Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

Nezmar SkyMarathon 2015

Nezmar SkyMarathon 2015Dlouho jsem přemýšlel, co vlastně letos budu běhat, ovšem když přišel úspěch na Perunovi, tak o Nezmaru přestalo býti sebemenších pochyb a jakmile se objevila registrace, byl plán víceméně jasný. Loni jsem absolvoval pouze posledních 8 kilometrů a jeden trénink, na kterém jsem viděl malý kousek ze začátku trasy, takže nějaká očekávání či představa tempa byly veškeré žádné, nicméně Ondra (Invite) přislíbil, že se za něj můžu zavěsit a nějak to společně dáme, tedy aspoň drobná jistotka tam byla. Jak šeredně jsem se mýlil…dočteme se dále.

   Během předzávodního týdne klasicky nestíhám vůbec nic, ani se pořádně vyspat, ale říkám si, že B7 to není a tak to snad nějak doběhnu. Páteční den je ve znamení velkých zmatků. Utíkám z práce, abych stihnul dojet včas do Třince a mohl jet s Ondrou na registraci, ovšem po cestě z Ostravy se dovídám, že Maky se stal otcem a tak registrace maratonců padá a přesouvá se až na sobotní ráno. Aby toho nebylo málo, ještě se dovídám, že nemám s kým jet na start, protože jsme se s Ondrou špatně pochopili a tak se narychlo domlouvám s Olinkou (díky Ti) a pozdě večer odcházím spát už řádně vystresovaný ze zítřka.

   Ráno mne budí vytrvalý déšť a po rozlepení očí zjišťuju, že venku není vidět skoro vůbec nic, respektive vše je zahaleno v mlžném hávu…Olinka doráží tak akorát na čas a už jsme v Bystřici. Po nezbytném uvítání a registraci se přesouváme k věcem a přemýšlíme, co si na sebe vzít. Je opravdu hnusně, lehce prší, fouká studený vítr a teplo taky vypadá jinak. Když se vracíme zpět k místu startu, zjišťuju, že už začal výklad tratě, ovšem to můj gastrointestinální systém jaksi vůbec nezajímá a tak většinu času trávím na světovém centru. No nic, ještě že tu je ten Ondra, který trať určitě z loňska zná. Přeju všem, koho vidím, ať se zadaří vše, jak má a tlačím se s ním dopředu, na co nejlepší pozici.

img

Podávám si ruku s Liborem Trtkem a s úsměvem ho pouštím před sebe spolu s Víťou Otevřelem. 3, 2, 1 START a už vyrážíme. Ondra chce asi všem snížit sebevědomí, protože se s naprostým klidem a harmonií ujímá úplného čela závodu a po chvilce mi mizí z dohledu. Prvních pár kilometrů je pro mne opravdu strašných, nadávám si, že jsem to zase přehnal s oblečením, pomalu ale jistě se přehřívám a vůbec se nemůžu nějak srovnat. Předbíhá mě s úsměvem Eda Rajnoch a dostávám se přes první vrchol a louku směrem k cestě pod Čantorku, kde mě definitivně dostává přehřátí, takže narychlo shazuju bágl a převlíkám se.

   Do první občerstvovačky se pomalu začínám vetit, i když to není zrovna ideál. Maky si vymyslel značení pomocí bílomodrých fáborků, což je v tomto počasí celkem sranda, vzhledem k tomu, že jejich viditelnost je tak na dva metry před jejich minutím. Což se stává poprvé osudným Edovi, který mě už podruhé dobíhá s tím, že běžel v první skupině a podařilo se mu někam špatně odbočit. Od této chvíle mám pevný hnací bod a začíná společná Nezmarovská story. Po cca 10 kilometrech dobíháme pod sjezdovku na polské straně Čantoryje, kde nalézáme kontrolu z Ultra, ovšem fáborky končí a my netušíme kam dál. Po chvíli přemýšlení se rozpomínám, že na tomhle místě jsme byli loni na tréninku a tak bez nějakých skrupulí ženu rovnou přímo do kopce následován stěžujícím si Edou, že tudy cesta rozhodně nevede. Nahoře nalézáme, jak cestu, tak i fáborky a já mám malé plus za pomoc. Cesta pokračuje po hřebeni a pomalu se začíná zvedat.

img

Potkáváme Vlaďku s Jarkem, kteří nám oznamují, že jsme kolem 11ho místa a na Ondru ztrácíme zhruba pět minut. Stezka se pomalu začíná svažovat a přichází první z Makyho prasáckých seběhů téměř kolmo lesem. Pamatuju si, jak jsem se nahoře jednou zarazil tyčkách a pak už jen spousta sprostých slov, když s malou mírou kontroly letím po zadku dolů. Eda vypadal trošku vyděšeně, když se mne ptal, jestli jsem v pořádku, ale co by synek z pod Javorového nevydržel, no ni? J Pokračujeme tedy dále a valíme co nejrychleji po šotolinové cestě směrem dolů. Po zhruba kilometru potkáváme běžce v protisměru, který nám tvrdí, že už se kilometr vrací a neviděl ještě žádné značení, což nás nutí změnit směr a po kilometru stoupání do kopce, zjišťujeme, že jsme minuli prudkou pravotočivou zatáčku, a kdybychom se nezastavili, tak končíme někde v Polsku. Se spoustou vyjmenovaných slov od mých dvou spoluběžců na adresu značení, se vracíme na trasu a sbíháme dalším pekelným seběhem (tentokrát už bez ztráty kytičky) až ke druhé sjezdovce na polské straně. Cestou potkáváme několik skupin běžců a dvě běžkyně, přičemž pomalu ztrácím naději na rozumné umístění i čas a začínám si to více užívat.

   Na občerstvovačce klasicky ztrácím spoustu času, takže mi všichni mizí na sjezdovce, kde je potom horko těžko doháním. Konečně se trochu srovnávám a začíná to pomalu fungovat jak má. Pod vrcholem opět dotahuju Edu se slovy, že až jednou budu velký, tak se naučím zvládat občerstvovačky aspoň tak rychle jako on. S úsměvem mi odpovídá, že už nemá věk na nějaké rychlé běhání do kopců, takže musí přidat aspoň tam, kde se dá. Pomalu se motáme kolem Čantorky a několikrát se navzájem upozorňujeme, když vybíháme mimo trať. Začínáme stahovat mezeru, kterou jsme nabrali a v pohodlném tempu, kdy Eda stíhá povídat, a já jsem rád, že se občas nadechnu, dobíháme přes další polskou vísku k poslední sjezdovce vedoucí na Sošov. Na občerstvovačce mám ze sebe radost, protože jen kývnu na Edu, že už odbíhám a že mne doběhne do kopce.

Cesta se zvedá prudce nahoru a já nevěřím svým vlastním očím. Vidím bílé tričko a člověka zlomeného v pase, který bojuje s prostřední částí sjezdovky. Kdo jiný než Invite by to mohl být. Přidávám do kroku a posilněn gelem Ondru za chvíli dobíhám. Chvíli se držíme spolu a diskutujeme, kdo se kdy a kde ztratil. Mezitím nás opět dobíhá Eda, který Ondrovi sděluje, že to neskutečně urval a že by se měl s takovými starty klidnit. Chvíli se držíme společně ve třech, ale pak se opět s Edou oddělujeme a razíme dále nechávajíc Ondru svému osudu. Cesta se mírně svažuje a občas stoupá. Značení je pořád k ničemu a navíc se čím dál více stává, že je stržené ze stromů či keřů a leží na zemi. Po chvíli si uvědomuju, že krom našeho závodu probíhá na polské straně ještě nějaký jiný a mám takové mírné zdání, že ty stržené fáborky jsou práce polských organizátorů… Bez menšího zaváhání dorážíme pod stoupání na Stožek, kde se na nás začíná dotahovat skupina vedená aktuálně první ženou Zuzkou Krchovou. V místě kde se trasa rozděluje na ultra a sky mi Eda utíká, samozřejmě tou blbou stranou cestou a i přes volání se mi ztrácí z dohledu. Pokračuju tedy téměř kolmým stoupákem pod Stožek a cestou do kopce zjišťuju, že už mě zase začal dotahovat Ondra. Na vrcholu se rychle pouštím po fáborcích dolů a po chvilce narážím na čekajícího Edu, který se ptá, co se stalo. Po společném vysvětlení situace se dáváme zpět po trase ultra, kterou on běžel nahoru a dokončujeme kolečko (jo měl to kratší a měl štěstí, že na kontrole byla moje spolužačka, ale myslím, že vzhledem k situaci je to celkem jedno), které nás vypouští na hřebenovku směrem na Filipku.

img

   Eda chytá nějaký brutální třistastopatnáctý druhý dech, protože mi po chvíli utíká a já se jen snažím udržovat nějakým rozumným způsobem tempo, protože vím, že už to není daleko. Pod stoupáním na Filipku mě doráží Zuzka, která jede jak stroj, ovšem do kopce jí nedaruju ani metr. Na Filipce se mě na občerstvovačce ptají, co bych chtěl, na což odpovídám prostě „umřít!“. Zuzka se dovídá, že je první ženou, což jí dodává hodně velkou vzpruhu a tak vyráží o kousek přede mnou na posledních 8 km tratě. Ve stoupáku na Loučku ji dotahuju a po pár slovech předbíhám. Zbytek trasy už dobře znám, takže vím, že musím jen vydržet. Nohy křečují, všechno bolí, ale hodinky říkají, že čas bude hodně luxusní. Po cestě ještě zkouším odskočit si podle Radka Brunerů, protože už mi je to celkem jedno, vzhledem k tomu, že jsem promoklý a zmrzlý skrz na skrz, a jako i mnoho jiných potvrzuju, že to vážně nejde, takže zastavím a pak pokračuju v cestě. Poslední technický seběh vážně bolí a mp3ka nehraje už od třicátého kilometru, ale s pocitem, že mám šanci dostat se pod 5:15 tomu dávám, co vleze a přemlouvám nožky, aby ještě chvilku vydržely s křečemi. Dobíhám k prvnímu brodu, kde po chvilce krasocvičení chytám krásnou křeč do obou lýtek uprostřed vody. Škrábu se na břeh a doufám, že už to vážně nebude daleko. Druhý brod je o poznání příjemnější, a navíc vím, že odsud už je to jen kousek. Málem se mi podařilo minout poslední most, který mě dopravuje na cílovou rovinku. Nasazuju atletický sprint a v křečích prolítám cílovou branou, přičemž málem sundávám organizátora, který mi chtěl podat pivo. Válím se v kalužích, ale stíhám zastavit hodinky na cílovém čase 5:06:15.

   Konečně se zvedám a to už mi podává ruku holohlavý Metloš a také mi slovy gratuluje můj bratr. Dovídám se, že Eda dokončil jen necelé dvě minuty přede mnou a po pár minutách také přibíhá Zuzka následovaná Ondrou…

   Co říci závěrem? Závod moc pěkný, a pokud bych to měl porovnávat, tak bych řekl, že tento ročník byl pro mne rozhodně těžší než Perun, i když profil trasy měl podle mých hodinek o 200 výškových metrů méně a o 4 kilometry více. Každopádně respekt všem, kteří se v tomhle počasí vydali závodit na takovou šílenost a klobouček všem těm, kteří běželi ultra, protože to bylo teprve peklo.

Běhu zdar a tomu v horách především.