Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

LH24 z pohledu neběžce

LH24 z pohledu neběžceVýzva. Asi tak bych nazvala Honzův návrh, abychom se společně zúčastnili závodu LH24. Pravidelně neběhám, za běžce se nepovažuji, a jestli je pro mne něco horší než běh na dlouhou trať, pak je to běh do kopce.

   S provinilým pocitem, že se jistě většina běžců připravuje na tento závod celý rok (ne-li déle), jsem od konce listopadu začala více běhat, bez tréninkového plánu, po rovině a maximálně hodinu a půl v kuse. Až zpětně po závodě mi došlo, že mi vlastně ta samotná příprava, byť značně chaotická, mnoho dala. Noční běhání s padajícím sněhem ve světle lamp, západy slunce ve Hvězdě nebo běhání s čelovkou okolo Hostivařské přehrady…nic z toho by mne předtím asi ani nenapadlo podniknout. Jsem holt z těch, kteří nad sebou potřebují bič, aby se donutili něco dělat. Vy také?

Poprvé na Lysé


A jaký byl pro mne tedy samotný závod LH24? Asi vlastně lehčí, než jsem si představovala. Mé nepřipravené tělo velmi brzy dosáhlo svého limitu a pak už jen zbývalo udržovat setrvalý stav…

   S Helčou z NVPP jsme byly povzbudit ostatní závodníky na startu (obě jsme vybíhaly až jako druhé) a moc se mi líbila její poznámka, když nás míjel štrůdl závodníků, jdoucích již jen krokem. „To je prima, že ti lidé vyrazí i jen tak na pohodu a nesedí třeba doma u televize“. Došlo mi, že jejich tempo bude i moje tempo.

   První kolo jsem myslela, že Honzu prokleju (vždycky je lepší svádět vinu na jiné než na sebe…). Brutální kopec nebral konce a já dostávala strach, že nezvládnu ujít ani jedno kolo. Podle hesla „každý kopec se dá vyjít, i když velmi pomalu“ jsem dofuněla k traverzu. „Ten se běhá“, řekli mi před závodem. Snad půl metru napadaného sněhu a v něm vyšlapané stopy. Vzpomínala jsem na tréninky plážového volejbalu, v písku se totiž běhá podobně obtížně… Po krátkém pozvolném stoupání se přede mnou objevil na dosah vrchol Lysé. Poprvé v životě. Pod ním vlnící se had běžců. Paráda. To už jsem věděla, že to kolo dokončím. První seběh dolů se dá přirovnat k máločemu. Prostě svištíš z kopce hlava nehlava, úžasný pocit. Bohužel, už se mi jej pak nepodařilo zopakovat, ale na ten první, na ten nezapomenu. Dofuněla jsem k Sepetné po dvou hodinách, ale měla jsem pocit, že jsem na trase mnohem déle… Další kola se moje časy jenom prodlužovaly, únava byla znát hlavně při cestě dolů. Druhým kolem počínaje jsem nasadila nesmeky, po třetím kole kompresní návleky a ve čvrtém a pátém kole jsem před největším kopcem požila energy gel. 

   Před závodem jsem měla obavu ze tří věcí. Z převýšení, z počasí a z usínání a celkové únavy. První byla oprávněná, moje chůze do kopce byla fakt marná, i když překvapivě s každým kolem se mé zoufalství na „Smrťáku“ zmenšovalo. Počasí bylo naštěstí teplé (ve tři ráno bylo na vrcholu „jen“ mínus šest), občas sněžilo a foukalo, ale představuji si, že podmínky by v těchto končinách mohly být mnohem extrémnější. A co se usínání týče…člověk byl během závodu tak rozpumpovaný, že ani po hodině ve spacáku mu tělo nedovolilo usnout.

Dokázat si, že to dokážu


Závod byl pro mne cennou zkušeností na mnoha úrovních. Předně málokdy bývám tak „rozbitá“, že si dva dny téměř nemůžu sednout. Hlavu jsem si vyčistila tak, jako už dlouho ne a mé myšlenky dosáhly výšin skoro až metafyzických. Taktéž mne nadchla komunita běžců. Nebyla jsem tamější, přesto se se mnou ostatní závodníci dávali do řeči, povzbuzovali, pomáhali mi, fandili mi – a to bylo moc milé.

   Přemýšlíte-li tedy nad tím, zda se na LH24 (či jiný podobný závod) přihlásit, radím: „Jděte do toho!“ Dokud si to člověk sám nevyzkouší, tak vlastně neví. Já si chtěla dokázat, že to dokážu. A každá taková zkušenost je dobrá. Limity máme v naší hlavě.

Lenka