Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

Loučení s turistickým rokem (EKUT)

Loučení s turistickým rokem (EKUT)Loučení opět patřilo na seznam závodů, které patří do vrcholů mé sezóny. Ponejpr jsem tento závod zařazoval mezi kategorii závodů, ve kterých chcu podat co nejlepší výkon. Nicméně po konzultacích s kamarády, kteří už Loučení šli, nebo ho organizují, jsem tak dospěl k závěru, že z režimu urvat co nejlepší výkon přepnu na režim dokončit (ostatně tak už tomu bylo i u jiného vrcholu sezóny-100 MKMK).

Jak tomu u Oláfopetroegono pochodů bývá, tak teprve týden před startem jsme se dozvěděli trasu. Už v den, kdy trasa byla zveřejněna, nastala všeobecná panika a různé komentáře na facebooku. Tak například: On je to samej kopec, ta trať je extrémní, tohle je nejtěžší Loučení či nějak mě začíná pobolívat noha. Já měl ale štěstí na to, že kromě Milešovky, Lovoše, Labe a Ústí nad Labem jsem vůbec nic neznal, takže vůbec jsem se nestresoval nad tím, že bych snad nedokončil nebo něco podobného. Ovšem kdybych znal Josefínku asi bych tak optimistický nebyl.

Před startem

            Odjížděl jsem již netradičně ve čtvrtek v 14:00, neboť na českých kolejích vládne všeobecný zmatek a vlaky se rády zdrží. Takže do Ústí jsem dorazil až v neuvěřitelných 21:00, ovšem s Tomem a Přemkem, takže jsem se aspoň ve vlaku nenudil.

            Po dojezdu do Ústí odstartovala pravá zábava. Už Olaf říkal, že na Loučení se nespí minimálně 3 noci, ovšem to, že usnu až ve 3 ráno, jsem doopravdy nečekal. Degustace lektvarů se nějak vymkla z ruky, ovšem nebylo se čemu divit, ve složení Hlaváč, Suchomel, Kováč, Fojtík a Šeda to nemohlo dopadnout jinak :D.

            Ve 3:30 mě probudil Tomáš, ať se sbalím, že už musíme vystartovat. Výborně. Zašel jsem na prezentaci, kde jsem vyzvednul čip Přemkovi, a šel jsem se sbalit. Při balení jsem byl docela minimalista, což se úplně nevyplatilo, ale nepředbíhejme. Po balení jsme vyrazili na vlakové nádraží, kde jsme čekali na autobus směr Těchlovice.

První etapa EKUT (54 km/2500+)

            Ze startu jsem to napálil jak drak. První 2 kilometry v tempu i pod 5 minut na kilometr. Ovšem až po chvíli jsem si uvědomil, že i přes dobrou náladu to nemůžu pálit za Alešem.

Start. Asi nejrychlejší 2 kilometry v roce. Autor: Jan Sedlák.

            Bohužel už před startem jsem zjistil, že moje čelovka postrádá baterku. Ovšem mojí dobrou náladu ani sebedůvěru to rozhodně nezkazilo. Za chvíli je ráno, navíc jsme v hloučku, tu chvíli bez čelové lampy prostě vydržím. 

První kopec EKUT před námi- Vrabinec(400 m. n. m). Zatím ještě bez denního světla. Autor: Jan Sedlák

            Takže na dva nejhorší kopce první etapy jsem lezl ve tmě a bez čelové lampy. Na první kopec (Vrabinec-400 m. n. m) to ještě šlo, i když cestou dolů jsem asi tak 5x spadnul a uklouzl.

Nicméně na další kopec Stříbrný roh (517 m. n. m) to už tak dobře nešlo. Většina věcí už vás ani na Oláfopochodech nepřekvapí- různé brodění se křovím, pobíhání kolem vojenských cvičišť, různá divná stoupání či Dušánek v protisměru. Ovšem vždy se najde něco tak speciálního, že Vás tím dokonce překvapí i sám Oláf či Petr Malý.  Touto specialitou byl zajisté již zmiňovaný Roh zvaný Stříbrný. Na 500 metrech mě čekalo 200 výškových metrů. Samo o sobě dost děsivé, ale stále únosné. Ovšem když jediná cesta, která vede nahoru, je celá rozblacená, posypaná různými obrovskými kameny a jako oporou v blátě vám je pouze listí, tak už to až tak únosné není. Ale zase pozorovat a poslouchat ty reakce lidí v protisměru je k nezaplacení. Nejvíce jsem ovšem překvapil já Patrika Hrotka, který se mě ptal z legrace (nikdy by nevěřil, že se takový magor najde) kde mám čelovku. Odpověděl jsem mu, že jaksi nemám. Ještě po druhé etapě tomu stále nemohl uvěřit a dost se tím bavil. I když zde nepomáhalo nic-hůlky, čelovka a ani přítel na telefonu. Jen pevné nervy a trpělivost. Na horu jsem tedy ještě nějak vyšel, avšak trvalo to minimálně věčnost. Po výstupu jsem ale čekal, že dolů to bude snesitelnější. Kdepak. Padaly na mě kameny, stromy, lidé či jiné rúzné havěti, takže to zas tak růžové nebylo. Po sestupu jsem se ovšem tak neskutečně otřepal a probral, že do konce Loučení už jsem byl odolný snad vůči všemu (kromě Josefínky).

Legenda Loučení  2015- Stříbrný roh. Doopravdy to bylo tak prudké.  Autor: Jan Sedlák.

Po krásném ranním probuzení v podobě Stříbrného Rohu to přestalo být naštěstí tak dramatické, i když stále by se tu nějaká zábava našla. Minul jsem totiž třetí kontrolu. Bez uvážení jsem se spustil za Maďarkou a moc jsem nedumal nad tím, že by snad zde někde mohla být nějaká kontrola. Ale ona tam byla. Takže těsně před vysněnou občerstvovací stanicí jsem se obrátil do protisměru a vracel se asi kilometr na místo činu. Cestou jsem samozřejmě přibral Jara Kováče, který by bez bloudění nejspíš ani neexistoval.

Od kontroly na zřícenině Vraty (která by Vás na jiných závodech rozhodně překvapila) to začalo být docela pohodové. Možná tomu napomohly dvě skvělé občerstvovací stanice (Buková hora a Malé Březno), či společnost nikdy nebloudících Maďarů (chlapů, slečny jsou na tom výrazně hůř). Hlavní příčínou téhle pohody byla však nádherná trať a solidní tempo, které začali Maďaři diktovat.

Buková hora poprvé. Autor: Jan Sedlák.

 Při cestě dolů z Bukové hory jsme dokonce potkali Přemka s Robertem. Ptali se mě, kudy tudy, neboť GPS Libereckým funguje jenom na Ještědu a Přemkova skvělá GPS měla zrovna slabší chvíli. Chlapcům jsem moc nepomohl, nicméně do cíle dorazili, takže naší pomoc nakonec stejně nepotřebovali.  

Dole v Malém Březnu nás čekal Oláf, a cestou na horu nádherné rozhledy, které jsem si ale moc neužil, protože Maďaři dostali chuť na závodění, díky čemuž jsme do kopce předběhli pár závodníků.

Buková hora. Pořád jsme se sice kolem ní motali, avšak vchol jsme nezdolali. Autor: Aron Dienes.

Při druhém výstupu jsem si uvědomil, že jsem vlastně v půli první etapy. A když jsem v půlce, tak bych si taky jednu „pulku“ měl dát. Takže slivovici od Honzy Sedláka jsem neodmítnul, i když on se moc s ničím nepáře, díky čehož mi nalil místo „pulky“ čtvrt kelímku. Ovšem děsně mi to bodlo, díky čemuž mě přešly žaludeční problémy. Ještě před odchodem jsem se zeptal, jestli už tudy všichni prošli. Od startu závodu již uběhly 4 hodiny a půl, takže jsem čekal, že těch 11 kilometrů už všichni museli dát. A ono ne. Chyběl ještě Martin Fojtík! Další věc, která mě dost překvapila, byť jsme byli na Oláfopetroegono pochodu.

Po návštěvě téhle občerstvovací stanice mi bohužel definitivně unikli Maďaři. Ovšem to mi ani nevadilo, neboť trať začala být běhatelná, počasí nádherné, i ty kilometry utíkaly. Ale tahle charakteristika se rozhodně nehodí pro popis Oláfopetroegono pochodů. Od Magnetovce (520 m. n. m) to opět začalo. Nekonečný běh kdovíkam, na území nikoho, bez ambicí na dosažení nějakého smysluplného cíle. Kontrolu na Magnetovci jsme však nakonec našli, celí šťastní a s doměnkou, že nás už nic podobného nepotká alespoň do konce první etapy. Což se naštěstí splnilo.

Po sestupu na kontrolu ve Velkém Březně jsme s kamarádem Rosťou i přes vidinu cíle, od kterého nás rozdělovalo pouhopouhých 12 kilometrů, na chvíli spočinuli a dali si polévku. To se nakonec ukázalo jako velmi praktické a taktické, neboť večer nás čekala ještě druhá etapa, před kterou by nebylo dobré se zbytečně zničit. Za přestávku jsme ovšem dostali dobrovolné penále, takže jsme s Lukášem běželi ještě k nádraží a zpět.

Avšak bloudění ve Velkém Březně bylo tím úplně posledním větším blouděním jak v první etapě, tak i v úplně celém závodě. Do Ústí už to nebylo žádné drama, ba dokonce to byla téměř pohodová záležitost, neboť jsem si s Lukášem výborně popovídal, takže krize všechny dočasně přešly.

Ovšem krize propukla v Ústí nad Labem. Bohužel celkem v plném rozsahu, takže jsem Lukáše poslal napřed a do cíle se doplazil úplně pomaličkým tempem. Závěry jsou zkrátka slabou stránkou mé turistiky, takže mě dokonce doběhl i Jirka Linhart. Ale i přes to jsem si závěr poměrně užil. Petr Malý nás totiž vedl kolem SETUZY, v jejíž blízkosti žijou někteří divočejší občané a bylo zajímavé je sledovat. Bohužel všechno jednou končí, takže i první etapa skončila, pro některé běžce včas, pro turisty například až v 15:00.

Mezi první a druhou etapou …

            Po doražení do cíle jsem se osprchoval a hned jsem šel do KFC, kde jsem se výborně nadlábl a doplnil energii na další etapu.

            Po vydatném občerstvení jsem si pak dal na dvě hodiny šlofíka. Víc jsem ale nezvládl, neboť v tělocvičně bylo rušno. Nicméně nemůžu si stěžovat, protože i ty 2 hodiny nakonec postačily.

Druhá etapa

Ve 22:30 jsme se autobusem všichni přemístili na místo startu. Už před startem jsem tušil, že druhá etapa bude teprve to pravé dobrodružství, ale kdybych věděl dopředu, co mě čeká, tak bych to nejspíš zabalil už pod Varhoštěm.

            Začlo se hned z ostra. Výstup na Krkavčí skálu (445 m. n. m) byl opět technickým kumštem. Péťa Malý nám chtěl na úvod hned ukázat, že je tím pánem, který značil tuto trať, takže zadarmo nemůžeme nic čekat. Nicméně na cestu z Krakavčí skály na sedlo pod Varhoštěm už žádnou traumatizující vzpomínku nemám, tudíž to nebylo nejspíš nic dramatického.

Pod Varhoštěm nás čekala první kontrola, na které sídlil Olaf. Ten mi mimo jiné oznámil, že Tomáš Štverák běží skoro nahý a že se mu to nemusí vyplatit. Pokýval jsem hlavou, během toho jsem si navíc i stihnul dát kofolu, ale hned jsem upaloval, neboť ze začátku závodu se obvykle ještě neflákám, ale snažím se například i běžet.

Výstup na Varhošť (639 m. n. m) se stal příjemnou záležitostí, což mi bylo trošku podezřelé. Ale na Varhošti stojí rozhledna, která ma asi 150 schodů. No a kde jinde by mohla být kontrola, než přímo na jejím vrcholu. Takže všecko v normálu. Na Varhošti jsem se také chytil Maďarů, což se vždy vyplácí. Kdyby mě totiž Peter Sara nenavedl na správnou cestu u rozcestníku pod Varhoštěm, tak bych místo psaní článku teď bloudil někde na této hoře. Pro jistotu jsem se tedy Maďarů držel až do Němčí, kde nás najednou dobíhala velmi zvláštní skupinka. Tomáš Zaplatílek, Katka Šoubová a Martin Hlaváč. Prý že bloudili. Hold s sebou neměli žádného Maďara.

Od Němčí jsem se tedy zkoušel chytnout za Katku a Martina. Docela dost mě překvapilo, že jejich tempo bylo vcelku snesitelné, ovšem ještě více mě překvapilo, že jsme utekli Tomášovi Zaplatílkovi. Tento fakt mě vcelku nabudil, takže jsem dokázal vydržet běžet s Katkou a Martinem až na občerstvovací stanici, která byla někde na okraji Ústí.

Během sestupu jsem dost dumal nad tím, jak je možné, že mi Katka naděluje takové dardy, když v seběhu jsem jí vcelku stačil. Na občerstvovací stanici to bylo možné pochopit. Zatímco Katka už vyrážela dál, tak já jsem teprve sosal colu a chroustal nějaké dobrotky. Během toho, co jsem se ládoval, mi však Oláf oznámil, že Honza zabloudil. No super, aspoň bude trošku zábavy. Takže po tom, co jsem se přestal ládovat, jsem se připojil k Honzovi Suchomelovi a Tomášovi Zaplatílkovi, pokračujíce vstříc dalšímu kopci či něčemu podobnému.

S tempem od Tomáše a Honzy jsem bojoval úspěšně asi 2 kilometry. Chlapci mě do kopce naprosto rozdrtili. Tempo jsem tedy raději zvolnil a pokračoval po vlastní ose na Vysoký Ostrý (587 m. n. m).  Samotný výstup na Vysoký Ostrý byl neuvěřitelně výživný, ale zase na vrcholu to stálo za to. V protisměru jsem dokonce mohl spatřit Katku Šoubovou, Tomáše Zaplatílka a Honzu Suchomela. Bohužel už naposledy. Někde za Vysokým Ostrým jsem ještě pomohl nalézt správnou cestu Juditě, za což mě odměnila tím, že začala diktovat tempo a až do Střekova jsem se s ní mohl svézt. Musím ovšem říct, že jízda to byla na můj vkus trošku rychlá.

Díky tomuto nočnímu průletu mlhovinou s Juditou jsem dorazil k hradu Střekov ve stádiu běžící polomrtvoly. Navíc mi chybělo pití, takže jsem tajně doufal, že v podhradí dnes večer bude vládnout nějaký Petrův svěřenec.

V podhradí jsem doopravdy potkal dva Petrovy svěřence. Byl jsem nesmírně rád, že zrovna zde Petr Malý umístil tajnou kontrolu, neboť kdyby tu nebyla, tak na později proklínaný 42. kilometr bych asi ani nedorazil. Na kontrole totiž byla vysněná voda, jídlo, ale hlavně usměvavý a pohostinný Egon. Ten se samozřejmě a již tradičně zeptal, zda nechci pivo. S poděkováním jsem odmítnul, a pelášil za Judit.

Judit je ovšem Maďarka, tudíž s přibývajícími kilometry přidává i na tempu. Takže její diktatůru byly mé nohy schopny tolerovat pouze kousek za Labe. Za Labem jsem už pokračoval zcela sám. Ovšem sám jsem vydržel pouze do další kontroly někde nad Vaňovem, neboť jsem byl nucený dát si pauzu a upadnout do mikrospánku.

Díky tomuto mikrospánku mě dohnal Martin Hlaváč, Pavel Fexa a Vladimír Kasl. V závodech se často stává, že když běžíte s někým, tak to začíná ubíhat rychleji a drží se i slušné tempo. Paradoxně na Loučení to fungovalo přesně naopak. Od chvíle, kdy jsem totiž nad Vaňovem potkal tyto borce, začala suveréně nejtěžší část závodu, která mě stála mnoho a mnoho sil.

To se projevilo hned při stoupání na Vrkočský vodopád. Borci mi totiž utekli, a mně nezbylo nic jiného, než kopnout do vrtulí a dohnat je. Povedlo se. Přece jenom jsem ty síly v první etapě na něco pošetřil. Za odměnu jsem si mohl chvíli posedět s Pavlem Fexou u kolejí v Dolních Zálezlech a postěžovat si, jaký to máme „těžký“ život, když chodíme takové pochody. Dosr se divím, že jsme se vůbec zvedli a šli dál.

U někoho se zvyšuje tempo s přebývajícími kilometry, u drtivé většiny klesá. U nás mi ovšem přišlo, že jdeme s přibývajícími kilometry spíš dozadu než dopředu. Ploužili jsme se jak lemry, navíc s orchestrem stížností na to, že už nemůžeme a že to nedáme. Já, Vláďa, Pavel a Martin jsme krizi vzájemně díky těchto stížností tak prohloubili, že mi doopravdy přišlo jako bychom se neposouvali směrem dopředu. Musím proto říct, že cesta vedoucí na Moravanský vodopád je momentálně spokojená, protože se nás konečně zbavila a má svůj klid. Já jsem ovšem při jejím přechodu nikdy nevěřil, že bych dosáhl jejího konce. A vida. Dokonce jsem si ještě přidal Mlynářův kámen, kde byla kontrola, za což jsem byl Oláfovi nesmírně vděčný. Na téhle kontrole jsem totiž vskutku uvěřil, že do Dubiček nikdy nedojdu.

Na vyhlídce Mlynářův kříž jsme zažili sobotní svítání.  Autor: Gábor Hevér.

I přes to, že jsem nevěřil v docílení  Dubiček, se mé přání splnilo. Považoval jsem to skoro jako protnutí cílové pásky, díky čemuž jsem ani moc neuvažoval o nějakém dalším pokračování. Zapnul jsem si tedy internet a napsal Oláfovi, že končím, neboť jsem byl doopravdy vyždímaný. Oláfova odpověď „neser“ ovšem naznačila, že se žádné vzdávání konat nebude, ale že chvíli spočinu a budu pokračovat dále. S této chvilky se nakonec vyklubala hodina, ovšem musím říct, že tato hodinová pauza byla vskutku výhodná, neboť mi dala pro dalších 60 kilometrů mnoho sil a klid v duši.

Po hodině jsme se tedy shodli, že by bylo dobré pokračovat v naší pouti Českým Středohořím.  Martin šel napřed, i Vláďa, takže jsme zůstali s Pavlem sami. Dost se ale divím, že jsem se postavil a šel z hospody dále. Hned při východu z tohoto chrámu místních štamgastů v Dubičkách totiž přišla první facka v podobě neskutečné zimy. Za chvíli jsem se ale rozehřál, tudíž naše cesta s Pavlem na Radějčín se proměnila v konverzační turistiku, která byla doprovázena nádhernými panoramaty Českého středohoří. Bohužel ještě před rozhlednou na Radějčínu přišla druhá facka. Dohnal nás Rafal! Sakra, toho jsem vždycky porážel, ale v posledních 2 závodech mě porazil. A teď už po třetí! Tak to tedy ne, hecuju Pavla, beru nohy na ramena a držím se ho zuby nehty. Po chvilce ovšem s Pavlem zjistili, že to nemá smysl. Rafal totiž hospodou proletěl jako uragán, což se mu i v konečném výsledku vyplatilo.

Díky tomu začala úplně nová kapitola závodu. Sice jsme neměli s Pavlem sil nazbyt, zato jsme však měli dobrou náladu a neskutečnou pohodu v duších. Takže při seběhu do Dubiček se nám zcela běžně stávalo, že jsme například 10 minut běželi s chodcem či jsme sbíhávali v tempu okolo 10 min/km. Díky této únavě jsme byli ovšem také pozorní, a proto jsme cestou do Žernoseků nebloudili snad ani metr.

Z Žernoseků jsme však museli vystoupat Lovoš. Nálada byla sice parádní, nicméně sil nebylo nazbyt. Výstup proto trval věčnost. Po minimálně 1 hodině a půl jsme s Pavlem došli z Žernoseků těsně pod Lovoš. Už se zdálo, že vrchol bude blízko. Jenže zdání klame. Každá cesta sice vedla nahoru, nicméně Petr si pro nás našel jedinou, která vedla dolů. Takže pár metrů dolů a znovu na Lovoš. Musím říct, že kdyby tu nebyl Pavel a nahoře chata, tak to tu asi zabalím a zavolám Oláfovi, až tu pro mě přijede.

Na Lovoši (570 m. n. m) jsme si dali pauzu. Cola, párek, zkrátka věci, které poctiví sportovci mají v oblibě. V kombinaci s nicneděláním se nám to jakožto správným sportovcům zamlouvalo, avšak i přes to jsme po půlhodině uznali, že by bylo dobré pokračovat vstříc novým dobrodružstvím.

Východ z chaty je vždy na chvíli obrovskou fackou. Zima, lenost, zkrátka je to dost o morální stránce věci. Nicméně s Pavlem jsme tuto libovou záležitost překousli a pokračovali opět bok po boku do Oparna. Asi 500 metrů jsme „běželi“ ničím nerušení, v pohodové náladě dolů. Ovšem nerušený jsem byl do té doby, než mi Pavel oznámil naše tempo seběhu. 13:50 na kilometr. Musím říct, že jsem zažil hodně věcí, ovšem seběh v tempu 13:50 patří mezi ty dosti kuriózní. Těsně pod vrcholem jsme navíc potkali Andy. To už nás ale namotivovalo takovým způsobem, že jsme cestou do Oparna po dlouhé době předbíhali i rodiny s dětmi.

V Oparně nás čekala tajná kontrola a u ní Olaf.  Byli jsme za to s Pavlem oba nesmírně vděční, neboť na další občerstvovací stanici to bylo ještě 10 kilometrů a s tempem 13:50 v seběhu by to ještě mohlo být na dosti dlouho. Byla to zkrátka neuvětelná pomoc. Nejen že jsme si doplnili vodu, ale nakoplo nás i geniální občerstvení, oznámení našeho stále solidního umístění a ještě informace, že se z Kletečné prozatím nikdo nedostal. Takže s vidinou toho, že třeba budeme první se skalpem Kletečné, jsme vyráželi dál, vstříc královně Českého středohoří Milešovce.

Vpravo Kletečná (706 m) a vlevo královna středohoří Milešovka (837 m). Autor: Gábor Hevér.

Z Oparna do Velemína nás sice žádná rovina nečekala, ovšem cesta i přes to odsejpala a pod Milešovku jsme se dostali pocitově cobydup. I z Velemína na Milešovku to trvalo pocitově krátkou dobu, takže si cestu prakticky vůbec nevybavuju. Vybavuju si až moment, kdy jsme se potkali s Martinem Fojtíkem a jeho Lůcou.

Toto střetnutí patřilo vůbec mezi ty nejlepší momenty v závodě. Nejpve nám Martin nabídl plechovku s pivem, kterou jsem však vzhledem k mé nechuti k alkoholu (zapříčiněnou čtvrtečním degustováním) s díky odmítl. Kromě piva jsme také výborně poklábosili. Martin nám oznámil, že kolečko kolem Milešovky zvládnou i chodci za 3 hodiny, a také že na Milešovce už to vypadá spíš jako sraz nějakých mrtvol než sraz běžců na závodě. Dokonce nám řekl, že i Zikmund toho má dost! A když má Zikmund dost, tak mají dost všichni. O pravdivosti tohoto výroku jsem se přesvědčil v momentě, kdy nás v protisměru míjel Přemek. Musím říct, že tak zničeného jsem ho nikdy neviděl. Po chvíli nás pak doběhl sám Zikmund. Dle Marinových slov už prý neměl náladu na vtipkování. Tento fakt ovšem Zikmund vyvrátil. Když jsem totiž řekl, že se mi plete Pilař a Hrotek, tak bezprostředně oznámil, že to dává smysl, neboť pila má hroty. Po tomto pro mě takřka legendárním výroku jsme se všichni začali smát a Honza (coby Zikmund) pokračoval spěšně na Kletečnou. Po chvilce jsme Lůcu a Martina opustili i my s Pavlem. Cestou na Milešovku jsme si ovšem zpříjemnili poklábosením s více lidmi, tudíž cesta utekla jako voda.

Na Milešovce (867 m. n. m) nás čekal „milý“ pán hospodský a krásný rozhled na okolí. Po chvíli jsme si tedy šli objednat. Chtěli jsme si dát párek, ale ten neměli. Dostali jsme polévku. Samozřejmě vše bylo doprovázeno s velikou ochotou a nadšením pána hospodského. Už Martin nás upozorňoval, že obsluha nahoře stojí za prd, ovšem ono to bylo snad ještě horší. Kdyby tu nebyla Petrova dobrovolnice, která se o nás starala jako o vlastní, tak bychom tu podruhé už snad raději ani nešli. Nebyl tedy důvod se moc zdržovat, a když pak dorazil na chatu Jaro Kováč a Milan Mikulášek, tak jsme uznali, že je čas vyrazit dál. Bohužel jsem si nedoplnil ani pití, neboť to bylo zpoplatněno. Fakt skvělá chata.

Díky mírného rozrušení jsme dokonce chvíli bloudili na Milešovce. Dumali jsme, kudy tudy, a nakonec jsme s Pavlem vydumali, že tudy vlastně jo, ale i ne. Zkrátka dostat se do Milešova nebylo tak jednoduché, jak se mohlo všem ostatním zdát. Ovšem nakonec jsme vše trefili, a následující úsek kolem Milešovského Kloce jsme si neskutečně užili. A to i přes nedostatek pití, začínající noc a sněžení. Noc fungovala tak nějak opačně. Najednou jsem začal být plný života. Takže když jsem se podruhé objevil v Černčicích, byl jsem až překvapený, s jakou rychlostí jsme to spolu s Pavlem zvládli. Za odměnu jsem si proto pustil internet a sledoval, co se kde děje. Zkrátka dřina v závodě v mém podání. I díky tohoto rozptýlení, ale hlavně díky Pavla jsem nějak na Milešovku vylezl. I když výstup nebyl úplně zadarmo, jak jsem si myslel na začátku v Černčicích.

Při druhém vstupu do chaty Milešovka (867 m. n. m) jsem už věděl, že už je to prakticky za námi. Ale posledních 30 kilometrů jsme raději nepodceňovali. Domluvili jsme se proto s Pavlem na půlhodinové pauze. Po pípnutí jsme si tedy šli objednat k „milému“ hospodskému polévku. Jenže polévka nebyla. Jsou už jen párky. Zvláštní, jak se tu za ty necelé 3 hodiny v ledničce objevily, když na vrchol jezdí pouze lanovka, která je však v provozu jen přes den. Ale moc jsme nad tím raději s Pavlem nedumali a vzali to, co bylo přítomno. Během toho, co jsme si dopřávali večerní dýchánek, dorazilo do chaty mnoho známých stovkařů. Braňko Gereg (vypadající jako by zrovna začínal), Jaro Kováč, Milan Mikulášek, Tomáš Vrzáček, Petr Kotlář a další. Aspoň ta zábava tedy stála za to, když obsluha nestála vůbec za nic. Ale musím říct, že jsem si nabral vodu, takže aspoň něco pozitivního na závěr pobytu v této chatě. Po nabrání vody jsme už s Pavlem ale doopravdy vyrazili dál, vstříc pověstné Kletečné.

Dolů z Milešovky to kupodivu šlo. Občerstvení a „příjemná“ obsluha na Milešovce mě nakoply. Navíc jsme potkali Vláďu, a také Gábora, který vypadal, že už toho má dost, takže skutečnost, že na tom s Pavlem ještě nejsme nejhůř, nás dosti psychicky podpořila. Seběh tedy byl sice pohodový, ale pořád v očekávání opěvované Kletečné. Musím říct, že jsem si z tohoto kopce udělal respekt, aniž bych ho někdy viděl.

Po proběhnutí Paškapolí tedy došlo k samotnému výstupu. Musím ale říct, že Kletečná (706 m. n. m) nebyla zdaleka nejhorší kopec v závodě. Kameny tu sice byly, ale šlo přes ně v pohodě jít a výstup docela rychle utíkal. I Pavlovi to přišlo nějaké lehké v porovnání s minulým rokem. Po půlhodině od opuštění Paškapole jsme pak dokonce dobyli samotný vrchol.

Na vrcholu jsem byl stále ještě v doměnce, že je to poslední kopec.  A proto jsem volal Tátovi a Tomášovi Štverákovi, že už je to do cíle kousek. On to kousek byl, už jen nějakých 25 kilometrů. Ovšem to jsem vůbec netušil, že nás čekají takové srandy jako Josefínka či kopec nad Vaňovem. Ale nepředbíhejme. Takže s líbeznou vidinou cíle jsem pokračoval dál, možná naposledy spokojený a neunavený.

Cesta z Kletečné byla dosti náročná, nicméně díky skoro cílové euforii a díky doprovodu Pavla jsem jí zvládl. Po tomto seběhu následovaly legendární ohradníky Loučení. Byly naprosto nekonečné, ale carbonex pod jazykem (mazec, už jsem si fakt připadal jako feťák, nicméně rada od Pavla se neodmítá), Jaro Kováč s Milanem Mikulášekem v zádech, žirafa (rozuměj strom 1), muflon (rozuměj strom 2- zkrátka moje první pořádné halucinace) a blížící se občerstvení-to vše nás s Pavlem nakoplo, takže jsme se až do Habrovan přemístili v rámci možností ještě v pohodě.

Od Habrovan ovšem začala poslední, a suveréně nejtěžší a nejpomalejší část závodu. Podivný dům v Habrovanech, který měl horní patro rozbité+prázné a dolní obsazené lidmi jakoby naznačoval, jaký bude pro mě závěr závodu. Po výstupu nad již zmiňovanou obec Habrovany ve mně propukla brutální krize, která trvala až na další občerstvovačku. Měl jsem slzy na krajíčku, nervy v prdeli a síly promarněné na čtvrteční párty v Ústí. Pavel začal tpět. Dost se mu divím, že i přes to mě neopustil a pokračoval se mnou dále. V Dubicích jsme dokonce poprvé a naposledy asi 200 metrů bloudili! Samozřejmě mojí vinou. Po tomto „bloudění“ se pro mě stal kilometr do Moravan hotovou zkázou. Dokonce mi začala být i neskutečná zima.

V Moravanech jsem chtěl vzdát. Opět. Ale i jako v Radějčíně, co na jazyku, to rozhodně ne na srdci. Dělal jsem sice scény, ale uvnitř jsem věděl, že to prostě musím dát. Ovšem i přes to všechno jsem si musel dát minimálně půlhodinovou pauzu. Chtěl jsem usnout, ale byl jsem už tak vyčerpaný, že jsem nakonec ani neusnul. Ale ve všem negativním se musí najít něco pozitivního. Tím pozitivním se pro mě stala přítomnost táty. Měl s sebou quirito, a navíc jsem ho ještě obral o ponožky a bundu. Musím říct, že kdyby tu nebyl, tak bych do cíle rozhodně nedorazil.

Takže asi v 22:30 jsme vyrazili dál, vstříc posledním 14 kilometrům.  Měl jsem na sobě 2 bundy, nové ponožky, vedle sebe Pavla a navíc jsem byl dobře posilněný z občerstvovací stanice. Tak nějak jsem uvěřil tomu, že to do cíle už bude pohoda. Pavel se mnou zažíval dokonce poslední chvilky, kdy jsem byl dobře nalazený. A to i přes to, že cestou k Josefínce jsme překonávali ještě docela velké převýšení. Ovšem když jsme dorazili k odbočce na legendární Josefínku, závod se najednou stal opět tvrdou dřinou.

Josefínce musím věnovat samostatný odstavec. S něčím podobným jsem se totiž nesetkal nikdy ani na žádných Olafopetroegono pochodech, či dokonce jiných závodech. Prostě kontrola umístěná snad na nejhorším místě, které by si člověk na závěr představoval. Klesalo se totiž hodně dolů, navíc blátěnou cestou. Pavel to měl navíc s doprovodem mých nadávek. Ba dokonce jsem začal brečet. Musím říct, že tato Josefínka mě zlomila psychicky. A to jsem byl ještě před ní. Při samotném výstupu to bylo ještě zajímavější. Totiž na kontrolu vedla blátěná cestička, vedle které byla už jen propast dolů vlevo a vpravo jenom kluzká skála. Po doražení na samotnou kontrolu jsem pak na svůj záznamový lístek k této kontrole nakreslil kosočtverec s čárkou. Zkrátka mazec. Ale parádní extrém, který mi opět dokázal, že jsem stále jen dítě.

Josefínka. Klasická zábava v neděli v jednu ráno. Ale ještě, že jsem tu byl za tmy. Autor: Gábor Hevér

Po tom, co jsme se opět vrátili na odbočku k Josefínce, jsem jaksi neměl náladu a ani morál na nějaké další pokračování. Ovšem do Vaňova jsem to ještě nějak záhadně dal. To jsem ale ještě netušil, že z Vaňova mě čeká nějaký výstup. Po tomto nepříjemném zjištění jsem chtěl do cíle dojít po hlavní cestě. Kontrola, nekontrola, DNF, DNQ, zkrátka bylo už mi to vše jedno. Naštěstí tu ale byl Pavel. Ten mě ještě namotivoval na poslední výstup.

Poslední výstup nad Vaňov kolem vodopádů nám trval díky mně asi 35 minut. A to se jednalo pouze o kilometrový úsek s převýšením 200 metrů. Kdyby nás nedoháněl Jaro Kováč a Milan Mikulášek, tak jsme na kopci ještě teď. Odměnou za to, že jsme na kopci nezůstali, nám byl nádherný rozhled na celé Ústí. Tímto pohledem jsme se kochali asi 40 minut, protože nádherný hřeben měřil 2 kilometry, ale nám se i přes to, že jsme se ho snažili běžet, tuto vzdálenost nedařilo krátit.

Za hřebenem nás pak čekala poslední kontrola na Soudném vrchu. Pod Soudným vrchem mě navíc čekal i táta, který s námi došel až do cíle. Musím říct, že poslední kroky do cíle byly euforické. Sám jsem tomu totiž nemohl uvěřit, že tato dřina už končí. Na druhé straně mě to i trošku mrzelo, neboť návrat do školní reality taky není nějaký extra příjemný.

V cíli jsme tedy byli ve 3 ráno. Posledních 15 kilometrů jsme s Pavlem zvládli za 5 hodin. Za odměnu jsme proto dostali od Olafa diplom a gratulaci. Navíc jsem si i jako správný sportovec dal pivo a párek. Kolem 4 ráno jsem pak bezvládně usnul.

Statisticky

-Celkový čas obou etap 37:50 (1. etapa-9:47, 2.etapa-28:03)

-20. místo (1. etapa-34. místo společně s Jirkou Linhartem, 2. etapa- 20. místo společně s Pavlem Fexou)

-170 kilometrů/7800+ (1. etapa 55 km/2400+, 2. etapa- 115 km/5400+)

-17. stovka v životě, letošní 16., bohužel také letošní poslední

-3 dny na trati, 2,5 hodin spánku během 70 hodin, 1 velká párty v Českém středohoří.

Hodnocení závodu

Značení naprosto dostačující, startovné za hubičku, skvělé občerstvovací stanice, neuvěřitelně ochotní dobrovolníci a celková pohodová atmosféra. Prostě klasika Oláfopetroegonovo pochodů, která mě však vždycky poteší. Ovšem zpětně bych se chtěl vrátit spíše k trati závodu. To byla jednoduše fantazie. Musím říct, že jsem poprvé šel něco připomínající skyrunning. Kopec za kopcem, bláto, skály, žádné sjezdovky, prostě extrém jak má být. Tento závod byl rozhodně nejtěžším podnikem celé sezóny. Petr si proto zaslouží obrovskou 1. Navíc jsme i ve čtvrtek a v pátek v brzkých ranních hodinách dobře zapařili, takže i společenská stránka akce byla parádní. Díky tomuto všemu jsem rád, že jsem celou akci dokončil a užil si jí až do samotného závěru. Po 100 MKMK to byl pro mě rozhodně druhý nejlepší výkon sezóny.

Poděkování patří:

-Rodině, hlavně ovšem tátovi, který pro mě ochotně přijel a odvezl mě domů.

-Výborným dobrovolníkům a organizátrorům, kteří připravili naprosto fantastickou akci.

-Všem aktérům čtvrteční párty, kterou jsem též zakončil stovkařskou sezónu.

-Díky Rosťovi Vagnerovi za skvělou společnost v první etapě.

-Hlavní díky ovšem patří Pavlovi Fexovi. Celou druhou etapu se mnou protrpěl, za což jsem mu neskutečně vděčný. Díky moc!

-Také díky mým červeným felinám od dynafitu, se kterými jsem zvládl 8 stovek a přes 1500 kilometrů! Teď už odpočívají někde v Ústí na skládce. Jsem to ale nevděčník.

-Všem kamarádům, týmu NVPP, či dalším spřízněným duším, které mě vždy podporujou.

-Samozřejmě největší dík patří Bohu.