Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

Island

IslandZpět ve městě, tam venku bylo nejkrásněji, prázdno, bez lidí, bez aut, bez budov a domů, zvířat i stromů. Jen kamení, zem do hloubky rozrytá,šedá, černá, nekončící. A nebe, pokračování toho nekonečna, nikdy není stejné, mění se v každém okamžiku, mění světlo, barvy, náladu.

Ty barvy jsou neskutečné, teď v lednu jsou okouzlující, kolik mají odstínů, jak se dokáží měnit ve své intenzitě, sytosti, hloubce. Jak by mohl být Island jednotvárný nebo nudný, když je modrý, růžový, šedý, hnědý a béžový, fialový,oranžový a i černá a bílá mají své škály, ale bílé je teď nejvíc, celá moře. Ta pestrost není jen v barvách, ale i tvarech, bizarních, překvapujících svou velikostí. Jakobych na některá místa spadla přímo z nebe, doprostřed krásného prostoru, kde je možné vnímat to vše nerušeně, pokoušet se uslyšet zvuky té krajiny, dialog mezi nebem a zemí, jsou si pořád blízko, na dotek, jen si šeptají.třeba se domlouvají, co předvedou ve své další epizodě, nebo se hádají?

 

Sytě modrošedý oceán odmítá pustit pár slunečních paprsků do svých vlnek,tak je odráží, trpělivě, aby se odleskly někde nízko nad obzorem. Tam mohou jen lehce změnit nádech bílé, rozjasnit ji a dát ji živost, hravost. Ty, kterým je dovoleno se dotknout země, rozzáří každou tečku sněhu, rozsvítí tu miliardu malých diamantů, posetých všude kolem, když se procházíme v horách. Rozhraní oblohy a horizontu se tu stírá, bílá vládne ještě mocněji, nárokuje si téměř celý prostor. Ruší ji jen černé skvrnky, menší či větší seskupení šutrů, které se nenechaly sněhem pohřbít. Je slyšet řeku, jak rozřezává krajinu svým hlubokým korytem, pádí dolů z velké výšky, spěchá, moře je už blízko. V údolí Dyrhólaey jakoby si šli naproti, když se potkávají, zdá se, že proud teče oběma směry, ale pak se jeho síla ztrácí, stanou se jedním, jsou sví, řeka a moře. Stojím na břehu a není nějak místo pro to, abych vnímala cokoli ,než to co vidím, ta pláž mi nedovolí se soustředit na nic jiného, ani na sebe samu, nemám čas vnímat jestli mám hlad , zda cítím smutek nebo chlad. Poutá mě, bere si všechnu moji pozornost, přestože barev je tu málo. Nejdůrazněji mě oslovuje kontrast černé a bílé, nikdy jsem neviděla černou pláž. moře je veselé, vítr načechrá jeho vlny natolik, že okraje jsou našlehané do husté bílé pěny. Nedá se předvídat, kam až další vlna pošle svůj jazyk, aby olizoval oblé černé balvany, tady se bílá s černou ostře setkává, rozhraní jasné kontury. A mám pocit, že chodím v rozsypaném mletém máku, ten černý písek je měkký a jemný.

 

Nahoře je rušno, křídla bílých racků svítí ve výšce, dynamicky proudí na černém pozadí mohutné hory. Špičaté zuby pěti prstů nepůsobí hrozivě, dotvářejí ten obraz k dokonalosti. Takové místo si nelze vysnít, takových míst je tady tolik, že nedokážu rozhodnout, které mě zasáhlo nejvíc. Nevadil mi vítr, jakkoli všudypřítomný, silný, dotěrný, protože odnášel ode mě pryč všechno s čím jsem přijela, nevadil mi déšť, protože byl čistý a očišťující. Jsem tady malá, jako jeden z těch kamenů, který má to štěstí být tu věčně. Země je živá, teplá, horká, otevírá se na různých místech, když jdeme k proudu řeky. Dýchá, vyfukuje širokými nozdrami oblaky páry, dovolí nám, ať se přijdeme vykoupat. Nerozumím tomu, ale dokážu v té vodě být i hodiny a nemyslet, nevzpomínat ani neplánovat, poprvé snad medituji a ani o tom nevím, prožívám jen přítomnost. Vím, že je to ono,tady a teď a nechci, aby to skončilo. Nemusím zapínat jediný sval v těle, voda je stejně teplá jako moje krev, když ponořím hlavu a cítím jen chladný vzduch v mém nose, a slyším hlas řeky. Ale je tak diskrétní, že mě vůbec neruší.

 

Tušila jsem že mě uhraneš, připoutal sis mě Islande, jako bych snad měla na vybranou….