Letos na jaře se početná část NVPP teamu vydala do Chorvatska na závod zvaný 100 miles of Istria. Ostatně první článek o této akci napsala Indiánka, článek nazvaný "Poprvé za humny, teda Istrie Yellow cource." Rád bych se s vámi, přátelé, podělil o počínání na trati našeho kamaráda Bufa. Rád bych také uvedl Bufovy "argumenty" kvůli kterým se rozhodl závod dokončit. Protože to se jen tak nevidí.
Bufo, jako jediný z nás, se vydal na 170-ti kilometrovou trať. Je to rozhodně výzva, avšak ne loterie, natrénováno má, ale to víte, 170 km není málo a je tedy zřejmé, že se může něco přihodit.
Bufo odjížděl autobusem na start v pátek ve 14:00 hod. Všichni z Třince jsme ho byli před odjezdem psychicky podpořit. Zbytek byl na něm. Start 100 mílové tratě byl v pátek v 17:00 hodin. Po odjezdu autobusů jsme se rozešli, každý měl v plánu odpočívat před vlastním závodem. Indiánka po 17:00 hodině průběžně kontrolovala výsledky a podávala hlášení - vedl si dobře. Další zprávu o Bufovi jsem se dozvěděl až po mém závodě v cíli. Bolela ho noha, ale pokračuje. Po 27 hodinách závodu měl za sebou 117 km. To byla sobota večer. Limit pro splnění tratě je 46 hodin. Věděli jsme, že má čas a i kdyby šel pěšky, mohl by závod dokončit. Takže Bufo pořád šlapal, začínal druhou bezesnou noc a zbytek týmu šel spát.
Ráno při snídani Indiánka hlásila, že Bufo pořád jde a že byl před chvílí na předposlední občerstvovačce, tedy do cíle mu zbývá 20 km. Balili jsme a jeli domů. Rozhodli jsme se zastavit na poslední občerstvovačce, jestli ho nepotkáme. Přijeli jsme tam, kontrolujeme na časovce zda-li už tam byl, zatím ne. Zeptali jsme se pořadatelů, zda-li se tam již neukázal, potvrdili nám, že tam ještě nebyl. Koukli jsme na trať a v dálce někdo šel, nebyl to on. Dotyčného jsme povzbudili a vyhlíželi Bufa dál. Asi po třech minutách se v dálce objevila další silueta, to už vypadalo na Bufa. Byl to on. Šel pomalu, kulhal, skloněná hlava, opřel se o hole, aby protáhl nohy a šel dál. Došel k nám. Říkáme mu: "Čau". Trochu nechápal. Na otázku "Jak je?" začal vyprávět, že prvních 50 km v pohodě, potom ho začalo bolet koleno. Dostal se do Buzetu (asi 88 km od startu), tam to chtěl zabalit. Vyměnili si zprávy s Metlošem, který mu napsal, ať to dojde. Tak šel dál. Na další občerstvovačce to chtěl opět vzdát, ale bylo hezké odpoledne a říkal si, že nemá nic jiného na práci, tak půjde dál. Na další občerstvovačce se mu nelíbilo, nechtěl tam skončit, pokračoval tedy směle dál. Dokulhal na další občerstvovačku, kde chtěl závod ukončit, avšak tam se něho pořadatelka dívala přísnými očima, dostal strach a tak šel dál. To už byla druhá noc. Vzpomínal, že v noci šel a najednou se probudil sedící na kameni. Čuměli jsme na něj, jak na marťana. Nakonec nám říká, "je hezky, co doma?" Úsměv od ucha k uchu, unavený, spálený od slunce, šťastný. Na poslední občerstvovačce si dal dva kelímky s colou. Propočítali jsme čas, který mu zbývá do limitu a usoudili, že to zvládne. Snažili jsme se ho povzbudit, rozloučili se, Bufo šel do cíle a my jeli domů. Když jsme byli v Rakousku Indiánka hlásí, že je v cíli. Oddychli jsme si i my, že to má za sebou.
Nevím jak ostatní, ale já už se teď těším na další závod, nebo jinou sportovní akci, kdy zase něco zažijeme. S NVPP teamem se člověk prostě nenudí.
