Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

Lh24 by Žabak

Lh24 by ŽabakUhrovina, jako každá jiná. Ale bylo to něco neuvěřitelného.

Jako každé Lhčko bombíme už v pátek na registračku, a pak hned na hotýlek (tělocvičnu), zabrat místa pro náš neskutečný team (Metloš, 13, Avatar, Vojta, Břeťa, Hanys, Bufo, Standa, Martin, Mee a nejlepší support Káťa). Dvě pivína, Big bang a spát.

 

Ráno krásný budíček, totální bomba počas a příjíždějící zbytek lidí se snídani! Moc dlouho to netrvalo (jen pár narážek, srandiček a všeho možného), a už jsme se loučili s těma, co začínali. Čekali jsme u trafa, kdo to vybombí jako první. Bufo probíhá úsměv na tváři a hned za tím Metly, u kterého mám obavu, když říká, že v kicbillu všechny urve. A tak fandíme a díváme se, jak se závod pomalu rozjíždí! Je to nádhera, když nemusíš startovat :D. Neuběhla ani chvilka a já už jsem stál na předávačce nervózní jak pies, co ten Metly zrobí z kopca. Procházka, Causidis aaa… Metlošu bombi to!!! Vybíhám na třetím místě, což si faakt užívám. Za chvíli druhý a jen se dívám na Standu, jak do všech kopců běhá. No nic, dostávám se na traverz, kde začíná mé trápení a první nadávky. Písek s ledem, na kterém nedrží nic a nikdo se neudrží rovně. Pak už jen nahoru na Lysku a ízy špízy down! To jde, jako pomásle a dole si konečně povídám se Standou, kterého jsem doběhl. Píp a jedem další kolo. Je to sranda, ale letošní rok mi hrál Ipod totálně do toho co se děje. Při nástupu na mé další kolo mi začalo hrát od woodkids run boy run (díky Michale za hudbu!) a přestalo až o půlnoci, když jsme pomalu začali ztrácet first plejs. Prostě nahoru dolů, nahoru dolů. Na konci devátého kola si vyčítám, že už mi to jaxik nešlape a čekám až dofičí můj nejlepší parťák. Probíhá Mára a říkám si, kde soudruzi udělali chybu, a tak se po 15 minutách jdu ptát pořadatelů, jestli náhodou se někdo neroztřískal v obavě o Metlyho. Nic se neděje, krize přichází a odchází, poplácání po ramenou a jedem dál. Noc je prostě noc. V kolečkách jsem myslel na všechny z týmu, kamarádů a na další, kteří s námi všemi sympatizovali a i když jsem prožíval peklo v podobě křečí všude možně a hlavy zamotané jak gordický uzel, tak mě každá myšlenka posouvala dál! Uteklo to jako voda, ani jsem se nestačil nějak vzpamatovat a už jsem šel poslední kolečko. Hlava mi padala na rameno, nohy řvaly o pomoc a já jsem věděl, že zamnou je ještě tým, který se snaží a Luky by mi neodpustil, že šel víc kol, než já :D. Pomalu ale jistě jsem postupoval nahoru a slunce se na mě konečně usmálo. Při stoupání sjezdovky jsem se slovy „I see fire inside of mountains“ postupoval vstříc a koukal na tu krásu se slzami v očích. Pípám si a čeká už mě jenom seběh, který si neskutečně užívám. Kolínko začalo zlobit až po 76Km, takže si to užívám v menších bombách. Dole už jen s písničkou od Coldplay, Paradise dobíhám šťastný k poslednímu pípnutí čipu v tomto závodě. Objetí, neskutečná radost a úleva, že bolest zase pro jednou končí!

 

Teď je nejdůležitější poděkovat té nejlepší supporťačce, bez které by to vůbec nešlo. Za všechny děkuji Káti, která nás budila, starala se o nás a nikdy nás nenechala ve štychu! Jsi prostě nejlepší! :)))

 

A teď vzkaz pro pořadatele. Na závodech existují i lidé co nejí maso, takže by to chtělo vylepšit gastro, protože kromě sýru tam toho nic moc jiného nebylo. Pustit saunu na půl hodiny není dobré topení a pustit topení po 20 hodinách závodu je výsměch. Když řeknu, chvíli před koncem, že je vše připravené na vyhlašování, a pak nás tam nechat stát po 24 hodinách běhání, tak to není moc gud kauf. Vyhlašování cen, kdy něco avizuji a pak aby se to urychlilo to neudělám… No… Je to škoda, že si ničíte tak pověst.

 

A na úplný závěr, moudro Kiliana: Jestliže nesníme, jsme mrtví.“