Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

Hůlky vole, magnézko a nikam se nežeň.

Hůlky vole, magnézko a nikam se nežeň.Den před startem si přečtu staré reporty a lehce mě píchne u srdce. Vzpomínky, které jsem úspěšně vytlačil za horizont zapomnění, jsou zpět a tvrdě atakují mé sebevědomí. Před očima se odvíjí obrázky seběhu do Řeky, trmácení se na Příslop, bahna cestou na Kalužný a, v neposlední řadě Slalomáku, jako ultimátní zkoušky všech, kteří vyzývají na souboj samotného Peruna.

To, co se zdálo v lednu jako hodně vzdálená taškařice, je za dveřmi, ale pro jistotu ještě kouknu do kalendáře, protože pálící slunce za oknem není typickým znakem počasí, které Maky obvykle zajišťuje. Pobalím si baťůžek, rozhoduji se, že to letos zkusím bez tyček a bez krizí a půjdu se prostě jen tak proběhnout, pro radost a nějaký ten endorfin. Loni jsem dostal od vítěze dvě a půl hodiny, tak mi vlastně ani nic jiného nezbývá. S Javoškou se domotáme na start, pozdravíme kamarády a jde se na to. Hned od začátku je jasné, že slunce bude tvrdý hráč, pálí od rána a dehydratace dnes bude hrozit i pod sedmi tisíci. Jako první vybíhají kindeři na Perunka, tak jim trochu zafandíme a poslušně se řadíme do chumlu. Vyzvídám, kdo by chtěl jít na čas kolem 6, ale rozptyl je takový, že se rozhoduji jít sám na sebe. Cink do kovadliny a už to valí. Hlavně teda Licháč, Honza Zemaník a Pavel Brýdl. Já jdu přeci na pohodu Po prvních metrech sjezdovky si začnu nadávat, že nemám tyčky, ale už je pozdě. Nakonec jsem nahoře asi za 28min, o 3min později jak loni, ale nějak nepanikařím, den je ještě dlouhý. Seběh je na hodně velkou pohodu a jsem překvapen, že to vlastně běžím dolů kolem 4:30, přijde mi, že jsem pomalejší. Cesta k Peklu je totálně ucpaná, jsem poslušně zařazený ve vláčku, ale nějak si nezoufám, jdu přeci na pohodu Cestou na Velký javoš docházím Luboše a Bogdana, přijde mi, že se trochu trápí, snad jsem nepřepálil. Na kopci jsem asi o 3-4 minuty pomalejší jak v minulých letech, ale zbytečně nezrychluji. Cesta do Řeky je stejná jako každý rok, jdou přede mě bezmozci s dobrou pojistkou V korytě potoka potkávám Vojtu, udělal si něco s kotníkem a chystá se vzdát. Příslop je klasika, nadávám hned, jak se podívám vzhůru, občas zastavím, vydýchám a kochám se, dolů opatrně a časomíra ukazuje 2:33, o 3min hůř jak minule, ale pocitově jsem na tom dobře, přijde mi, že jsem na výletě. Na Šindelnou se to docela táhne, hůlky mi chybí a začínají mě trochu zlobit nohy, dávám magnézko a doufám, že to přejde. Na hřebenu dávám hudbu, speciální soundtrack pro dnešní den a jedu bomby. Loni jsem tady měl krizi jako kráva a šel kolem 8min/km, letos je cesta jako jedna ze sta, žádné bahno a běží se parádně. Občas někoho předběhnu, občas mě někdo dožene, občas mě píchne ve stehně nebo v lýtku. Dávám poslední magnézko a dělím si mentální poznámku, příště ho je třeba vzít kurewsky více! V Tyře jsem za 4:02, baštím salám, sůl, banán a vyrážím na Ostrý. Za chvilku mě dostihne první pořádná křeč a je po závodě. Motám se pomaličku nahoru, občas se někde protáhnu, dojde šťáva v hodinkách, jako by tušily, že to stejně nemá cenu. Jsem trochu trudomyslný, ale není to tak klasická krize, ta pomyslná zeď po 30km. Hlava v pohodě, i tělo, až na křeče. U chaty vyprosím sůl, nejsem tam evidentně jediný, kdo ji potřeboval a snažím se rozběhnout dolů. Pro turisty to musí být srandovní pohled, dvacet kroků, protažení, třicet kroků a tak dokola. Nakonec se aspoň trochu rozběhnu, ale zrychlit nejde. Pod Javorovým jsem za 5:30 a je jasné, že 6:00 je utopie, mentálně to vzdávám a chci jen dojít ve zdraví. Serpentinky docela jdou, i když pomaličku, cesta ke Slalomáku se zdá být jedna velká křeč, ale ta přijde až při nakročení do Grande finále. Levé lýtko se stáhne rychleji než kalhoty před brodem a já začnu vzpomínat na číslo na horskou službu. To bude ostuda, až pro mě Čecho pojede . Minutu se tam trápím, křeč povolí a já hledám techniku jak to vyzvlínat nahoru. Je jasné, že na levou nohu nesmím moc našlapovat, beztyčky taky nějak nepomáhají, tak je to spíš než výstup takové indiánské plazení, pár metrů, propnout, mezi tím rekogniskovat terén a zase pár metrů. Po nějaké době to vychytám tak, že noha nemá ani důvod nějak moc zlobit. Ani vlastně nemůžu uvěřit, že jsem nahoře a čeká mě už jen Mamlasplac. Vykračuji si po něm jak návštěva v lázních a ani spíkr nemá šanci na tom něco změnit. Jeden oblouk, pak časomíra a dochází mi, že už dneska nemusím nikam. 6:23, o 15min lepší jak loni, přesně o dvě a půl hodiny později jak fantastický Honza Zemaník. Pokud z těch dvou a půl hodin uděláme tradici, tak jsem zvědavý, jak to ti šampióni ustojí, protože já to jednou na té nové trase pod těch 6 hodin prostě dám a to pro ně bude oříšek. Závod jsem si nakonec užil, jestli půjdu příště ještě nevím, ale pro jistotu si tady dovolím odložit pár poznámek: hůlky vole, magnézko a nikam se nežeň.