájem koordinujeme vysílačkami. Úkoly jsou různé, většinou je to něco na paměť, postřeh, přesnost nebo rychlost – neviděl jsem všechny, ale osobně mne nejvíc zaujala střelba na terč z asi metrové „flusačky“. Důležitým parametrem tohoto běhu je splnění časového limitu, který je stanoven na 15:30. Ve skupině jsme se rozdělili do trojic, a když dorážíme cca minutu před limitem, tak jsou již všechny trojice z ostatních týmů na místě, jenže ejhle, jedna z našich trojic chybí a dobíhá až dvě minuty po limitu, což znamená srážku 60 bodů pro celou skupinu a NVPP dostává ještě -100 bodů za pozdní příchod. No…úplně se nám ta poslední disciplína nevydařila, ale máme před sebou ještě další tři, které nás čekají v neděli, takže nevěšíme hlavu a koukáme do mapy, jak to vymyslíme, abychom se dostali přes co nejvíce bodů na přechod zpět do první zóny. Při posledním bodu druhé zóny nám Oskar pomalu zapadá za obzor a my se vydáváme na přechod. Vtipné je, že přechod ještě ani nestojí, protože se organizátorkám nepovedlo najít to správné místo, to ovšem ani nám, takže společnými silami docházíme na místo přechodu, kde hltáme teplý čaj a řešíme, jak se zapíšeme na trojici nedělních disciplín.

Únava je už trochu znát, takže cca po třičtvrtě hodině konečně vyrážíme směr Lipnice nad Sázavou, abychom mohli dojet k autu a konečně se trochu vyspat. Olinka při výjezdu z přechodu padá poprvé na zem, což více než patrně umocňuje všechny zmáhající únavu. Po třech bodech krátce zastavujeme na zastávce, neboť se dostavuje první větší krize, se kterou padá rozhodnutí se vykašlat na sbírání dalších bodů a co nejdříve dojet do Světlé nad Sázavou, odkud je to jen 6 kilometrů do Lipnice k autu. Vojta vyráží napřed s tím, že vezme ještě jeden bod, který je kousek od cesty a my s Olinkou se pomalu vydáváme směr náměstí ve Světlé, kde na Vojtu máme počkat. Náměstí jsme našli, ovšem Vojta se stále neukazuje a už to je více než třičtvrtě hodiny. Olinka dřímající na lavičce se probuzí zimou a tak mu voláme, kde se ztratil. Naštěstí už je poblíž, takže to netrvá dlouho a jsme opět všichni pohromadě.

S vyhlídkou na to, že od auta nás dělí asi šest kilometrů, se bez kouknutí do mapy unaveně vydáváme po hlavní cestě a na první křižovatce odbočujeme vpravo, kde se zdá, že je to ve směru na Lipnici. Od té chvíle bezhlavě udržujeme hlavní cestu a stoupáme do kopce, což odpovídá cestě ke hradu, kam máme dojet, jenže po asi pěti kilometrech, kdy na mě přichází dost velká krize (usínat za jízdy na kole vážně není dobrý sport) se zastavujeme na ujišťující kouknutí do mapy a zjišťujeme, že nás stihl podobný osud jako při pátečním prvním bodu…na té křižovatce ve Světlé jsme se měli dát vpravo. Po chvíli kolektivní beznaděje však Vojta přichází s elegantní zkratkou lesem z kopce dolů, která by nás měla přiblížit k silnici, co vede přímo do Lipnice. Plni důvěry, ač s trochou obav a notnou dávkou únavy se vydáváme na další odbočce na lesní cestu mizící v absolutní tmě lesa před námi. Po asi půlhodině ztrácení a nalézání cesty s ježděním nahoru a dolu po čím dál hlubším lese to nervově vzdávám a velím pro co nejrychlejší nalezení údolí. To se daří docela rychle, ovšem máme za sebou dalších šest kiláků a jsme v kempu u vody, kde podle rozcestníku a mapy zjišťujeme, že jsme se od Lipnice dostali ještě dál, než jsme byli po těch prvních pěti kilometrech. Je hodně po půlnoci a morálka týmu ustupuje depresi z toho, že se další noc nevyspíme. Tentokrát přijdu s řešením já. Kilometr od místa, kde aktuálně stojíme, je vesnice, která stojí na cestě do Lipnice. Hurá! Vyrážíme tedy po turistické značce do kopce s dobrou vírou, že kilometr je nic a kopec jistě brzy ustoupí. Nemusím ani říkat, jak moc jsme se mýlili. Ten kopec totiž naprosto přesně vystihuje mou představu vertikálního kilometru. Kola nám kloužou na čerstvém bahně, ale nakonec se dostáváme do kýžené vesnice, odkud je to ještě 14 kilometrů do Lipnice.

Když dorážíme někdy po půl třetí k autu, máme už všichni se sebou dost co dělat, abychom se vůbec udrželi na kole. Poshazujeme věci, rychle přiděláme kola a já s Olinkou jdeme spát do auta, což Vojta odmítá s tím, že se potřebuje pořádně natáhnout, takže si lehá vedle na parkovišti.

Budík zvoní dříve než by bylo zdrávo, ovšem i ty necelé tři hodiny spánku s námi dělají divy. Olinka už má trošku lepší a pozitivnější náladu, takže to zase vypadá, že už bychom to snad mohli doklepat. Čekají nás od rána tři disciplíny hned za sebou, pak chvíle času na sběr posledních bodů a nakonec závěrečná disciplína s tajemným názvem Dothlon. Cesta na první disciplínu je ve znamení neschopnosti si sednout na sedlo. Po těch x hodinách v předchozích dvou dnech je to opravdu peklo, naštěstí cesta vede jen z kopce, takže s časovou rezervou dojíždíme k rybníku, kde na nás čeká úkol postavit vor, na kterém dostaneme na druhou stranu za vymezený čas, co nejvíce lidí a kol. Všechny týmy jsou rozděleny na dvě velké skupiny a myslím, že je to jedna z těch disciplín, které zvládli všichni na výbornou. Obě skupiny dostávají plný počet bodů a pokyn k přesunu na další stanoviště. Trochu mne mrzí, že organizátoři jsou mnohem víc benevolentní vůči pozdním příchodům, než včera, ale nemám čas to řešit, jelikož doby na přesuny, které jsou následně hodně kopcovité a navíc v terénu, jsou dost krátké.

Druhým zastavením jsou vysoké lanové překážky, kde každá je hodnocena deseti body za úspěšně překonání a každý z týmu může jít maximálně na pět z nich. Na první překážku jdeme všichni společně, ale po chvilce je nám jasné, že to takhle nepůjde. Já se odpojuji a za sebou dávám slackline nataženou přes lom, provazový žebřík, horizontální síť a zakončuji to lanovkou (opět nataženou přes lom). S dobrým pocitem a padesáti body na triku jdu kouknout na Olu s Vojtou, kteří bojují stále společně. Oba mají po čtyřiceti bodech, přičemž Vojta ještě dostává pět bodů za pomoc při jištění. Škoda, že časová dotace byla tak malá, tudíž se nedalo vždycky stihnout oněch 150 bodů maxima za tým.

Poslední z trojice dopoledních disciplín má asi nejtěžší dojezd, takže dojíždíme přesně na čas (už ani neřeším, kolik týmů dojíždí po nás) a dozvídáme se, že nás čeká simulace první pomoci. Dostáváme za úkol se rozdělit na nejchytřejšího, nejlepšího logistika a nejlepšího herce. Trochu tuším, jak to bude vypadat, takže Olu s Vojtou úspěšně přesvědčím o tom, že se nejlépe hodí na ten výkon a já že půjdu simulovat. Karty jsou rozdány a průběh vůbec netuším, protože jsou přidělení do skupiny na druhé straně jezera, tedy se za celou půlhodinu vůbec nepotkáme. Je to vcelku příjemný odpočinek, protože ležím jak široký tak dlouhý v sedáku pod skalkou a hraju pravděpodobné zranění páteře, takže se mnou ani moc nehýbají a jen se snaží mne udržovat v bdělosti… Po odlíčení a společném uzavření této disciplíny máme necelé tři hodinky, než nás čeká uzavření celého závodu v podobě Dothlonu, u kterého stále nevíme, o co půjde, jen nám bylo řečeno, že to bude makačka.

S vidinou šance teplého jídla vyrážíme do terénu s tím, že v ideálním případě sebereme ještě tři body, které dorovnají ztrátu z noci, a cestou se stavíme alespoň na nějakou polévku. Body úspěšně sbíráme a to dokonce čtyři, ovšem všechny restaurace v okolí jsou zavřené, takže dorážíme s půlhodinovou rezervou na místo závěrečných bojů, kde tajně doufáme, že snad bude alespoň minimální zázemí v podobě vody. To se samozřejmě nekoná, akorát je nám řečeno, že si máme obléci hadry, které můžeme úplně zašpinit. Začínáme tušit, že závěr nebude běžecká štafeta na krátkém okruhu jako v minulých letech, když se před námi objeví louka plná bahna, na které vidíme natažené sítě na plazení. S velkou pompou je nám představena štafeta ve stylu Spartan race, která je na šest kol, pričemž každý člen týmu musí absolvovat právě dvě. Navíc každé kolo začíná tím, že ten kdo v něm závodí, musí udělat 15 angličáků. Opakovaně je nám vtloukáno do hlavy, jak vypadá správné provedení tohoto cviku, pak máme pár minut na taktiku a už se startuje. První na trať vyráží Vojta, který poctivě udělá oněch 15 a ke svému velkému překvapení vybíhá mezi posledními, jelikož se na to skoro všichni vykašlali, udělali rychle pár pseudo cviků, a když viděli, že rozhodčí to neřeší, tak vystřelili na trať. Zbytek trasy dává Vojta ve velkém tempu a bez ztráty kytičky, na což úspěšně navazuje Olinka (klobouk dolů za výkon, který ze sebe po tom všem dostává). Bezchybnou šňůru kazím až já, když se mi po skvělém kole povede na plížení se při prvním odrazu dotknout sítě. Dávám si tedy dalších 15 angličáků a předávám Vojtovi štafetu do druhé půlky. Zde už to zvládáme na pohodu, a když probíhám ve sprintu cílem, tak víme, že je to za námi. Fouká studený vítr a rádi bychom se šli převléci, ovšem je ještě potřeba vyčkat v zabahněném stavu, abychom mohli udělat společnou fotku. Dáváme za vděk troše vody z kanystru, který byl přístupný až po startu závodu a po společné fotce vyrážíme na posledních pár kilometrů na kole na základnu, kde bude vyhlášení.

 

Vzhledem k tomu, že v tomto místě byla i registrace, kterou jsme ale nestihli, tak se Vojta po přebrání finisherského balíčku, vydává domluveným autem do Lipnice, aby dovezl auto od Olinky k nám. Po studené sprše dáváme za vděk alespoň teplému guláši, který Vojta s Olinkou doplňují chmelovým jonťákem a pak už jen čekáme na vyhlášení výsledků. Z toho jsme trochu zmatení, protože se dozvídáme pořadí na prvních třech místech, v obou kategoriích, ovšem zbytek pro jistotu není k nalezení. Řekl bych, že je nám to aktuálně dost jedno, protože už si všichni chceme hlavně odpočinout. Naštěstí máme domluvenou Lucku, která statečně odřídila celou zpáteční cestu navzdory tomu, že fungovala po celé dva dny jako organizátor. Domů dorážíme kolem jedné a jsme myslím všichni jednoduše rádi, že už je to za námi…

A závěrečné shrnutí? Závod to byl fajn, pokud nejste zvyklí na jakýsi základní komfort z běžeckých závodů, které za stejnou cenu (4650 Kč – tým) po dost podobnou dobu poskytují komfort rovný pětihvězdičkovému hotelu, kdybych to měl srovnat. V PŠL to funguje tak, že cenou, kterou platíte za jakýkoliv kurz či akci, primárně dotujete víkendy (a různé akce), na kterých se sejdou organizátoři, aby tu Vaši konkrétní naplánovali. Tedy všichni pomocníci se za naše peníze měli tři dny relativně dobře a my jsme si na to konto užili nějakou legraci v podobě různých disciplín, ovšem interní zdroje se nechaly slyšet, že to letos bylo pro nás účastníky dost levné, a kdyby každý tým dal dvojnásobek ceny, tak by to pořád bylo za to všechno, co pro nás udělali, naprosto v pořádku. To mne trošku zaráží, ale máme aspoň každý svůj dres s číslem a bavlněné finisherské triko, což jinde člověk moc nepotká. Co se týká výsledků, tak jsme dohromady získali 897 bodů, přičemž tým na třetím místě měl 1050. Když připočtu 100 bodů za pozdní příjezd, který nám v sobotu započítali, ovšem v neděli už to u ostatních týmů nikdo neřešil a 60 bodů za nedodržení časového limitu při OB, na čemž se ale nepodílel nikdo z nás, tak mne to trochu vytáčí, ale bohužel s tím nic nenaděláme…pro příště už budeme vědět, že se subjektivním hodnocením je potřeba počítat (PŠL není organizátor závodů, ale primárně kurzů, jejichž prostředkem je zážitková pedagogika).

Závěrem chci hrozně moc poděkovat Olince a Vojtovi za to, že do toho se mnou na poslední chvíli šli a pomohli ostatním ukázat, že NVPP umí nejen běhat, ale dokáže zvládnout i cokoliv jiného. Nesmím také zapomenout na poděkování své alma mater OSU KSLP za zapůjčení luxusního lehce retro biku od Authoru, který bez ztráty kytičky zvládl všechny nástrahy OTOBu na jedničku a v neposlední řadě bych také rád poděkoval Lucce, která nás odvezla ve zdraví zpět do Třince a spolu s ostatními z PŠL nám připravili drsný outdoorový závod se simulací února v dubnu…:-)

Be free!

PS: pokud by někdo chtěl mít představu o trase, kterou jsme absolvovali, tak koukněte sem