Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

Malohanacka stovka 2016

Malohanacka stovka 2016Malohanáckou stovku jsem měl ve svém kalendáři dlouho. Jediná stovka z CSUT v únoru, včas vypsané propozice, levné startovné, sympatická trať, chvály od dokončivších minulých ročníků. Navíc jsem si dlouho myslel, že by to mohlo klapnout s umístěním, ovšem týden před startem se přihlásili „rychlíci“. Takže jsem to tedy spíš pojal jako výklus po předchozím výklusovém víkendu na Ledopádech (prostě klasika). I díky toho jsem se do Velkých Opatovic moc těšil.

Před startem

Vyrazili jsme docela pozdě, avšak s časovou rezervou. Nicméně kopcovité terény na Malé Hané jsou na pochod sice skvělé, ovšem pro zimní cestování autem už to tak dobrý není. Takže jsme přece jen zažili klasickou předstartovní pohodu, a dokonce i trošku dobrodružství. I proto jsme s tátou byli rádi, že jsme na místo dorazili včas.

Mým zvykem je v článcích často zmiňovat Zikmunda. Pro „nestovkaře“ bych měl zmínit, že Zikmund je Honza Suchomel-borec, který vyhrál CSUT 2015. Tento chlápek mě už ani moc nepřekvapuje, ovšem pro ty z vás, kteří se ptají, jak si tento borec vybírá závody, odpovím jeho slovy: ,,Venku je tma, zima, takže dneska nikam nejdu." Zikmund je zkrátka jinde. A navíc tyto borce, kteří ani netrénují a vyhrávají, my trénující vzadu milujeme.

Ale vraťme se zpět do Opatovic. Dorazili jsme 15 minut před startem. Stihli jsme zaparkovat, zaregistrovat se, dát si jídlo sportovců (řízek a bramborový salát), dostat opravené boty od Martina Fojtíka a popovídat si s přáteli. Těsně před startem jsme se ještě společně vyfotili a vyrazili před budovu na start.

Společné foto těsně před startem této skvělé akce.

 

Večerní etapa 52 km/1250+ … Velké Opatovice->Cetkovice->Pohora->Úsobrno->Šubířov->Sládkova skála (588 m. n. m)->Konice->Kladky->Nectava->Jaroměřice->Jevíčko->Smolná přehrada->Velké Opatovice

            Asi 3 minuty před začátkem jsme čekali na startu, který měl být přesně v 20:00. Jenže i po 20:00 se nic nedělo, díky čemuž jsme zjistili, že start si musíme udělat sami.

            Nakonec jsme vystartovali. Závod jsem netradičně začínal v úvodní skupince chrtů. Jenže taková skupinka chrtů se moc „nefláká“, díky čehož jsem už toho měl po 4 kilometrech dost. I když ne tak kvůli tempu, jako kvůli kolenu, které mě najednou neskutečně bolelo. Pohrával jsem si dokonce s myšlenkou, že počkám na tátu a dojdu to s ním. Tedy aspoň takhle jsem to líčil neustále Tomášovi Zaplatílkovi. Nicméně bolest přešla, a já se držel stále ve skupince asi 8 lidí. Ovšem po dalších 4 kilometrech jsem zjistil, že je to úplně zbytečné a že raději tempo přizpůsobím svým potřebám.

            Z Cetkovic jsem už pokračoval tedy jen s Danem Martonem. Ten mi v angličtině vysvětloval, že první děsně přepalují a že takhle ho to nebaví. Že prý raději zrychluje na konci závodu. Takže přece jen jsem chytl skvělého partnera, se kterým jsem nakonec absolvoval 72 km-ale nepředbíhejme.

            Na první kontrole v Pohoře jsme byli cobydup. Cesta tam navíc byla moc krásná, protože organizátoři nás už po úvodní asfaltové poezii zavedli do terénu, což jsem mohl hodnotit jedině kladně. V místní hospodě jsme se však vůbec nezdrželi a raději jsme s Danem běželi hned dále.

            Cesta z Pohory až k první živé kontrole jižně od Kladek (zhruba 26 km) probíhala stále hladce. Vedla totiž terénem, byla doprovázena hezkým počasím a navíc i konverzací v angličtině s Danem. Tato konverzace mě ovšem tak zmátla, že jsem na další kontrole v hospodě opustil místnost a rozloučil se slovem „hello“. Daniel se mi samozřejmě smál. I díky těmto záležitostem jsem si to dost užíval. A i Dan si užíval. Ovšem ne mojí přítomnost (pořád na mě někde čekal), ale spíš měl většinou děsnou radost, když se vyčůral na veřejném prostranství. Já ty kluky z Maďarska prostě žeru. Dokonce jsme ještě těsně za Pohorou zabloudili, což se s Danem neděje tak často. Ovšem i přes tento incident Dani neúprosně hlásal svojí zásadu: NO GPS!

            Na živé kontrole jižně od Kladek jsme dostali suprové občerstvení, které bylo doprovázené příjemnou atmosférou večerní Hané. Byla to obrovská paráda, a kdyby člověka nevyhnal trošku nervózní Daniel a vlezlá zima, tak by tam snad zůstal.

            Cestou do cíle večerní etapy se už nic zvláštního nestalo. Tempo jsem totiž klasicky začal mít šnečí, po asfaltu jsem se víc plazil, než běžel a došla mi moje slovní zásoba jazyka anglického, díky čehož jsme s Danielem měli tak trošku tichou domácnost. Alespoň se k nám přidala první žena Eliška. Druhých 26 kilometrů bylo navíc většinou po dost kousavém asfaltu. Nicméně do cíle jsme to dotáhli, i když poslední 4 kilometry před cílem první etapy se hrozně vlekly. Na chvíli jsem si dokonce umínil, že si ve Velkých Opatovicích dám pauzu a spánek.

Velké Opatovice, 52 km

            Chvíli jsme se sice s Danem chvíli zdrželi, ovšem bez toho by to dál nešlo. Od spánku jsem však definitivně upustil. Chtěl jsem totiž dát stovku poctivě celistvou a tak stopování času v cíli jsem nakonec nevyužil.

            Dali jsme si polévku a kofolu. Byl jsem však dost unavený, což mě dost překvapilo. Nicméně potkali jsme tu alespoň Rafala, se kterým jsem se po jeho předběhnutí nás těsně za živou kontrolou tak trošku rozloučil.

            V Opatovicích bylo sice krásně, ovšem museli jsme vyrazit do další etapy. Daniel totiž spěchal na autobus v 11 hodin, protože zítra se chystal na nějakou 60-tku na Mátře. Takže po tom, co mi dojedl polévku, jsme opustili teplo tělocvičny a pokračovali zpět na „vracečku“, která nás navedla na trasu druhé etapy.

Denní etapa 46 km/1370+ … Velké Opatovice->Smolná přehrada->Jevíčko->Hušák (625 m. n. m)->Pacov->-Moravská Třebová->Pastvisko-rozhledna (515 m. n. m)->Kamenný vrch (577 m.n.m)->Křenov->Zadní Arnoštov->Smolná přehrada-> Velké Opatovice

            Cestou zpět do Jevíčka jsem už cítil, že na mě přichází únava. Navíc mě v tom upevnil i Rafal, který nás cestou na Smolnou přehradu předběhl v tempu řítícího se traktoru do srázu.

 Daniel samozřejmě nebyl unavený ani trošku, takže i díky něho, a i navzdory menším váháním při přemýšlení zda jsme správně, jsme pod vrchol Hušáku doběhli relativně v pohodě.

            Nicméně Hušák (625 m. n. m) byl pro mě jednou obrovskou krizí. V kopci jsem usínal, šlapal jsem tempem jedno pivo za dvě hodiny a docela jsem se i motal. Projevila se na mě nejspíš krize z náročných Ledopádů a hlavně z náročného Ledobálu.

            Nicméně Daniel na mě stále věrně čekal. Ovšem do Moravské Třebové, kde byla potencionální možnost se najíst, nám zbývalo ještě asi 10 kilometrů. Navíc při seběhu z Hušáku, ve kterém jsme trošku bloudili, jsem zjistil, že pokud poběžím s Danem, tak ten autobus určitě nestihne. Nad Pacovem v obci Ludvíkov jsem se tedy rozhodl, že Daniela pustím před sebe. Ten to pochopil, poděkovali jsme si a běželi jsme každý vlastním tempem dál. Musím ale říct, že s tímto borcem se mi šlapalo výborně.

            Od Ludvíkova jsem tedy šlapal sám. Krize se ve mně dost prohlubovala, takže jsem se trošku bál, že mě předběhne první žena, kterou jsme potkali ještě v tělocvičně v Opatovicích. Ovšem denní světlo ve mně probudilo trochu snahy neflákat se, takže jsem v Moravské Třebové byl pocitově včas.

            V Moravské Třebové mě doběhl jeden závodník z Ostravy. Posnídal jsem s ním v místní večerce a nakopl jsem se do poslední etapy závodu, ve které mě ještě čekalo pár kopců.

SZTVMT-Selfie zmateného turisty v Moravské Třebové.

Na Pastvisko (515 m. n. m) jsem lezl ještě s kamarádem z Ostravy. Ve výstupu jsem se tolik netrápil, ovšem byl jsem hrozně rád, že to tady nepořádá Oláf a že na rozhlednu nemusím stoupat.

            Kamarád mě ovšem za Pastviskem opustil. Od Pastviska až na živou kontrolu v Křenově jsem tedy běžel zcela sám. Jenže když běžím sám, tak se děsně flákám, díky čehož jsem se každou chvíli ohlížel, zda mě nedobíhá první žena. Nedobíhala mě, takže jsem se bohužel „flákal“ čím dál tím víc.

            V Křenově byla krásná restaurace, která však byla na kluka z „Gorolie“ tak trošku „nóbl“ na to, abych v ní pojedl. Navíc mi do cíle zbývalo pouhých 14 kilometrů, takže jsem se raději nezdržoval a upaloval dál.

            A pak to přišlo! Při cestě zpátky jsem doopravdy potkal první ženu! To mě zmobilizovalo do té míry, že jsem alespoň konečně pořádně sbíhával. Nicméně moc rychle už to nešlo, takže zpátky na „vracečku“ mezi Jevíčkem a Velkými Opatovicemi jsem se pocitově spíše coural.

             Posledních 5 kilometrů jsem si ale náramně užil! Věděl jsem, že za mnou Eliška není, takže jsem si v klidovém režimu sundal bundu. To se ukázalo jako super volba, protože jsem těchto posledních pár kilometrů proběhl pocitově jako uragán. Byl LSD (letní sluneční den), plno lidí v protisměru a byla parádní teplota. Vše ideální. Jen škoda, že mě to zasáhlo zrovna na posledních 5 kilometrů.

V cíli a po závodě …

            Bezprostředně po doběhnutí jsem byl obklopen gratulacemi, milými dobrovolníky a hlavně pocitem štěstí. Ano, i 19-ctá stovka ve mně vzbudila radost. Už v cíli jsem se těšil na další. Tato se mi sice nepovedla úplně časově, ale zato jsem si jí moc užil.

            Po skvělé sprše, dobrém jídle a poslechu skvělé hudby jsem si na chvíli před spaním ještě popovídal s Rafalem. Ten skončil na neuvěřitelném 3. místě, takže jsem mu moc gratuloval. Nicméně oba už jsme toho měli dost, a proto jsme šli spát.

            Asi po 3 hodinách spánku jsem se probudil a zašel jsem se podívat na místní koncert. Musím říct, že tak skvělou a uvolněnou po závodní atmosféru jsem už dlouho nezažil.

            Před šestou hodinou večerní došel táta. Po náročných Ledopádech, které došel 13 hodin za mnou (šel v druhé noci, ve které vzdávali všichni krom Maďarů), došel jen 5 hodin za mnou, ve výborném čase 21:16.

            V 20:00 jsme pak vyrazili domů. Cesta neprobíhala úplně hladce, protože táta byl unavený, ovšem dojeli jsme a to je hlavní. Takže konec dobrý, tentokrát rozhodně všechno víc než dobré!

Statisticky

100 km/2700+, čas 15:53,8., 70 km s Danielem Martonem, 1 obrovská krize na Hušák.

Jak bych zhodnotil výkon pořadatelů …

Velká paráda. Atmosféra děsně pohodová, trať správně po vzoru starých dálkových pochodů (žádné zbytečné extrémy), startovné za hubičku, dobré jídlo v Opatovicích a u Kladek, parádní mapa na startu, výborná atmosféra v cíli. Musím říct, že některé závody, které si říkají ultra sky extreme super extra bomba ultra jsou na tom o dost hůře, než tady tito borci, kteří jsou klasickým oddílem Českých Turistů. I pro to uděluji jasnou 1, závod byl pro mě takřka bezchybný. Příštím rokem se určitě s tátou vrátíme!

Poděkování patří:

-Danielovi Martonovi za super spolupráci během závodu, moc jsem si to užil. Maďary prostě žeru. Dávají všechno, jsou děsně skromní a navíc správně vybavení (teplákovka, ledvinka a jdu na nějakou tu stovečku). Daniela navíc znám nejlíp z Maďarů, takže závod jsem si s ním moc užil. Díky moc Dani!

-Organizátorům, kteří připravili fantastickou akci.

-Mé rodině, která mě podporuje v tomto závodění.

-Týmu NVPP, Tomášovi Michalíkovi, Tomášovi Štverákovi, ale i dalším lidem, kteří mě v mých výkonech zdokonalují nejen fyzicky, ale i psychicky.

- Tatínkovi, který mě bezpečně dovezl na místo.

-Bohu za další nádherný víkend. Doufám, že jsem Ho teď alespoň trochu proslavil.