Poznat jinou část Beskyd než je Javorový, Ostrý nebo Lysá a překonat zase po delší době samu sebe byly důvody, proč jsem se - jinak z nepochopitelných důvodů - ocitla s padesátkou ultrarunnerů na startu Nezmara (90km s převýšením 5000m). Pokud to dokončím, bude to maximum v mé dosavadní běžecké „kariéře“, řekla jsem si - a to byla výzva! 3,2,1, start v 6:00 ráno v Bystřici a už běžíme.
Od začátku jsme si s kamarádkou držely pozici na chvostu závodu, a to nám vydrželo až do cíle Ale na to se nehrálo - výsadou rytířů je přeci se nevzdat, ne zvítězit. Prvním kopečkem byla moje oblíbená Prašivá, na kterou chodím několikrát týdně, a na jejím vrcholu usměvavý Luboš. Seběh dolů a cestou necestou přes Malou Czantoryji na Velkou. Po cestě spousta (nezdravicích) polských turistů a konečně první pivko, ať můžeme pokračovat dál na Sošov, Stožek a Kiczorzy. Tempo bylo přiměřené tomu, abychom se mohly koukat na kolem sebe a kochat krásnými výhledy na ostatní vrcholky.
Cestou osvěžení v potoku, ať máme energy na naše Goralské vrchy Gírovou (další pivko), Studeničné, Skalku (poslední pivko) a Severku. Po cestě už potkáváme zdravící české turisty a těšíme se pomalu, ale jistě na poslední třetinu závodu z Dolní Lomné přes Kozubovou, Kamenitý, Kalužný a Ostrý zpátky do Bystřice.
Plánovaných 18 hodin na trase se protáhlo na 20 a půl hodiny, posledních 25 km bylo o velkém přemáhání se a bojování se stávkujícím žaludkem i hlavou, naštěští srdíčko mělo jasno – nevzdat se! A tak jsme o půl 3 ráno dorazily do cíle (zatímco elita už 10 hodin odpočívala a spala).
Veliké DĚKUJU patří mojí parťačce Marci, která mě k tomu namotivovala, strávila se mnou každý kilometr a dopíjela během závodu všechna moje pivečka; Makymu a jeho týmu, kteří to všechno zorganizovali a gratulace patří všem rytířům a rytířkám, kteří to nevzdali.
