Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

Jubilejní 25.Tynišťské Šlápoty 2015-in memoriam Martin Jísl

Jubilejní 25.Tynišťské Šlápoty 2015-in memoriam Martin JíslAkci jsem měl naplánovanou už v únoru. Registroval jsem se hned v první vlně. Nic zvláštního. Ovšem co zvláštní bylo, že táta si umanul, že půjde taky. Nějak jsem mu to nerozmlouval, ostatně sám ví, jak na tom je, nicméně věděl jsem, že Týniště rozhodně nebude zadarmo, a tak jsem si o jeho účasti myslel svoje. To jsem ještě nevěděl, jak to nakonec dopadne. Ale teď zpět k událostem, které se udály před závodem. V červenci jsem kromě Šlápot měl naplánovaný TMMTR. Ten jsem zvládl, dokonce jsem si i něco přidal (místo 161 km 168 km), a už jsem si myslel, že jsem mistr světa v ultra maratonu, a tudíž Šlápoty se 130 kilometry a 5000 výškovými metry mě absolutně nemůžou překvapit.

Jasně. Také jsem se těšil, že si spravím chuť po 150 kilometrech samoty a asfaltu na TMMTR. Jasně. Ale jak tomu tak bývá u Oláfa, sešel se den se dnem, a tento org zveřejnil trasu. Pohoda, nevypadá to nějak extra náročně, tu 60 s tím převýšením nějak přežiju a pak to do cíle bude už zadarmo, jen to udržet na nohách. Jasně. Tak nějak jsem žil v téhle pohádce, a proto jsem se na táboře už těšil, jak si o víkendu dám do těla po dlouhé době. Bohužel, tohle nadšení jsem tak nějak ztratil v onen soudný den, a to v pátek 24. Července.

Před startem

V 7 ráno odjíždím z tábora ve Smilovicích, který právě v tento den nabízel závěrečný program, který byl jeden z nejlepších. Říkám si, že se vyhnu se aspoň úklidu a nesmyslnému loučení, super, takže vlastně odjíždím v tom nejlepším. Nicméně už doma mě mrzelo, že jsem z tábora odjel dříve. Ale nebylo už cesty zpět, a proto jsme do Týniště společně s tátou vyrazili. Cesta mi uběhla rychle, ale jednoduše jsem už cítil, že dnes něco neklape. A taky že už v Týništi něco neklaplo. Zjistili jsme, že vlastně vůbec nevíme, kde máme dojet. Ale to zase není nic neobvyklého taková věc, zvláště pro mě a tátu, takže mě to rozhodilo jen trošku. Nakonec jsme vše úspěšně našli, 2x se na místo vrátili zkontrolovat, jestli máme zamčené auto, a pak jsme se směle vydali na večeři. A po večeři už kvapně směr nádraží, abychom odcestovali do Meziměstí. Z Týniště do Meziměstí nás vyrazilo více, a tak už i cesta byla veselá, zvlášť když Libor začínal rozdávat řízky. Po dojezdu do Meziměstí mě už čekaly rozhovory s příjemnými lidmi. Všem jsem říkal, že dnes se plánuju zdržet maximálně kolem 24 hodin. Jasně. Pár lidí se mě ptalo, jestli to táta dokončí, ale na to už jsem tak jasnou odpověď neměl. Také jsme se dostali ke Krakonošově stovce, a překvapilo mě, že i z řad pochodujících stovkařů s mým názorem na tento závod někdo souhlasí. Tohle vše mě sice potěšilo, ovšem když bylo 22:25 a měli jsme vyrazit na start, vůbec se mi nechtělo. Ale co už, nepřijel jsem si popovídat s přáteli, ale běhat – bohužel. 3,2,1 …

Start! … Meziměstí- Anzrejówka (0-18 km)

Start klasicky totálně prospím, a proto pracně doháním Petru a Honzu. Asi po půlhodině se mi to daří, ovšem tihle borci se mnou neměli slitování a tak mi na prvním kopci utekli. Také trápení do kopce, jako tady na začátku, jsem už dlouho nezažil. Bukowiec (886 m) byl pro mě neskutečně náročný. Proto jsem se těšil na seběhnutí dolů. Ani ale to se mi nedařilo. A k tomu všemu nějaké divné, nepříjemné dusno, které dokonce vyřídilo i pejska od pana dogtrekaře. Takhle na začátku, a už jsem se pekelně trápil. Ale výstup na Waligoru(933) před občerstvovací stanicí mi aspoň částečně spravil chuť. Předběhl jsem totiž Petru a Petra, naše „CSUTové“ hvězdy. A bonus jako bonus za jejich předběhnutí jsem od nich slyšel slova o tom, že to dnes moc nejde. Takže taková ta duševní strava by tu byla, a teď už snad jen seběhnout tu „proklatou“ Waligoru, abych dostal i tu stravu hmotnou.

Klasické polské turistické cesty. Zlatý chodník na Lysé. Autor: Branislav Gereg

 

Anzrejówka (18 km)

Cola. Konečně. Co víc si přát. Ještě dolít pití do láhví, a honem dál. Jenže to by tu nesměli být takoví skvělí lidé, jako například Petr Malý. Když mi popisoval Oláfovy organizátorské začátky, tak jsem se neskutečně bavil. I když hodně věcí se nezměnilo, jako třeba to, že 130 kilometrový závod v podání tohohle ultra machra zásadně neměří 130 kilometrů, ale minimálně 145. Tento rozhovor mi děsně zpříjemnil mé krušné chvilky v závodě. Škoda však byla, že jsem byl na závodě, a ne v nějaké kavárně, takže jsem musel běžet dále. Sakra.

Anzrejówka-Hynčice, tajná kontrola (18-30 km)

Na Ruprechtický Špičák to docela šlo. Nějak jsem začal věřit, že dnes na to mám a do cíle rozhodně dorazím. I rozhledna se mi líbila, a hlavně ten pocit, že máme za sebou nejtěžší část a Polsko, byl také k nezaplacení. I za Ruprechtickým Špičákem se mi dařilo. Utekl jsem pár borcům, protože šli nějak blbě podle GPS. Přitom se stačilo podívat do itineráře a hned bylo jasno.  Ovšem radosti netrvaly dlouho, a už před Javorovým vrchem mě opět chytla krize. Dokonce jsem dal i první gel. Jsem sice slabý, to jo, ale prvních 25 km zvládnu vždy i bez gelu. Zvláštní. Ale co, stejně je nebylo na co šetřit, jak se dozvíte později. Gel byl ovšem dobrou volbou, protože k tajné kontrole to běželo samo. Na úseku mezi Špičákem a tajnou kontrolou byl taky jediný špatně označený úsek, a správnou cestu jsem trefil jen díky vlastní blbosti. Domníval jsem se totiž, že jsem na 28 kilometru, nicméně to jsem zdaleka nebyl, protože jsem se plahočil jak na hodinu houslí. Aspoň jsem ale v této krásné představě na chvíli žil, a odbočil na odbočce doprava, i když mě ta odbočka čekala až za 2 kilometry. Naštěstí mě to stálo jen 10 minut nejistoty. Nicméně na tomto asfaltovém úseku mě zase přepadly takové negativní otázky, protože jsem běžel takovým zvláštním úsekem dlouhou dobu sám. Co tu dělám, proč tu jsem, proč mě nikdo nepředbíhá, běžím vůbec dobře, proč běžím tak pomalu? Na jednu otázku bych odpověď měl, a sice na tu poslední. No protože to ani jinak neumím. Tyhle všechny nepříjemné otázky v mé hlavě mi ještě prodlužovaly ten můj pomalý běh. A proto když jsem viděl Oláfa, málem jsem vyskočil radostí. Tak rád jsem ho viděl snad naposledy v cíli na Ledopádech 2015.

 

Krásná rozhledna na Ruprechtickém Špičáku, aneb zde mi bylo hej. Autor: Jan Pavlík

Hynčice, tajná kontrola (30 km)

Je tu cola a dost jídla, také dobrá atmosféra. Super. Chvíli jsem se zdržel, a tak mě doběhla Petra s dalším borcem. To mi přišlo náramně vhod, protože po děsivém úseku se mi samému dále pokračovat nechtělo. Takže po chvilce čekání jsme vyrazili všichni 3 společně vstříc dalšímu dobrodružství.

Hynčice, tajná kontrola-Křinice, Amerika (30-44 km)

Po super občerstvení nás čekal výstup kolem vrcholu Mlýnský vrch. Hnus velebnosti. Ani s hůlkami to nešlo. Tento úsek mě definitivně sejmul, a prakticky až na další živou kontrolu to byla jen a jen krize. Naštěstí běhání po rovných asfaltkách, polích, není jenom moje slabina, a proto tu krizi se mnou sdílela i Petra a náš kamarád. Tak nějak bych byl i šťastný, kdyby už to tady ukončili a já se jel vyspat domů. Jenže Oláf je nemilosrdný, a proto musíme tyto končiny proběhnout. Za odměnu nás pak čekaly krásné Broumovské stěny. Mě by už ovšem přišla vhod spíš další občerstvovací stanice nebo cíl. Jenže ani jedno, ani druhé se nepřibližovalo a místo toho mě ještě čekal výstup na Honský Špičák. Na ten už si s odstupem vůbec nevzpomínám, každopádně v Oláfově podání to musel být nějaký brutální kopec. A po kopci co? Snad už po desáté celkem slušná krize. Oporou mi tady byla ovšem Petra, která ubrala z tempa a dotáhla mě až na Hvězdu. Udělala dobrý skutek, protože nechat běhat dítě samotné v 6 hodin ráno někde v kopcích, to si může dovolit jen darebák Suchomel (poslední seběh na Mátře). Petra sice brzdila, jak mohla, ale každý poctivý ultra trailový běžec z kopce brzdit neumí, a tudíž na občerstvovací stanici jsem na ní měl už 5 minut ztrátu. Trošku mě ale aspoň nakopli borci v protisměru, jako například Míra Vítek, který říkal, že to dám v pohodě, i když v cíli se mi přiznal, že jsem vypadal, jako bych už měl v sobě aspoň 100 kilometrů nebo 5 piv.

Klasická Oláfova vertikála kolem Mlýnského vrchu. Autor: Jan Pavlík

Značka situována ve správném místě. I toto najdete na Oláfových závodech. Autor: Jan Pavlík

Křínice, Amerika (44 km)

Měl jsem sto chutí to tu zabalit. Do konce pobytu na občerstvovací stanici mě tyto myšlenky napadaly. Zajdu za Oláfem, až mě hodí do Máchova, když už tam jede, napadlo mě. Jenže na 40 km? Není to včas? Vždyť to není ještě ani ultra. Tyto dvě otázky jsem si začal klást ovšem až po skvělé polévce s kofolou. Odpověděl jsem na ně nejspíš správně, a proto jsem prozatím boj nevzdal a pokračoval vstříc dalšímu plazení.

Křínice, Amerika - Machovská Lhota, u Lindmanů (44-63 km)

Při výstupu na Hvězdu jsem se ještě držel Petry a našeho kamaráda z N60. Od Hvězdy dále jsem si to už však musel vytrpět sám-a to doslova. Trasa byla sice pořád nádherná, ale pro mě děsně jednotvárná. Vůbec to neutíkalo. Jako bych už běžel snad 20 hodin. Táhlo se to doslova věčně. Vytahoval jsem gely, ty taky nic nepomáhaly. Přišlo mi, že už je večer, a že se strašně loudám. No o tom loudání se mi to ani nezdálo, vždyť tento úsek mi trval 4 a půl hodiny. Stěny jsem prostě celé nějak protrpěl. Kdybych zde ovšem šel čerstvý, tak by se mi to rozhodně líbilo. Mrzelo mě, že Oláf postavil trať prakticky pro dálkoplazy mého typu, a já si to vůbec neužíval. Byla to zkrátka škoda. Nicméně vše má svůj konec, dokonce i Broumovské stěny. Takže po 3,5 hodinách jsem se dostal pod největší krpál mého nočního výletu. Ten jsem už vyšel v doprovodu nějakých dvou borců. Sedal jsem si, lehal jsem si, a pomocí těchto fíglů jsem se dostal až na vrchol. Tam mě čekala klasická fixová kontrola, kterou jsem si označil, a scházel dolů. Nesbíhával, ale scházel. Měl jsem toho dost. Už tady mi bylo odněkud naznačeno, že dnešní výlet zanedlouho končí.

Jedno z mnoha skalních měst v Broumovských stěnách. Autor: Jan Pavlík

A takhle to vedlo pořád. Typické Oláfotraily. Autor: Jan Pavlík

Tenhle poslední kopec podél hranice definitivně zpečetil můj osud. Autor: Jan Pavlík

Machovská Lhota, u Lindmanů (63 km)

Došel jsem naprosto zničený. Dám colu a polívku, k tomu ještě carbonex tabletu, a snad to bude lepší. Také že bylo. Cítil jsem se o mnoho lépe, ale představa dalších 73 kilometrů a minimálně 15 hodin na trati mě doslova děsila. Nicméně co už, přece to tu nevzdám, jdu to aspoň zkusit. Vyšel jsem ještě někde nad Machovskou Lhotu, kde došlo k osudovému momentu. Po konzultaci s kamarády jsem to prostě a jednoduše obrátil zpět. I když mi bylo dobře, na dalších 75 kilometrů jsem ani omylem neměl-chybělo mi jídlo, psychická odolnost, ale hlavně nějak došly síly. Bohužel. Musím uznat, že jsem dostal facku v podobě 63 kilometru od Oláfa. Závod jsem podcenil, a to se mi hrubě vymstilo. Ale bohužel, spíš tyto věci jsou výmluvy, a jednoduše na letošní Týniště jsem NEMĚL. Proto jsem se vrátil do Machovské Lhoty, kde jsem od mistra Řehánka dostal diplom za noční 60 a pak začal pro mě nový závod- taková menší pivní štafeta.

Machovská Lhota- Týniště nad Orlicí (cestování do cíle)

Po příchodu do Machovské Lhoty to začalo. Sešla se tu totiž taková „fňukací“ skupinka- já, Petr Skiba, Petr Pechaň a Tomáš Honegr. Ještě před odchodem na autobus mě Petr Skiba pozval na malé pivo. To mi celkem bodlo, takže cesta až do Náchoda hodně rychle uběhla v dobré společnosti těchto borců. Nicméně v Náchodě jsme si dali ještě jedno lahvové pivo, a to mě definitivně odrovnalo. Cítil jsem, že jsem normálně připitý. Hned jsem usnul, a únava mě totálně smetla. Málem jsem ani nedošel do tělocvičny v Týništi. Každopádně na tuto jízdu budu hodně dlouho vzpomínat.  Kdyby slyšel Oláf to naše fňukání, tak na Pražskou postaví trať, kterou by nikdo nedošel. Jo a ta legrace? Tak té jsme si užili také až, až.

Tyniště nad Orlicí (cíl)

Pizza, pivko s Petrem Cisarem, spánek-zkrátka bylo toho dost. V cíli jsem potkal i hodně lidí, kteří si dnes připsali také DNF, a docela mě i překvapilo, že to byli borci jako Petra nebo Jirka Hoffman (o tom jsem se to dozvěděl pomocí facebooku).  Fakt zvláštní. A také když už jsem byl v tom cíli, tak jsem si aspoň myslel, že uvítám vítěze, ale i ty jsem zaspal. Ovšem po příchodu těchto borců byla v cíli výborná společnost všech možných ultra bláznů, takže tenhle strávený čas s nimi mi utekl děsně rychle. Ráno přiběhla ještě další várka, a tudíž jsem si pak ještě dobře popovídal s Braněm, a také při výběhu naproti tátovi se Slávem o tom, že prý na 207 v Malých Karpatech žádné Oláfoviny nebudou. Zajímavé taky bylo, kolik síly jsem musel vynaložit, abych doběhl za tátou. Byl jsem prostě pořád nějaký unavený. Bohužel, jak to tak bývá, vše má jednou konec, a tak po tom, co jsem doprovodil tátu do cíle, jsem si dal poslední pivko, a po pivku jsme vyrazili i s Petrem do Olomouce, a z Olomouce domů. Uběhlo to vše nějak rychle, což je docela škoda.

Liberecký dogtrekking. Hold borci z Ještědu mají natrénováno, a proto místo aby pes tahal je, tak tahají spíše psa oni. Autor: Eliška Majorová

Po závodě

4 dny nemoci, 14 hodin spánku denně a nějaká divná nálada. DNF mrzí vždycky, a i teď tomu nebylo jinak. Každopádně nebylo to tak horké, jako po Pražské stovce. Toto DNF hodnotím vcelku kladně. V tréninkách mi to teď docela šlape, a navíc mám i motivaci do dalších závodů, jak se dočtete úplně dole. Hold DNF patří k ultra, a i když to mrzí, tak to není konec světa. Aspoň už se neskutečně těším na další závody.

Statisticky

-DNF, 63 kilometrů/3200 metrů výškových, čas 12:01, 0:2 pro Oláfa.

Hodnocení závodu po organizátorské stránce

Rozhodně 1*. Fakt top závod, za málo peněž hodně muziky. Oláf je poslední dobou nějaký podrážděný co se týče občerstvení, a proto mu musím říct, že bylo i to fakt super. Ale hlavně-atmosféra, značení (pouze na jednom místě to bylo nepřehledné i s itinerářem, ale nebloudil jsem vůbec) a Oláfova neskutečná práce. Trať taky vymakaná a hezká. Můžu říct, že závody v podání těchto borců (Egon, Petr Malý, Honza Sedlák, Řehánek, Miroslav Hollman, Oláf) začínají být to nejlepší u nás, ale rozhodně by se neztratily ani na Slovensku, či jinde v zahraničí.

 

Ultra blázen-Můj otec

Táta mě velice překvapil, když říkal, že se přihlásí na hlavní trať. Věřil jsem mu tak na půl, ale nakonec to dal. Když jsem byl v Machovské Lhotě, tak jsem mu volal, že už končím. Když jsem se ho ptal, kde je, a jak na tom je, tak mi odpovídal, že je na 40. kilometru a cítí se výborně. Nakonec to šel ještě i druhou noc, a já mu i sem tam zavolal, kde je, jak je, a říkal, že se pořád cítí výborně. Druhou noc jsem mu nezáviděl. A proto, když jsem ho potkal 8 kilometrů před cílem, zmocnil se mě pocit euforie. Doopravdy to, co jsem nezažil při svém výkonu v žádném závodě, jsem zažil na závodě s ním. Posledních 8 kilometrů ještě poctivě šlapal, i když prý měl 5 kilometrů před cílem krizi, ale nešlo to na něm poznat. Ani se mu prý nechtělo spát během závodu. Prostě pro mě fakt výborný výkon, první stovka, a troufám si říct hned jedna z nejtěžších a nejdelších u nás- 140 km a 5500+. Jeho čas byl nakonec 39:23 a skončil na 35. místě ze 105 startujících, do cíle dorazil jako předposlední bojovník. Byl asi také jediný, který Oláfovi v cíli oznámil, že to nebylo nic těžkého. A hlavně, porazil mě, takže na 200 bude motivace dokončit silnější než obvykle.

 Táta v cíli, spokojený, protože hned v prvním závodě porazil syna. Autor:  Olaf Čihák

Klasické vtípky od našeho ukecaného Slováka. Autor: Slavo Glesk

 

Poděkování patři:

-rodině za umožnění těchto skvělých zážitku

-partě okolo Oláfa za skvělou dobrovolnickou práci

-Oláfovi za parádně vymakaný závod (hlavně to značení, byl to snad jeden z nejlépe označených závodů, co jsem kdy běžel). PS: doufám, že to po Pražské nebudu mít s tebou 0:3 :D

-za společnost Petrovi Skibovi, Petr Pechaňovi a Tomáš Honegrovi při transportu do cíle

-Liborovi za pohoštění ve vlaku. PS: příště mi to řekni dopředu, až si neberu svačinu. :D

-kamarádům, kteří mě při každém závodě podporují.

-Bohu za opět netradiční zážitek, protože i taková prohra má něco do sebe.

 

Co mě čeká

-Krkonošský skymaraton (47 km/2500+). Nádherný závod v Krkonoších, na který se moc těším. Budu ovšem muset běžet, protože na občerstvovacích stanicích je jen iontový nápoj, takže žádné papání.

-Dovolená a soustředění v Čechách. Dobytí tisícimetrových vrcholů v Krušných horách a Českém lese. Bude to sranda, a rozhodně žádná regenerace mě nečeká.

-Cestou z Plzeňska se zastavíme v krkonošské Jilemnici. Čeká mě tam závod CUTT Krkonoše (70 km/3000+). Tady už bude i co jíst, takže to vypadá spíš na poslední dlouhý trénink před 100MKMK. I když v závodě se závodí, a toho se budu držet.

-A závod, na který se moc těším, ale zároveň před ním mám obrovský respekt. Slávových 100MKMK (207 km/7300+). Závod bude těžký, a po Týništi musím také něco dokončit. Bude to určitě zábava minimálně na 40 hodin. Slavo dokonce poslal pro nás ze „zahraničí“ pozvánku:

Autor: Radovan Harach

PS: Na sezónu mám povoleno jedno DNF. Tudíž teď se budu muset hodně snažit. Hlavně mě čekají prakticky ty nejtěžší závody, takže to bude legrace.