Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

Lysá tam a zpět

Lysá tam a zpět…kdybyste věděli jak se mi nechtělo! Po B7 sama sebe ještě pořád přesvědčuju o tom, že jsem ještě unavená, a že běhat jo, ale opatrně, jen tak zlehka. Moje odpolední běhání jakž takž dodržuju, ale žádné přehánění, aby nožky nebolely, ještě bych měla asi regenerovat. Znělo to lákavě, z Ostrého na Lysou, a zpátky, no, docela štreka, vůbec jsem se na to necítila.

Ještě jsem si nějak omylem myslela že je to 50 km jedním směrem, naštěstí mě z omylu brzy vyvedli, 25 jedním směrem. To je sice pro mě zdánlivě reálné , ale stejně, už si teď trochu dovedu představit o čem to je, a při vzpomínce  na noční přechod Lysá – Velký Javorník, se mi chce nějak míň. Ale psala Helenka, jestli půjdeme spolu, ráno vyšlápnem z Tyry na Ostrý a poběžíme s těma mlaďochama, a večer domů. Takový byl plán a domluva a slib, a sliby se neruší.  Celý týden předtím jsem si říkala, že na to nemám, byla jsem opravdu unavená, cítila jsem to v práci i při běhání. Helenka mě uklidňovala, že poběžíme jak to půjde, když to nepůjde, vrátíme se, a s tím jsem v sobotu v 5 ráno vstala.  Přiznávám že večerní chystání  mého prý objemného batohu ve mně vzbudilo dokonce malé těšení se. Balení nepodceňuju, mám přece zkušenosti ze dvou delších tras, tak se raději nabalím ještě důkladněji, jídla mám tak na tři dny, troje ponožky, krém na vlka a lékárničku s brufenem z B7!

S Helenkou vycházíme po šesté ráno od hájenky nahoru na Ostrý, povídáme si , cestou se rozední, máme skvělý timing, na kopci vychází slunko, je sedm, jsme na Ostrém, je rosa a jasno a Ondra- Elvis nám běží naproti, ať se nemusíme k chatce brodit divokým porostem. Všichni jsou redy, jen odložíme věci, já si svůj batůžek nechám, Palo skoro zapomene svoje jediné zavazadlo-láhve s vodou.  Jsem nervózní, vím jak kluci běhají, jak běhá Helenka…Připadám si nějak těžkopádně, všicni nanejvýš s ledvinkou, já se svojí vysokohorskou výbavou a nějakými kily navíc, co se mi poslední dobou povedlo přibrat. Všichni ve skvělé náladě, je nakažlivá, vybíháme zvolna, těším se už teď moc.  Čeká mě celý den pod modrým nebem, na kopcích, které mám tak ráda, užiju si to, nějak to půjde.  Jde to fajn, kluci čekají, ptají se pořád jak to jde, já jsem udýchaná, je na mě určitě znát, že jim sotva stačím, ale vůbec se na mě tak nedívají. Nechápu, když Palo do kopečka přejde do chůze a zeptá se: „my do kopce bežíme? Nepřeháníme to?“ Možná to myslel jako vtip, já jsem to vzala vážně a držela se toho až do konce . Občas se se mnou taklhle držel i Kamil, toho jsem viděla poprvé. Strašně rychle jsme byli na Slavíči, chlapi z 5BV, borci! Zdravíme se, pokračujeme na Bílý kříž, na PRVNÍ KOFOLU, Helenku začíná zlobit koleno a přemýšlí , že to otočí. Palo má tejpy, já mám brufen. Kouká na mě zle, že ji tohle nabízím, že tohle vůbec nosím sebou! Jsem zdravotník, aspoň se na něho pasuju, a lepím Heli koleno, a ona brufen zapíjí kofolou, a z Bílého kříže hopsá jako laňka. Do kopce, od Ježánek až na Lysou už ji nevidím,  ani na záda, už je dávno nahoře, a já funím  a Kamil i Palo trpělivě se mnou. Cesta byla krásná, kolem Polomu, výhled na Lysou jako na dlani, v údolí romantické louky, a podzimní kreace samozřejmě, milované Beskydy. Vlastně mi už chyběly, jak jsem ráda že tu jsem, jsem na Lysé. Čeká na nás sympatický Jakub, najíme se, napijeme, čeká nás cesta zpátky, Helenka vypadá že se jí trochu bojí. Dolů ji kolena docela dávají zabrat, svezení na bajku ale odmítne smiley Brzy pod Lysou začínám čekat na někoho jiného než na mě, na Dalíka. Mě připadá že se kolébá celý nějak šejdrem a napadá na jednu nohu, o běhu není řeči, ale přesvědčuje nás že je v pohodě, a je v tom urputný až do konce. Většinu cesty se držíme nějak s Kamilem, mlaďoši už nejspíš někde na Slavíči, jak Hela sejde Lysou, tak nasadí super tempo, a já zůstala na krku Palovi, a Dalimil se pomalu trápil jako poslední. Občas jsem znejistěla docela, že už tam někde sedí na pařezu a budem se pro něj vracet. Ale pokaždé co na něj čekáme, tak nějak dobelhá, že to dojde, že to zvládne. Je to pomaleji než bychom možná chtěli, ale scházíme se nakonec všichni na Slavíči. Po rovince a z kopce jsem dokonce ještě mohla běžet, Dalík sice bohužel ne, ale dotrápil se až do konce. Na Slavíči krásné fotky, aspoň mě se líbí nejvíc, jinak jsou super všechny, jen já se na nich nějak nemůžu ani vidět. Na Ostrý už doklopýtáme v hloučku, povzbuzujem Dalíka, je 5 odpoledne, jsme zpátky! Nožky do lavoru, do čistých nohavic, do hospody jdeme. Nenapadlo by mě dát si smažák , ale držím s partou, strašně mi to chutná, všichni máme čaj a smažák s tatarkou a hranolkama, já ještě rum na svoji oslavu, že jsem to zvládla. Je fajn tam být, sedět s nima, Dalimil už je v pohodě, je mi tam dobře. Vím že je to na chvilku, že musíme za chvíli s Helenkou dolů a domů. Hela šla chudák kousek i pozpátku, jak už nemohla z kopce, a v neděli si řachla Čantorku, a v klidu doběhla druhá! Nerozumím tomu, já v neděli odpočívám, ale nic mě zásadně nebolí, jen odřená záda z toho mého batohu, v pondělí zas můžu to svoje kolečko na Rovni. Doufám že za rok zas budu moci to svoje kolečko Ostrý-Lysá-Ostrý zopakovat .

Díky Heli, že jsme se domluvily a šly spolu, a dík Palo i ostatní že jste počkali smiley

Fotky z akce tady.